Psychóza je barová tanečnice

O schizofrenii panuje více předsudků než o jiných psychických poruchách. Čím to je? Ohrožující je naše neschopnost porozumět světu lidí se schizofrenní poruchou. Ani my psychiatři mu nerozumíme. Proto biologicky orientovaní psychiatři vydávají různé studie, že za schizofrenii je odpovědný receptor serotonin, za dva roky zase dopamin. Snaží se racionálně vysvětlit něco, co je iracionální. Protože to, co je iracionální, nás lidi ohrožuje. Nerozumíme tomu a nemáme možnost to ovlivnit.

Takže pořád neexistuje ucelený názor na to, jak schizofrenie vzniká? U každého schizofrenika je to namixované jinak. U někoho více převažuje biologické, genetické hledisko, a tam podle mě hrají větší roli farmaka. Ale u těch ostatních, u kterých je to způsobeno psychosociálními faktory, jde především o to jim porozumět. V 50. a 60. letech vycházely studie, které tvrdily, že za schizofrenii může rodina nebo širší sociální skupina. Není dobré říkat to nahlas, ale je dobré vědět a respektovat, že rodiče, především matky, se mohou negativně podílet na vzniku nemoci. Existuje teorie, že mámy současných schizofreniků nejsou emočně nasycené od svých matek. Jsou frustrované a částečně z toho důvodu si pořizují dítě, aby tu emoční díru zaplnilo. A pak se stane, že mi přidělí pacienta, který uřízl své matce hlavu ve spánku. Zní to strašně, ale on vnitřně cítil potřebu odpoutat se a najít sám sebe a zároveň cítil silnou vazbu ke své matce, takže neviděl jiné řešení. Obsah bludů a halucinací takových lidí může fungovat jako ochranný mechanismus. Takže on si myslel, že máma je robot, který s ním manipuluje, což byla vlastně pravda. Jediným řešením pro něj bylo, že robotovi přeruší komunikační spoje. A tak jí uřízl hlavu.

To přímo souvisí s dalším předsudkem, že schizofrenici jsou agresivní a nebezpeční okolí. Určitě na tom mají podíl filmy a média, která podněcují strach. Mají lidé důvod se bát? Je pravda, že lidé mají často ze schizofrenie strach. Jenže schizofrenie má šest typů a pouze u paranoidní schizofrenie existuje nebezpečí agresivního jednání. Navíc převážně autoagresivního, páchaného na sobě. Jeden z deseti schizofrenních pacientů spáchá sebevraždu. Co se týče kriminálních činů, tak těch se psychotičtí pacienti dopouštějí statisticky daleko méně. A když se jich dopustí, tak je to projev jejich zoufalství, projev toho, že byli zahnáni do kouta a nevědí, jak z něj ven. To je problém společnosti. My pácháme to zlo, ne oni.

Poletovat se svými anděly

Jak probíhá léčba schizofrenního pacienta? Současná psychiatrie je stále orientovaná na kontrolu příznaků. Když se budeme bavit o schizofrenní psychóze, tak se jedná především o bludy a halucinace, to jsou nejčastější schizofrenní příznaky. A pokud se je psychiatrovi, ať už na lůžku nebo v ambulanci, podaří odstranit, oddechne si a dál ho to nezajímá. Pacient je podle něj vyléčen.

A jaký je další postup? Pomáhá psychiatr pacientovi zařadit se do běžného provozu? Ne. Psychiatr už se dál nezajímá o pacientovy potřeby, které jsou stejné jako ty naše, včetně potřeb intimních. Včera jsem tu měl pacienta, kterému je 37, je panic a má z toho velké mindráky. Samozřejmě se jedná i o potřebu vykonávat nějakou pracovní činnost a dostávat za ni odpovídající finanční odměnu. Patřit do nějaké sociální skupiny, mít koníčky, to jsou přirozené potřeby nás všech. Ale jejich uspokojování mají pacienti se schizofrenií daleko obtížnější. Mnohdy za to může okolí, často paradoxně nejbližší rodina, také jim to ztěžuje sama diagnóza, která zahrnuje užívání léků, a to v mnoha případech vede k invaliditě třetího stupně, tedy k plné invaliditě. Jakou pak mají šanci najít si partnera, dostat se někam mezi lidi, sehnat pořádné zaměstnání? Takže je důležité vnímat je jako normální lidi, nevidět jenom ty doprovodné symptomy.

Každý z nás je individuální osobnost, a tudíž i naše psychotické příznaky jsou nějak originální, protože bludy nebo halucinace vycházejí z nás, z naší duše a nevědomí. Je to naše součást.

Takže léky na schizofrenii neznamenají, že zmizí bludy a halucinace a člověk bude v pohodě? Ne, to je další chyba naší psychiatrie. Ale klasický psychiatr je orientován pouze na odstranění akutních příznaků.

To si myslím platí i v klasické medicíně. Ano, když má pacient zánět slepého střeva, lékař ho vyoperuje a tím to končí. Takže když je člověk hospitalizován s bludy, halucinacemi a podaří se je odstranit, nebo když se pacient naučí disimulovat, to znamená, když se primář ptá na vizitě pacienta tak co, ještě slyšíte? nebo ještě vás ovlivňují z toho satelitu?, tak pacient odpoví ne, v žádném případě, a je propuštěn. Přitom největší riziko sebevraždy je do dvou měsíců po ukončení hospitalizace. Takže v nejrizikovějším období je pacient propuštěn a dostane doporučení, ať si najde svého stálého psychiatra. To bývá velmi složité, často i nemožné. V lepším případě pacient začne chodit k ambulantnímu psychiatrovi jednou měsíčně průměrně na deset až dvanáct minut. Co zvládne psychiatr za deset minut? Možná tak: Ještě slyšíte ten hlas? Tady máte léky a přijďte za měsíc.

To zní zoufale. Psychiatrii nezajímají emoce. Desítky let přetrvávalo přesvědčení, že schizofrenik neprožívá emoce, že jsou jeho pocity kvůli nemoci a lékům oploštěné. Léky samozřejmě částečně otupují, ale jinak je to naprostý nesmysl. Schizofrenici jsou mnohonásobně citlivější než my. Ale kdo je citlivější, je i zranitelnější, takže vnímá veškeré nepatrné podněty mnohonásobně silněji. Různé šumy a hluk jsou živnou půdou pro jeho halucinace a bludy. Zároveň mají i nižší únosnost stresu.

V psychotickém domku

Do jaké míry jsou si vlastně vědomi své psychózy? Určitě znáte slovo insight – náhled. Náhled v mém pojetí znamená, že člověk sám sebe přijme. V dobrém i špatném, i s těmi démony, což mohou být hlasy, paranoidní bludy, vztahovačnost. Náhled v podobě sebepřijetí se týká každého z nás. Každý z nás má v sobě démony v různých podobách. U někoho se projevují psychosomaticky, v podobě alergií, zažívacích potíží, bolestí hlavy. Ale máme v sobě ty anděly, to dobro a zdroj potenciálu, který má v sobě každý z nás. I mí pacienti. Takhle by měli sami sebe přijmout, že v sobě mají něco, co nechtějí, ale že chtějí poletovat s těmi anděly. Realizovat to, co v nich je, třeba výtvarný talent. Přijmout sebe jako chybujícího člověka, který má v sobě ale spoustu dobrého. A jenom někomu vtlačit do hlavy, že je schizofrenik, a tudíž musí užívat léky, to je špatný náhled. To jeho sebevědomí nijak neposílí.

Přednáška 24. října 2024