Psychologie utrpení
Problém není v existenci utrpení, ale v přístupu k němu. Zacházíme s ním jako s nepřítelem.
Je úlevné znát pravdu o bolesti takové, jaká doopravdy je. Vznešená nositelka vlastního vědomí. Pomíjivá a proměnlivá realita prostupující celou naší myslí, beroucí na sebe mnoho a mnoho podob, z nichž mnohé velmi zdomácněly, takže už ani na ně jako na bolest nepohlížíme. Obvykle jsme v ní natolik ponořeni, že už ji ani nevnímáme. Jsme pohlceni úzkostí a paranoiou a vůbec necítíme, že trpíme. Topíme se v oceánu bolesti a vůbec to nevíme! To je právě na člověku to podstatně nedostatečné. Proč stojí utrpení v pozadí života? Jak naložit s bolestí? Jak ukončit utrpení? Otázky, která provází člověka od doby, kdy Adam s Evou prožili svůj pád do nevědomosti.
Pokud existuje něco, s čím mají lidé opravdový problém a je to opředeno hustou sítí iluzí a sebeklamů všeho druhu, tak je to lidské utrpení. Forem utrpení je nespočet. Utrpení není jen to ono mučednické, ale jsou to všechny duševní stavy, co vytváří naši nespokojenost a duševní bolest až po opravdovou trýzeň.
Neznalost povahy, podstaty a smyslu utrpení v životě člověka vede lidi k tomu, že dělají všechno pro to, aby se s ním nesetkali. Popírání a vytěsňování nepříjemných tónů prožívání se považuje za správný přístup, protože normální je netrpět. Co všechno člověk udělá pro krátkodobou emocionální úlevu? Lidé se rádi přichylují k snadným řešením a vše nepříjemné vytěsnit za práh vědomí považují za legitimní způsob jak naložit s tím, co se jim nelíbí.
Všudypřítomnost utrpení je tedy zjevná pro ty, kteří se odváží duševní bolest snášet a tak nahlédnout hlouběji pod povrch věcí. Ne, nejsou divní ani ničím zvláštní. Jsou jen o kapku méně náchylnější ke stádnosti, jsou otevření pravdě.
Nejsou lapeni v síti nebezpečných bagatelizací a racionalizací emocionálního života, nejsou povrchní a dovolují si být odvážní alespoň natolik, aby si uvědomovali, že to, co zameteš pod koberec (popřeš a vytěsníš), nezmizí, ale jednou tě stejně dostihne. Ti, kdož se odváží zpříma pohlédnout na realitu utrpení a dají si tu práci, že objeví skutečnou cestu, jak vykořenit příčiny strastí ve svém životě, dojdou jednou štěstí.
Deprivant
Deprivovaný člověk: Jsem nešťastný z toho, jaký je svět, jak se věci mají, jak žiji, a nemám sílu to změnit. Na jedné straně nemám dost odvahy žít úplně zkaženým životem – přesto, že to tak ostatní dělají a vychází jim to. Na druhé straně dobří lidé nejsou ve veřejném životě skoro nikde vidět, takže se nemám ke komu přidat. Mám pocit, že tomu všemu nemohu dost dobře sám čelit, takže o tom nebudu ani moc hluboce přemýšlet. A tak raději zkusím vyjít se vším, jak to jen jde.
Mám pocit, že většina nakládá s dobrem a zlem podobným „korektním“ způsobem. Ve skutečnosti jsme v těchto otázkách všichni ve svém základu velmi nezkušení. Jsme neschopní čelit rozporuplnosti vlastní povahy přímo v sobě, proto nenacházíme dost odvahy ke schopnosti být dobří a zlí. Nemáme odvahu poznat dobro a zlo, nemáme odvahu stát se polarizovanou bytostí. Osobnostmi ovládajícími svět protikladů.
Přednáška 19. září 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..