Psychologie lenosti

O podstatě tohoto negativního stavu jsme hovořili v článku Psychologická a duchovní lenost. Jaké aspekty tedy potřebujeme rozvíjet a držet v rovnováze při jeho zvládání?

1. Kultivovat schopnost vlastního uvědomění a sebekontroly

Nejdůležitějším krokem je cesta k vnitřnímu tichu. Toto ztišení nám umožní lépe si naslouchat a nepřehlušovat často slabé, ale důležité pocity vnějšími ruchy a každodenními starostmi. Účinná je jakákoli forma meditace. Naše mysl se uklidní, stres a roztěkanost klesne. Pocit tlaku na výkon, na rychlost a neustálou činnost se snižuje. Uvolňuje se prostor pro vstup do vlastního nitra.

Hieronymus Bosch ukazuje lenost jako útěk před duchovní kultivací. Oč pohodlnější je prostě sedět a hovět si v apatii. Možná dokonce v zádech píchá a nechce se… dejte mi pokoj.

To, co se naučíte v meditaci při kontrole myšlenek (např. během počítání dechu či soustředění se na bod před sebou), se vám bude hodit v jakékoli životní situaci. Budete tak schopní

• vybrat si, na co budete myslet a čemu nechcete věnovat pozornost
• vybrat si, jak budete reagovat nebo nereagovat
• přistihnout se, že se váš proud myšlenek ubírá nežádoucím směrem, a umět jej vrátit.

Nemáte‑li s meditací zkušenosti, doporučuji video Cesta k vnitřnímu tichu. Paralelně s meditačními technikami je dobré naučit se uvolňovat tělesné napětí některou z relaxačních technik (např. autogenním tréninkem).

Abychom v životě dokázali dát přednost hodnotnému a nepodléhali náladám a krátkodobým impulzům, je velmi důležité pochopit základní principy sebekontroly a ve vlastním životě nastolit zvyky, které sebekontrolu podporují. Komplexním způsobem se tomuto tématu věnuje přednáška Jak si poručit.

2. Naplnit své vědomí hodnotným

Druhým úkolem je naplnit vědomí tím, co je důležité, a to v přiměřených proporcích na základě toho, jak moc je to důležité. Cílem je poznat všechny důležité oblasti, dosáhnout určité rovnováhy a mít jistotu, že žádnou z nich neignorujeme. Zde znovu vidíme, že kultivace vědomí není pouze vnitřní introspektivní hrou, ale že je těsně spjata také s našimi vnějšími aktivitami, vztahy a životním stylem, kterých se naše důležité oblasti jistě týkají.

Musím hledat prostředky, které mi

1. umožní přijít na to, co je důležité (metody sebepoznání, analýza životních zkušeností, zkoumání vlastní duše)
2. budou připomínat (a to opakovaně, každý den…) tyto oblasti – cíle, zásady nebo nebezpečí – což může zahrnout ranní desetiminutovku sama se sebou, využití deníku či vedení sešitu, kde tyto oblasti shrnuji. Velice účinná je technika „zpytování svědomí“.

I toto připomínání by mělo být přiměřené a nemělo by nás zahltit. Lepší je postupovat v malých dávkách. Každý den si stanovit třeba pět úkolů a tři drobné zásady, kterými se budu řídit. Můžeme využít různých systémů řízení úkolů, časového rozvrhu nebo připomínek na mobilu. Najděte si jednoduchý systém a příliš jej nekomplikujte.

3. Vyhýbat se nehodnotnému a škodlivému

To zahrnuje bdělost před oblastmi negativních stavů duše, které rozebereme dále v tomto seriálu (závist, hněv, nestřídmost apod.). Znamená to také vyhnout se

• škodlivému pomlouvání, zbytečným nebo zlým řečem
• válení u televizní obrazovky (pokud to zrovna není způsob, jak po několika dnech poctivé práce půlden poctivě odpočíváte)
• hltání bezobsažného a škodlivého (bulvár, společenské časopisy, nadměrná konzumace zpravodajství – je opravdu nutno sledovat každé zprávy?)
• rušivým podnětům (věčně hrajícímu rozhlasu, škodlivým řečem druhých lidí). Pokud můžete, poproste, ať se rádio vypne. Nemůžete‑li během škodlivé konverzace utéct, prostě mlčte. Jedete‑li vlakem a naproti sedí jedovatý dědek, přesedněte si.
• škodlivým vztahům a lidem, se kterými se necítíte dobře, kteří vám škodí, kteří jsou nemorální nebo kteří snižují vaši sebehodnotu.
• nepořádku a nevzhlednému prostředí. Vnější uklizenost, estetičnost, čistota a jednoduchost mají na naši duši zásadní pozitivní, často podceňovaný vliv.

Chceme‑li do sklenice nalít dobré víno, musíme z ní nejprve vylít to, co v ní zůstalo (a možná zapáchá). Často si neuvědomujeme, jakou moc má tento „komunikační hluk“. S kultivací svého uvědomění a vstupem do ticha, který nám přinese meditační praxe, si však brzy začneme tento vliv čím dál více uvědomovat.

4. Hledat a využívat prostředky psychologické kultivace

Naším celoživotním úkolem je nacházet (a používat) prostředky, které nám připomínají důležitost práce na sobě a přinášejí i psychologickou kultivaci samotnou. Může se jednat o

• poctivé zamýšlení se nad sebou, svými pocity a zkušenostmi
• přemýšlení selským rozumem o zjevných vnitřních souvislostech našich stavů (se schopností vyhnout se překomplikovaným smyčkám, které nám nabízejí „hlubinné“ teorie a ve kterých lze uvíznout doživotně)
• dobré knihy nebo filmové dokumenty
• hodnotné umění (galerie, koncert, architektura)
• kvalitní rozhovory a nalezení inspirativních lidí a vzorů
• dobré přednášky, kurzy nebo workshopy
• inspiraci zajímavými životy druhých (rozhovory v televizi, četba životopisů, hledání zajímavých lidí ve svém okolí)
• vyjádření pocitů své duše uměním (byť amatérským)
• monotónní aktivitu (jednoduchá práce rukama, běh, dlouhá chůze), která nám umožní vypnout, soustředit se na podstatné nebo „myslet jinak“.

Je osvědčenou tradicí věnovat jeden den v týdnu vnějšímu odpočinku a psychologické regeneraci s větším vnitřním zaměřením. To může zahrnovat připomenutí si důležitého, uvědomění podstatných částí vlastního života a přehlédnutí týdne v jejich kontextu. Dobré je tento den věnovat více času nějaké psychologické, meditační nebo duchovní praxi.

Nesmíme zapomínat, že tuto kultivaci je třeba podstupovat vždy znova. Cokoli, co nám pomáhá, musíme dělat pravidelně a opakovaně. Na housle se naučíme leda tak, že budeme denně cvičit. Když na ně umíme, nemůžeme je odložit, s tím, že už jsme mistři. Naopak – jak ukazují psychologické výzkumy – právě mistři cvičí nejvíce!

5. Přiměřenost, trpělivost a odvaha

Důležitým nástrojem pro překonání apatie k vnitřnímu světu je kultivace tří zásadních schopností:

1. trpělivosti: tedy vydržet
2. přiměřenosti: tedy nebýt extrémní
3. odvahy: tedy vstupovat do nepříjemného.

Díky kultivaci vnitřního uvědomění dokážeme snáze vstupovat do nepříjemného, v dané situaci vydržet a hledat přiměřenost. Tyto schopnosti nás po čase naučí posoudit, zda jsou projevy, které zažíváme, pouze důsledky naší psychologické lenosti, nebo mají příčiny jinde. Trpělivost, přiměřenost a odvaha jsou tedy jak podmínkami, tak plody vnitřní práce. I kultivace vnitřního uvědomění samotná musí být odvážná, trpělivá a přiměřená.

6. Ochota setkat se s obtížným

Acedia neznamená jen „nenaslouchání“ vlastní duši. To by znamenalo, že se můžeme posadit a v klidu (lenivě) naslouchat tomu, co nám naše nitro chce říci. Je to mnohem těžší. Jedná se o upřímnost, zpytování vlastního svědomí, odhalování toho, co je dobré a co nikoli. O postřehnutí negativních stavů duše a poznávání – jak škodí našim vztahům k lidem, k prostředí, naší práci, nám samotným. O změnu těchto vztahů, způsobů chování a našich rozhodnutí. O ochotu podívat se na sebe očima druhých lidí a přiznat si vlastní chyby.

Cesta do vlastního nitra není imaginace v růžové zahradě našich snů. Pokud ji podnikáme upřímně, je často bolestivou zkušeností. Musíme být ochotni uvědomovat si (a nevytěsňovat) negativní části svého já, na které nejsme hrdí. Dokázat „zůstat s…“, ale nezvětšovat význam tohoto „zůstávání“, aby se nestalo hysterií, bolestínstvím nebo masochismem.

Musíme umět prozkoumat souvislosti a důsledky těchto stavů. Postupně si uvědomit vlastní svobodu a možnosti vybrat si. Posledním krokem je samotná volba. Snaha zkusit něco udělat jinak nebo něco neudělat. Selhat, opravit, odpustit a zkusit znovu.

Je mýtem myslet si, že lze vlastní duši nějak zásadně „vyhladit“. Pečlivou kultivací vlastního já, kontrolou mysli a upřímným seberozvojem lze vliv negativních stránek zmenšit. Ale budou tady vždy a musíme se s nimi znovu, každodenně utkávat. Snazší je jen to, že budeme mít povědomí známého terénu.

Lenost k (vnější) práci

Záměrně jsem až na samotný závěr našich úvah ponechal formu lenosti, jak ji chápe většina lidí. Neochotu dát se do práce, něco udělat. Taková „vnější“ lenost může mít více příčin, přičemž v jednom okamžiku nemusí hrát roli pouze jedna.

1. Lenost je ve své základní podobě problém charakterový a zvykový. Možná jsme se nenaučili překonávat nechuť dát se do obtížných úkolů a vydržet až do konce. Lenost v tomto slova smyslu je zvyk (který není ničím jiným než opakovaným odměňovaným chováním). Lze se jí odnaučit jako každému dalšímu (zlo)zvyku. Není to však pouze záležitost odměn a trestů. Velmi těsně souvisí také se znalostí základních principů sebeřízení a vůle.

Někdo si dokáže poradit se stávajícím množstvím úkolů, ale je zahlcen, když se dostane do nové pracovní či životní role. Někdy je lenost zaměňována s neznalostí základních principů produktivity. O této problematice najdete více v přednášce o sebekontrole nebo v seriálu o prokrastinaci.

2. Lenost je možné zaměnit za jiný problém, o kterém buď nevíme, nebo se na lenost vymlouváme, protože to je jednodušší, než obtížný problém řešit. Takovým problémem může být

• nevhodná práce
• únava nebo vyčerpání
• stres
• deprese
• skrytá agresivita nebo zloba
• nedostatek motivace a další.

Bylo by nerozumné snažit se pouze překonávat vlastní nechuť a neřešit podstatu těchto problémů… čímž ovšem opět narážíme na další témata:

3. Lenost může být projevem širší lenosti psychologické. Pokud odmítáme pracovat na sobě a rozšiřovat své (sebe)poznání, nikdy nemůžeme pochopit psychologické souvislosti, které pro nás práce má. PAK nemáme vnitřní motivaci, která je stokrát důležitější než motivace finanční. Pokud víme, proč danou práci děláme, co tím přinášíme, jak tím uspokojujeme své potřeby a naplňujeme potenciál, pak lenost mizí jako zázrakem. To ale opět souvisí s důkladnou znalostí sebe sama i kontinuálním závazkem k hlubšímu poznání smyslu práce a díla, které na tomto světě konáme.

4. Hledejte práci, která nešpiní. Postupně poznáme, že práce má svou zásadní etickou a společenskou hodnotu. Zjistíme, že některou práci prostě dělat nebudeme, protože je neetická a v širším slova smyslu škodlivá. Nechuť k takovéto činnosti není leností, ale zásadním signálem, který nám naše duše dává. Osobně bych třeba nikdy nepracoval pro developera, který uplácí místní politiky a zastavuje poslední kusy městské zeleně. Raději bych zametal ulice. I když bych věděl, že to nenaplňuje mé možnosti, věděl bych především, že mě nešpiní.

Když si vnitřní změna vyžádá vnější

Právě tady se láme chléb. Pokud deklarujeme ochotu vnitřně se rozvíjet a chovat se eticky, ale pobýváme mezi nemorálními lidmi nebo v neetické firmě, neposuneme se dále. S nečistým svědomím nelze žít šťastně.

Můžeme si samozřejmě mnohé „vysvětlit“. Ale nakonec je to vždy jen lhaní, o kterém někde na dně naší duše víme. Lze tak možná dosáhnout spokojenosti guláše se šesti a chlubit se novým autem, ale opravdovému štěstí je takový stav zásadní překážkou. Čím více kultivujeme vlastní uvědomění, tím více zjišťujeme, jakou roli pro nás čisté svědomí má.

Pokud boj s vnitřní apatií míníme skutečně vážně, brzy zjistíme, že abychom mohli poslechnout vzkazy, které pro nás naše duše má, pak musíme začít měnit TAKÉ spoustu věcí kolem sebe. Dokud se jednalo pouze o „přemýšlení“ a meditaci, bylo to fajn… Ale právě ochota k těmto vnějším změnám, které teď už nejsou únikem před vnitřní nepohodou, ale naopak důsledkem naší vnitřní práce, je důležitým ukazatelem, že v našem boji s psychologickou apatií úspěšně postupujeme.

Boj s acedií je předpoklad pro naše další zteče

Problém psychologické lenosti jsme zařadili v tomto seriálu na první místo proto, že na něm podstatně závisejí všechny oblasti, o kterých budeme dále pojednávat. Pokud jsme vnitřně líní, nedokážeme si poradit se zlostí nebo závistí. Ochota k psychologické kultivaci a vnitřnímu naslouchání je tedy základním úkolem nejen sama pro sebe, ale i pro rozvoj jakýchkoli dalších oblastí, které souvisejí s dosažením naplňujícího života.