Psychologická a duchovní lenost

V nejstarší mnišské tradici se „démon“ acedie objevoval především ve dvou podobách: jako prázdná a neproduktivní nálada po poledni, kdy je den rozpálený, my nasycení a do ničeho se nám nechce. A jako nevíra ve smysl toho, co děláme tady a teď. Mnich Cassian ve 4. století upozorňuje na zákeřnost tohoto podivného stavu duše, který říká: To, co děláš, nemá smysl. Někde jinde (v jiném klášteře, v jiném městě, s jinými lidmi) bude určitě lépe.

Acedia je důsledkem zanedbání našeho vnitřního světa. Jejím přirozeným projevem je pak útěk od tohoto nepořádku do světa vnějšího (druzí lidé, věci, činnost, výsledky), který má naše (vnitřní) problémy vyřešit. V dobové podobě upozorňoval Cassian na častý útěk mnichů před vnitřními konflikty a nepříjemnými prožitky do přílišné snahy pomáhat druhým a do vnějších výkonů. Na těch samozřejmě není nic špatného – POKUD ovšem nejsou únikem.

Obě formy lenosti, lhostejnosti či apatie známe velmi dobře i z dnešního života. Nechtění pustit se do práce. Nevíra, že to, co děláme, má širší smysl nebo užitek. Opakované přesvědčení, že nové… (doplňte sami: práce, auto, partnerka, kamarádi, bydliště) bude určitě lepší a vše vyřeší. A pak znovu a znovu.

Raně barokní malíř A. Bloemaert upozorňuje na nenápadnou závažnost lenosti. Budeme‑li dlouho dřímat a nestarat se, naše pole oseje rohatá postava v pozadí.

Acedia, nechuť starat se o vnitřní svět, a tedy následná preference pouze světa vnějšího, jeho potěšení a stimulů, je epidemií současné společnosti. Jedním z jejich projevů je moderní koníček nakupování: Chceme si koupit něco nového v naději, že to změní naši duši (a přinese nám spokojenost). Ale po opadnutí chvilkového nadšení z nové věci naše duše zůstává stejná – což podle krátkozraké teorie „shoppingu“ vyřeší další nová věc. Totéž mnozí dělají i ve svých vztazích.

Jiným projevem acedie je závislost na práci, tedy přílišný zájem pouze o vnější výsledky, kterými se mohu pochlubit a které mohu uvádět jako argumenty pro svou sebehodnotu… aniž bych se musel konfrontovat se zjevnými nebo skrytými problémy v oblasti mých vztahů, mého života nebo mé duše. Ano, paradoxně jednou z příčin workoholismu je lenost. Lenost zabývat se tím, co je důležité a co má jádro uvnitř nás.

Nechápejte mě špatně. Byl bych poslední, kdo by nedával důraz na vnější výsledky, na pečlivou analýzu toho, zda naše současná práce (bydliště, partnerka, kamarádi…) jsou pro nás vhodnými. Ve svých článcích opakovaně upozorňuji na enormní vliv, jaký na nás mají blízcí lidé i širší životní kontext, ve kterém žijeme (a na jejichž výběru máme svůj podíl). Byl bych na druhé straně poslední, kdo by vás chtěl nutit do bezobsažné práce nebo aktivit, které zjevně nenesou žádný užitek, v jakémsi trapném boji sama se sebou s heslem: překonejte sebe a svou lenost, to je to nejdůležitější.

ALE. Svůdnost a nebezpečí acedie je právě v její snadné záměně za „racionální“ přístup a rozumnou snahu po vnějších výsledcích nebo vnější změně. Rozlišit je nám pomohou důležité atributy:

Vytrvalost, přiměřenost, odvaha

Největším tajemstvím života jsou jeho paradoxy, které musíme žít: Být sami i s druhými; být stejní i proměnliví; přemoci nechuť i změnit to, co nás znechucuje; být trpěliví, ale znát hranice. Přiměřenost či mírnost je už od antických dob považována za jednu ze čtyř hlavních ctností, tedy zásadních schopností, které vedou k dobrému a šťastnému životu. Mírnost znamená stát uprostřed, nikoli však v šedém průměru či strachu z konfliktů. Právě naopak. Umět svým životem a ve svém prožívání spojovat protiklady tak, aby byly užitečné a dobré.

To není umění, které by se dalo vysvětlit článkem či psychologickou lekcí. Dotýká se našich životních zkušeností, naší otevřenosti a moudrosti, kterou během života nabýváme. Velmi nám může pomoci samotné uvědomění, že nejsme povinni prožívat se stále stejně a mít stále stejný názor. Že můžeme žít v polaritách. Že můžeme být dnes sami a zítra ve společnosti; že musíme být v něčem stabilní a v něčem proměnliví, a nebo dokonce najednou v něčem stabilní i proměnliví… a zítra proměnit něco z této stability, čímž zůstáváme stabilní v závazku k proměnlivosti.

Přiměřenost v oblasti rozlišování mezi psychologickou leností a jinými příčinami našich obtíží znamená uvědomovat si charakter takové situace:

• Je‑li náhlý, extrémní, silný, překvapivý (tedy nepřiměřený), pokud nám říká: dělej revoluce, vše změň, vše je lepší jinde, nic nemá cenu, nic není hodnotné… jedná se patrně o projev acedie.
• Jsou‑li projevy našeho myšlení mírnější, pokud jsme schopni rozlišovat mezi pozitivy a negativy, které daná situace přináší, dokážeme‑li vidět plusy i mínusy řešení a změn, které nás napadají (byť ve vzájemných rozporech), pak se jedná spíše o racionální přístup k dané situaci.

Pro uvedené rozlišování a následnou změnu nebo opatření, které si často vyžaduje, je však zapotřebí kultivovat druhou důležitou vlastnost: odvahu. Odvahu jako schopnost zůstat s nepříjemným, konfrontovat negativní, vstupovat do úzkosti a umět žít se svých strachem – nebát se toho, když se bojíme. Odvaha je důležitou schopností i pro samotnou vnitřní cestu a sebeuvědomění, které – jak si dále ukážeme – není vždy pouze veselým sněním a lehkou introspekcí.

Vytrvalost, kterou můžeme chápat jako odlišný způsob kultivace naší odvahy, znamená dát našemu rozhodování (či pocitům, které zažíváme během období „lenosti“ či apatie) dostatek prostoru. Nerozhodovat se při první myšlence na smysl toho, v čem žijeme. Nepodlehnout první lákavé představě, že jinde je to lepší. Zkoumat se. Analyzovat naši myšlenku napříč kontexty, životními situacemi, náladami.

Pokud vím, že mě má práce většinou naplňuje, velmi dobře dokážu odlišit, že se mi do ní po obědě „nechce“ (což je přirozené), nebo že už „toho mám dost“ (a bylo by dobré si odpočinout). Mé pocity, že něco není v pořádku, jsou chvilkové, vázané na kontext (vysílení, naštvání, nasycení). Lze je dobře odlišit od ostatních. Příznaky acedie jsou dost často právě takové – vázané na náladu, chvilkové, nestálé.

Jiná situace nastane, pokud podobné pocity zažívám bez ohledu na kontext. Když se mi do práce nechce nikdy. Když k danému povolání (osobě, prostředí) mám vždy odpor. To jsou jiné signály než prostá lenost či apatie. Říkají, že zde není v pořádku něco, nad čím bych se měl vážně zamyslet. Takový problém může ležet v mých charakterových nedostatcích, nevhodné volbě prostředí, partnera či povolání, patologii druhé osoby, faktu, že jsem svou práci už přerostl a je čas na změnu apod.

Nezaměňujme také psychologickou lenost se skutečným vyčerpáním (nebo depresí). Pokud nás nebaví naprosto nic (včetně koníčků a příjemných aktivit), není to nutně projev pouze psychologické lenosti.

Varovné signály duše

Samozřejmě výše uvedený návod na rozlišování není dokonalý a neplatí vždy. Někdy se může následkem dlouhodobého zanedbávání vnitřního stavu naší duše některý vnitřní konflikt, problém nebo nepříjemná oblast, kterou odmítáme projít, manifestovat právě jako všepronikající deprese, úzkost, nechuť nebo apatie (je tedy „vytrvalá“).

Tyto pocity se přelévají na různé vnější okolnosti a předměty našeho života, ale nevšímáme si, že jejich původ velmi těsně souvisí s „neuklizeností“ v nás. Čím více odmítáme konfrontovat vnitřní strachy a další nepříjemné stavy a impulzy, tím pravděpodobněji se projeví v manifestní, mnohem silnější podobě jako nevysvětlitelné pocity, obavy z druhých nebo ze světa, mezilidské konflikty, vztek nebo další problémy s druhými lidmi či syndromy psychické poruchy.

Cesta, jak se s těmito pocity a problémy utkat, by pak logicky neměla vést pouze oblastí, ve které se manifestují (tedy vztahy, prací…), ale mířit také – a možná především – do našeho nitra, do ochoty postavit jej do zorného pole našeho uvědomění, do jeho analýzy a poznávání souvislostí, do zvyšování sebeuvědomění a dalších, často obtížných aspektů cesty k sobě.

Jindy díky naší dlouhodobé neochotě sami se sebou hovořit, analyzovat se a odhalovat vzkazy, které pro nás naše duše má, můžeme stát před naprostou neschopností rozhodnout se, co dále. Tato nerozhodnost se projevuje v „mírné“ a všepronikající formě – byť můžeme mít racionálně zanalyzována všechna pro a proti a sehnány všechny informace (a získané zkušenosti), stále „nevíme“, kterou cestou ve vnějším světě dále jít.

Řešení je opět paradoxní: uvědomit si, že toto „nevíme“, se netýká jen našich vnějších možností, ale také – a někdy především – našeho vnitřního prostoru, kterému jsme nevěnovali dostatek pozornosti, který jsme dostatečně neprošli, protože jsme to nikdy nepovažovali za podstatné. A to je definice acedie.

Přiměřenost: rovnováha mezi vnitřním a vnějším

Vždy je však důležité zůstat přiměřený: i v tom, na co budeme na své cestě seberozvoje klást důraz. Stejně jako je extrémem snažit se měnit pouze věci okolo a nespokojenost naší duše řešit rozvody, rozchody, hádkami, změnou práce a obviňováním ostatních, tak je opačným extrémem nechtít ve vnějším světě žádné změny dosáhnout a zastávat krátkozrakou teorii, že vše je stejně pouze odrazem mé duše, a proto musím pracovat pouze tam.

To není rozumná pozice, ale útěk, se kterým souvisí pečlivě skrývaný strach: Je mnohem snazší snít, projíždět si vlastní fantazie a říkat si přitom, jak pilně na sobě pracuji, než obtížně a nesnadno sbírat odvahu ke změně práce, kterou sice umím, ale již mě nenaplňuje; rozhodnutí opustit byt rodičů (alias „mamahotel“), ve kterém je přece tak dobře; ochotu opustit nebo změnit vztahy s takovými lidmi, kteří mi v nich zjevně škodí…

Bylo by tedy velmi omezené chápat nápravu psychologické lenosti – tedy práci na sebeuvědomění, prozkoumání a kultivaci svého já – jako něco pouze „vnitřního“, byť uvnitř musíme začít.

Když jsou „ctnosti“ únikem před problémy

Vždy si musíme dát pozor, abychom plody naší psychologické lenosti (či nedostatku odvahy konfrontovat se) nevydávali za něco hodnotného, na co jsme dokonce hrdi.

• Pokud pracujeme od rána do noci nikoli z vnitřní radosti, s vědomím, že žádná naše část není opomíjená, ale abychom se vyhnuli vnitřním bolestivým problémům (s manželkou, sami se sebou…), na které bychom jinak mysleli, pak nejsme obdivnými vzory pracovitosti. Naopak, jsme příklady nebezpečného stavu duše. Jsme líní – konfrontovat se se svou bolestí, řešit konflikt se ženou. Stavíme sebehodnotu na svém výkonu, nikoli na přátelství sama se sebou a dobrém způsobu života. A to se nám vymstí.
• Podobným projevem vnitřní lenosti je (opět paradoxně) neschopnost odpočívat, vypnout. Nejen proto, že při odpočinku se ozývají nepříjemné vnitřní hlasy a připomínky, ale i proto, že pokud důvěrně neznáme svůj vnitřní prostor a pocity, pak nepoznáme, kdy a jak je třeba vyvažovat a dosahovat rovnováhy: kdy je třeba vypnout, kdy je třeba změny.
• Podobně pokud žiji v partnerském vztahu s člověkem, se kterým jsem se potkal vlastně náhodou, oba jsme odlišní a nekompatibilní a silně cítím, že si vzájemně ujídáme vlastního štěstí, pak nejsem chloubou ctnosti trpělivosti či věrnosti. Jsem příkladem psychologické lhostejnosti, se kterou odmítám konfrontovat hlubší vnitřní příčiny tohoto nedorozumění, podívat se na realitu jaká je, a snažit se takový partnerský vztah napravit, nebo čestně opustit.

Dalším příkladem je opět paradoxní důsledek psychologické lhostejnosti: přílišné zabývání se sama sebou. To má jistě v určitých obdobích života svůj prostor. Ale nadměrné pře‑analyzovávání se, neustálá, hypochondrická pozornost ke každému vnitřnímu píchnutí, nekonečné rozmýšlení již stokrát rozmýšlených souvislostí je stejným útěkem před skutečnou prací na sobě a zodpovědností (ke svému okolí, druhým, své seberealizaci i ke svému seberozvoji, který vždy musím nakonec činit skrze druhé, své vztahy a své okolí) jako únik do workoholismu.

Je signálem, že ne vše má ve mně stejný prostor. Že si hovím pouze v introspekci a fantaziích, místo abych si ušpinil ruce skutečným rozvojem všech důležitých stránek mé duše, které pouze introspektivní nikdy nejsou.

Je extrémně důležité dlouhodobě kultivovat vnitřní barometr, který ověřuje, zda naše zdánlivá „ctnost“ či silná stránka není vlastně vyhýbáním se, strachem nebo znakem lenosti v nějaké jiné, důležité životní oblasti. Buďme velmi pozorní a rozlišujme naše motivy. I almužna žebrákovi může být někdy dána nikoli z dobrého úmyslu, ale třeba jen proto, abychom zchladili naše špatné svědomí.

Vnější výkon i vnitřní motivy jsou důležité

V dnešní době se snažíme velmi oddělovat vnější výkon (viditelné důsledky našich akcí) a vnitřní motivy. Mnozí se domnívají, že na vnitřních motivech nezáleží, jen když budou výsledky. Že je jedno, dáme‑li žebrákovi z dobrého úmyslu nebo špatného svědomí. Hlavně, že se nají. Že je jedno, zda pracujeme spíše s chutí, či díky překonání nechuti. Hlavně se k tomu nějak „dokopat“ a bude výsledek.

Ale když se k věcem příliš dokopáváme, brzy schytáme životní kopanec. Pokud naše motivy nebudou kultivované, pak nebudou dlouhodobé. Můžeme se snažit zamaskovat své osobní problémy tím, že budeme déle v práci. Ale jen do té doby, než sílící tenze a vnitřní úzkost, kterou zpočátku úspěšně potlačujeme, se posléze vlomí do vědomí v plné síle a paralyzuje i naši schopnost pracovat.

Můžeme potlačit vlastní hněv vůči svému nadřízenému, ale jen do té doby, než se přelije v náš večerní křik po vlastním dítěti za banalitu, které bychom si jinak nevšimli. Zaměřovat se pouze na kontrolu vnějšího chování je krátkozraké. Naše motivy a vnitřní prožitky nás velmi rychle dostihnou. Přelijí se tam, kde bychom to nečekali a kde ublíží dvojnásobně.

To vše je důsledkem psychologické lenosti: neochoty kultivovat sama sebe, rozhodovat se ne až na úrovni vnějšího chování, ale mnohem dříve, na úrovni regulace vlastních impulzů, myšlenek, představ a motivů. Tato kultivace úzce souvisí s dovedností zvyšovat vlastní sebe‑uvědomění, které není nějakou odtrženou vnitřní pohodovou introspekcí, ale zahrnuje (právě) i uvědomění sebe, důsledků svých rozhodnutí a prožitků, vlastního svědomí ve vztazích s druhými, s naším okolím, s naší prací a celým našim životem.

„Můžou za to oni“ a naše svoboda

Na psychologickou lenost se také můžeme dívat jako na naplnění vnitřního prostoru vlastního vědomí banalitami nebo přílišným, nepřiměřeným zaměřením pouze na omezený výsek naší životní reality: myslet na práci, ne na vztahy; myslet na večerní seriál, ne na to, jestli jsem vlastně dobrým člověkem.

Acedia je oblíbeným rejdištěm obranných a vyhýbacích strategií: Ale vždyť já nemůžu, protože… (jsem slabý, může za to okolí, měl jsem nešťastně dětství, nemám čas, mám vážnější starosti, mám trauma či psychickou poruchu, manželka je nemocná).

Využívejte celý web.

Předplatné