Psychoanalýza a deprese

Psychoanalýza depresi vysvětluje prostřednictvím několika přístupů. První z nich na ni nahlíží jako na ozývající se vnitřní konflikt, který jsme v sobě nevyřešili, zůstal uvnitř a prostřednictvím depresivních symptomů se dere ven. Dává tak najevo, že uvnitř nás je něco, co jsme pohřbili, odsunuli mimo naše vědomí, abychom se tím nemuseli zabývat, protože je to pro nás ohrožující a bolestivé. Tyto nezpracované a neventilované emoce se tak nyní hlásí o slovo, protože jejich energie musí být někde realizována, nezmizí v nás sama od sebe.

Druhý přístup souvisí se ztrátou objektu, pod kterým se rozumí důležitá osoba v našem životě. Deprese pak vznikne jako reakce na tento silný prožitek. Ztrátu přitom můžeme vnímat a prožívat „pouze“ na subjektivní úrovni, například jako narušení vztahu s blízkou osobou, za čímž mohou stát rozličné důvody – hádka, odcizení se, přestěhování a podobně. Také za tím může být zklamání, zhroucení idealizované představy o konkrétním člověku. Jeho vnitřní objekt v nás, tedy jeho mentální reprezentace uvnitř naší mysli, kterou jsme si o něm vytvořili, se rozplyne a pro nás je pak velmi obtížné se vyrovnat s touto ztrátou, přestože se objektivně jednalo o iluzi. Prožitek ztráty je tak ničivý a tak ohrožující, že se člověk zbortí do depresivního stavu. Významným příspěvkem k tomuto konceptu je teorie rakouské psychoanalytičky Melanie Klein, kterou popisuji v článku Síla raných vztahů.

Svébytnou dynamiku vykazuje „anaklitická deprese“ spojená se ztrátou někoho nebo něčeho důležitého, jakési prastaré adaptivní vypnutí celého organismu, které chrání mládě před nadměrným zahlcením úzkostí po odloučení od pečovatele. Aby se dítě úplně nevyčerpalo hledáním matky, propadá se do  pasivity, apatie, letargie, v dospělosti pak do tendence „vzdát to“ a stáhnout se ze světa. Ochranné vyřazení činnosti se projevuje útlumem, ústupem do spánku a pasivity, převládají prožitky osamocení, opuštění, zanedbání, shrnuje psychiatr a psychoanalytik David Holub.

Pojem anaklitická deprese zavedli rakouský psychoanalytik René Spitz a Katherine Wolf (označení jako takové je původně Freudovo). Spitz se věnoval ranému psychickému vývoji dětí a depresivní projevy u nich pozoroval, když byly dlouhodobě hospitalizované bez přítomnosti matky nebo pečující osoby. Pokud toto prožívání vztáhneme do dospělého věku, můžeme ho přirovnat ke ztrátě objektu – tedy osoby, která pro nás byla velice důležitá.

Další přístup souvisí s pudem smrti Thanatem, tedy destruktivní silou obsaženou v každém v nás. V případě depresivního onemocnění je tento pud zesílen a obrácen směrem dovnitř, tedy vůči sobě samému. To souvisí zejména s tím, že depresivní člověk obrací agresi vůči sobě samému. Myslí si, že je špatný, hloupý, k ničemu, má pocity méněcennosti, a pokud bychom šli ještě dál, chce se zničit. Buď za to, jak je nemožný, nebo za to, jak je špatný a zhoubný pro ostatní.

Za rozvojem deprese může stát výchova směřující k popírání a neprojevování negativních emocí, což může ilustrovat zmiňovaný vnitřní konflikt. Rodiče se v dobré víře snaží děti od negativních emocí „ochraňovat“, bohužel se to často děje způsobem, že jim je zakazují, peskují je za to, když kvůli něčemu pláčou. Nejsou neobvyklá vyjádření typu neřvi, nebo ti ještě přidám, abys měl proč nebo kvůli takové prkotině přece nemůžeš brečet. Děti pak své emoce vnímají jako něco špatného, chtějí rodičům vyhovět, a tak je raději spolknou, až se od nich odstřihnou úplně. Intrapsychický konflikt pak vznikne tak, že dítě by ve chvíli, kdy pláče, potřebovalo od rodičů podporu a pohlazení, místo toho se však dočká spíše nepochopení a zavržení. A protože projevování emocí v tomto případě není žádoucí, neřekne jim o své nespokojenosti a potřebách. A tak je v sobě dusí a městná, možná až do dospělosti, kdy se tyto prožitky mohou přihlásit o slovo.

Je rovněž důležité oddělit normální proces truchlení jako reakci na ztrátu od skutečné deprese. David Holub říká: Deprese je spíše skupinou různých stavů, které se liší svojí povahou i závažností. Vyplatí se odlišovat depresivní onemocnění od depresivních reakcí, různých forem komplikovaného zármutku nebo dlouhodobých depresivních rysů osobnosti. Riziko propuknutí deprese je také u lidí, kteří si neodžili proces truchlení. Důvodů může být několik. Například pro ně ztráta byla natolik bolestivá, že u nich došlo k odstřižení se od kruté reality, možná ani nedokázali dostatečně plakat, vše se v nich jakoby zaseklo, neprošlo to přirozeným procesem truchlení, který je velmi důležitý, protože hojí rány. Pokud jím neprojdeme, zůstanou v nás emoce sice „zakonzervovány“, ale nezpracovány.

Dlouhá a nelehká cesta psychoterapie

Psychoanalytický způsob léčení deprese představuje dlouhou cestu k poznání sebe sama. Tento přístup není vhodný pro každého – vyžaduje velkou upřímnost k sobě samému a především zájem o to se v sobě lépe vyznat. K tomu samozřejmě patří zaobírání se nepříjemnými tématy, bolestivými zkušenostmi a vzpomínkami, myšlenkami, které bychom nejraději zahnali někam hodně daleko. Dále také fantaziemi, které nás samovolně napadají a za které se sami před sebou stydíme. Psychoanalytická léčba vyžaduje tedy i odvahu si takovéto obsahy připustit a ještě o nich mluvit před druhým člověkem.

Psychoanalytický způsob práce se zaměřuje na to, aby pacienti získali přístup k fungování své vlastní mysli v celé její složitosti. Prostředkem k tomu je svobodná možnost říkat vše, co člověku běží hlavou, vystříhat se jakýchkoliv osnov nebo výběru témat, vynechávání čehokoliv, co by se mohlo jevit jako nezajímavé, trapné, banální či směšné, vysvětluje princip psychoanalytického přístupu David Holub a pokračuje: Pacient si postupně osvojuje všímavost vůči svým myšlenkám, schopnost vidět souvislosti vlastních nápadů a začlenit je do svého prožívání. Začíná si rozumět, poskytovat si sám komentáře, kterými se dokáže uklidnit nebo snést obtížné pocity. Předmětem analytické práce není získání řešení pro praktické problémy života, univerzálně fungující rady, jak v životě postupovat, nebo poskytnutí expertní úlevy. Pacient se postupně sám stává expertem na to, co prožívá zejména v přítomnosti druhých.

Psychoanalýza nebo psychoanalytická psychoterapie tedy není „jen“ o mluvení a náhledu, ale také o tom dostat se prostřednictvím něho blíže k sobě, poznat sám sebe i v tmavých zákoutích naší duše. Prostřednictvím různých asociací a fantazií, které se v průběhu našeho vyprávění vynořují, můžeme pochopit sami sebe a také nahlédnout určité záležitosti v našem životě z jiné perspektivy. To podstatné je, že si k tomu dojdeme sami.

David Holub dále vysvětluje: K psychické změně dochází na úrovni nevědomých přesvědčení a automatického jednání. V případě léčby deprese trvá několik měsíců až let, než dojde díky mozkové neuroplasticitě ke změně a automatizaci nových přesvědčení. Depresivní fungování a nastavení osobnosti je obtížné v krátkodobých terapiích změnit. V tom je psychoanalýza jedinečná – v jejím průběhu dochází ke změnám fungování osobnosti a uspořádání vztahových vzorců. Její nevýhodou je dlouhé trvání, psychoanalýza není krátkou cestou a rychlým řešením. Vyžaduje od pacienta, aby se alespoň rámcově zajímal o to, co prožívá, a byl zvědavý, co se v něm děje.

Ve výsledku je totiž jedno, co depresivního člověka obklopuje, deprese je v něm a čím víc se ji snaží silou přemoct, tím je mu většinou hůř. Může mít vše, co si vždy přál, mohla by se mu vyplnit všechna přání, o kterých kdy snil, vše kolem něho by mohlo být skvělé a bez chyby, jeho by se to však nijak nedotklo.

Hluboký prožitek smutku je totiž zasazen uvnitř něho, on sebe vnímá jako špatného a nicotného. Vnímá tak i cokoliv, co dělá. Jakékoliv ocenění nebo uznání po něm steče. Nevěří mu. Aby zvládal alespoň částečně fungovat, stojí ho to obrovské množství energie a sebezapření, což ho samozřejmě vyčerpává, stále se cítí unavený, polehává a tím se cyklí v tom, že je k ničemu a na nic nestačí. Zároveň se neustále shazuje, kritizuje, peskuje, je vůči sobě přísný a krutý. Trpí neustálými pocity viny. Stává se sám sobě nepřítelem, ale nedokáže z toho vystoupit.

Pro depresivní lidi je typické obrácení agrese vůči sobě a velká sebenenávist. Peskují se a vyčítají si každý, byť malý a nepodstatný neúspěch a selhání. Nadávají si za to, co mohli udělat a neudělali, a když to udělali, hodnotí to jako špatné, trapné, hloupé a bezcenné. Neustále bojují se sebeobviňováním a vinou za vše možné, co se kolem nich událo.

Léčba deprese je běh na dlouhou trať. Vyžaduje vysokou míru vytrvalosti a trpělivosti, není totiž zaměřená jen na odstranění symptomů, ale jde o celkové „opravení“ vnitřního negativního nastavení, naladění a vztahu k sobě samému. David Holub hovoří o strukturální změně, ke které je možné se prostřednictvím psychoanalytické léčby dopracovat: Cílem léčby není pouze úleva od depresivních příznaků, ale změna prožívání, která vede k rozvinutí schopnosti milovat, pracovat a užívat si života. Předností psychoanalýzy je strukturální změna. Znamená to, že v průběhu léčby dojde ke změně problematických ohnisek, která depresivní prožívání navozují a udržují. Pokud depresivní osoba trpí strachem ze ztráty lásky druhých a musí se kvůli druhým snažit, sloužit jim, podávat enormní výkony, vzdávat se svého, obětovat se a upozaďovat, nebo jinými slovy má strach být podle sebe, je zapotřebí tento vzorec změnit.

Nakonec David Holub doporučuje: Vyplatí se neodkládat vyhledání přiměřené pomoci. Je oprávněné nepřiměřeně dlouho trvající pocity smutku, únavy, vlastní bezcennosti, bezvýchodnosti a neschopnosti se radovat vzít vážně jako signál. Má smysl pomýšlet na prevenci, neboť „bludné kruhy deprese“ mají plíživou schopnost zabydlet se nejen v každodenním prožívání, ale vtělit se také do mozkové tkáně a postupně ji proměnit.