Psychické dědictví

Podle francouzské psycholožky Anne Ancelin Schützenberger jsme mnohem méně svobodní, než si myslíme. Pokračujeme totiž v řetězu předků a splácíme dluhy minulosti, ať už si to přejeme, či nikoli. Řada lidí rodinnou beznadějnou frašku táhnoucí se napříč generacemi přehrává pořád dokola. Dobrá zpráva zní, že z rodinných vzorců se dá vystoupit.

Už Carl Gustav Jung završil Freudovy úvahy o kolektivní duši tvrzením, že v nás pracuje kolektivní nevědomí předávané z generace na generaci. Na tyto poznatky navázala řada dalších psychoterapeutů a v 70. letech minulého století přišel profesor Henri Colomb s technikou genosociogramu – jakéhosi rodinného genealogického stromu, kam se kromě dat narození a úmrtí zapisují také důležité životní události včetně těch celospolečenských.

Systém nás jen tak nepustí

Z nich někdy vyjdou najevo až neuvěřitelná opakování a synchronicity rodinných dějů. Třeba že vnuk zemře na rakovinu plic v den, kdy jeho dědeček podlehl útoku yperitem. Nebo se holčička při dovádění ve sněhu těžce zraní nasednutím na kovovou tyč schovanou v závěji a přijde se na to, že její maminka i babička byly ve stejném věku znásilněny. Dá se v něm také rozklíčovat zvláštní rodinné účetnictví dožadující se plnění závazků i po generacích, které si už nějakého emočního dluhu dávno nejsou vědomy.

Před rodinnými závazky není úniku a projevují se často nezvladatelnými pocity viny. Stačí do dětí po generace vkládat pocit nedostatečnosti, nechtěnosti, oběti a nutnosti zaplatit za to, že přišly na svět. Podobně se dědí různá bezpráví a křivdy, jejichž neblahé působení může zastavit až to, že je v terapii vyneseme na světlo, pojmenujeme a zpracujeme.

Francouzská psychoanalytička a pediatrička Françoise Dolto v knize La Cause des Enfants píše, že každé dítě je kromě klimatu, v němž vyrůstá, nuceno snášet i patogenní vlivy přesahující z matčiny a otcovy minulosti. Zejména potomci toxických rodičů by proto měli před početím vlastních dětí intenzivně zapracovat na všem, co je potkalo.

Před rodinnými dluhy většinou není úniku, jakkoli má člověk v prvotní zamilovanosti ta nejsvětější předsevzetí, že on přece bude žít úplně jinak než jeho příšerní rodiče. Pokud se lidé totiž mají skutečně a natrvalo změnit, je nutné, aby jim to jejich okolí umožnilo. Rodinný systém dělá většinou všechno proti tomu, aby se některé z jeho koleček začalo točit jiným směrem, protože pak jsou i ostatní členové nuceni ke změnám.

Velmi zatěžující pro budoucnost jsou právě ti dobře ukrytí kostlivci ve skříni – tušená a nevyslovená rodinná tajemství, která dokážou strašit několik generací. Ostatně už v Bibli se píše, že rodiče jedli nezralé hrozny a dětem z toho trnou zuby.

Dědictví výbojů i ztrát

Genosociogram je vyprávěním o vlastním životě, díky němuž si lze uvědomit, že rodiče jsou plodem světa, který existoval dávno před nimi, a objasnit tak proces transgeneračního přenosu a opakování podobných událostí. Ujasnění rodinných rolí, pravidel i životního scénáře předávaného z generace na generaci je skvělým nástrojem sebepoznání, ideálně za pomoci psychoterapeuta s výcvikem v této oblasti.

Občas mě napadá, zda můj chorobný odpor k cestování a rodový, až hysterický tlak na cudnost a zodpovědnost nesouvisí s dědečkem, jehož otec odjel do Ameriky, aniž by si těhotnou prababičku vzal. V roce 1900 docela slušná nálož. Prababička, venkovská krasavice (nebýt žádoucí krasavice, byla by v té době její situace zralá tak na skok pod jez), se provdala za vdovce se čtyřmi dětmi a nemanželského dědečka dala na výchovu k bezdětným tetám.

Dědečkův starší syn, můj strýc, si roli opuštěného dítěte a zároveň dobrodruha nedobrovolně zopakoval, když se jako sedmnáctiletý na radu svého o rok mladšího bratra (mého otce) nevrátil ze zahraničních studií do vlasti. Jasnozřivý otec po znárodnění dědečkova podnikání nastoupil do dolů k PTP a z události si odnesl pocit neomylnosti při každodenním malování čertů na zeď. Neexistoval problém, kde by nemohl hrdě říci: „Já to věděl!“

Strýc z Anglie, kde studoval, odplul do tehdy rasistické Jihoafrické republiky. Ačkoli byl kvůli tomu rodinnou nesmytelnou kádrovou skvrnou, poprvé jsme ho viděli až jako starého pána po revoluci. Když jsme si se sestřenicí líčily rodinné historky, bylo nám jasné, že existuje nějaká neviditelná nit spřádající osudy dalších generací, i když každá část žije v jiném společenském systému a téměř o sobě neví.

Jsou samozřejmě mnohem větší hrůzy uložené v rodinné historii, třeba pokud rodiče zahynuli v koncentračním táboře. U jejich dětí a dalších potomků se podle výzkumu objevují noční můry a nepřekonatelná, zdánlivě nevysvětlitelná traumata někdy až po tři generace. Zamlčované tragédie pak mohou bránit normálnímu fungování psychiky, proto je podle odborníků lepší znát pravdu, než ji pracně skrývat.

Z toho shnilého v rodině, co potomci vycítí, totiž mohou vyfabulovat ještě temnější příběh. Je proto vždy dobré vědět, k čemu v rodině došlo, a moci vědomě obrátit list, aby dávné hrůzy neotravovaly život dalším generacím.

Navzdory špatným kartám

Samozřejmě lze v rámci takového zkoumání odhalit takzvané nezlomné děti, které navzdory pohnuté rodinné historii žijí dobře a úspěšně. Třeba režisér Miloš Forman, jehož oba rodiče zemřeli za války v koncentračních táborech, a malý Miloš pak putoval z rodiny do rodiny. Možná díky tomu dokázal přežít osamění a nedostatek v USA po komerčním neúspěchu prvního filmu a měl odvahu pustit se do dalšího, tentokrát pětioskarového Přeletu nad kukaččím hnízdem.

Nebo psychoanalytik Bruno Bettelheim, který jako Žid prošel koncentračními tábory v Dachau a Buchenwaldu. I k této otřesné zkušenosti se dokázal postavit jako pozorovatel a v knize Lidé nejsou mravenci přinést svědectví o proměnách lidské psychiky v krutých podmínkách. Přiznávám se, že jsem ji nezvládla ani dočíst, natož abych takovou zkušenost dokázala se zdravým rozumem přežít.

Zajímalo by mě, jak je možné, že někdo vydrží takové okolnosti a stane se z něj silná a pozitivní osobnost, zatímco jinému stačí pár pohlavků a nějaký ten kostlivec ve skříni a je vyřízený na celý život. Podle odborníků je potřeba umět s rodinným scénářem vědomě pracovat, v jeho rámci si vytvořit vlastní identitu a díky osobnímu rozvoji nebo psychoterapii dozrát.

Zápletky rodinného románu

O takzvaný rodinný román se zajímal už Sigmund Freud. Příběh, který rodina sama o sobě vypráví, je pro potomky důležitý. Jsou v něm místa, která se opakují a mnohdy beze slova předávají, jak již zmíněná Anne Ancelin Schützenberger ve své knize Bolest mých předků mě provází – Transgenerační přenos v terapii dokumentuje na řadě až fantasticky znějících příběhů z praxe.

Jakkoli se to zdá nemožné, lze v podvědomí nosit rodinné vzpomínky třeba na více než 125 let starou bitvu a projevovat je prostřednictvím nezvladatelných nočních můr. Na potomcích osob přeživších holocaust bylo prokázáno, že přenesené trauma je silnější než to prožité. Jejich děti trpěly posttraumatickým syndromem třikrát častěji než jejich rodiče, kteří se traumatu museli reálně postavit.

Autorka rozlišuje mezi zjevnými a vyslovovanými intergeneračními přenosy, což jsou dědičné talenty, profese nebo vztahy k určitým věcem, a tajnými, skrývanými a zamlčovanými přenosy transgeneračními. Teprve jejich vyjádřením, mluvením o nich, kreslením, přehráváním v psychodramatu lze nedokončené příběhy uzavřít, zbavit se jejich trýznivé naléhavosti i s nimi souvisejících symptomů. Ať už je to dědictví „náhradního“ dítěte nesoucího jméno zemřelého sourozence, syndrom přeživšího, nebo vzpomínky na dávná traumata.

Po zachycení červené niti táhnoucí se celým příběhem ho lze přerámovat. Pokud porozumíme vláknům z minulosti, která nás spoutávají, můžeme se vyhnout nevědomému naplňování transgeneračního opakování. Postavíme‑li se čelem k nevyřčenému tajemství, zviditelněné rodinné vazby dostanou smysl a my už nebudeme jejich obětí. Jakmile rodinná traumata vystoupí z nevědomí do vědomí, můžeme s nimi pracovat.

Identita každého člověka se zkrátka utváří na základě jeho rodinné i osobní historie a obě jsou napojené na dějinný kontext. Podle některých vědců má dítě už v děloze díky snům přístup do matčina nevědomí až tři generace zpátky. Je tedy lepší mít o tom všem přehled než pasivně opakovat mnohdy neblahé dědictví. Jakmile totiž dočteme rodinnou historii až do současnosti a pochopíme ji, můžeme obrátit list a vyrazit na novou, přehlednější cestu životem.