Proti sobě

Znáte to? Znáte ten divný stav, kdy přesně víte, co byste měli dělat, do čeho byste se měli pustit, jak byste se měli chovat, ale zkrátka to prostě nejde? Jako bychom byli v našem chování, návycích a někdy opravdu zlozvycích uvězněni? Zdánlivě svobodní, přesto zajatí ve svých stereotypech, které nám mnohdy opravdu škodí?

Mnoho psychologů, koučů, poradců nám dává naději, včetně mě samotné. Důvěru, že můžeme cokoliv. Že ten, kdo chce, vždycky najde cestu a může změnit cokoliv ve svém životě. Někdy je ale velmi obtížné se na takovou cestu vydat. Jako bychom nebyli schopni udělat ten krok kupředu. Máme návod, máme pokyny, někdy máme i parťáka, který nám nabízí vstřícnou pomocnou ruku. Přesto ne a ne uspět.

• David se snaží hubnout. Opakovaně a stále stejně neúspěšně. Hubne už deset let. Jeho váha ve výsledku stále nabývá. Vyzkoušel už téměř všechno. Ketodiety, krabičky, koktejly, přerušované půsty. Nesnáší to. Nesnáší sebe. Jídlo je pro něj klid, radost, útěcha. Jídlo je jistota a někdy i láska a péče. Své tělo nenávidí. Nerad se na sebe dívá do zrcadel či výloh. Za deset let vyslechl tisíce tipů, jak nejlépe zhubnout. Přesto stále selhává. Proč? V čem je ten háček?
• Káťa se dře do úmoru. V práci, doma, v posilovně. Chce být perfektní. Je pro ni těžké ubrat. Vidí nedokonalosti. Vidí, v čem selhává, v čem by se mohla zlepšit. Je na sebe tvrdá. Ostatním odpustí cokoliv. Chyby, nepořádek, pár kilo navíc. U sebe zaznamená i jedno deko. Vidí, co všechno neumí a co by se mohla naučit. Nejde jí zvolnit, ale moc by chtěla. Chtěla by umět odpočívat, užít si, že nedělá nic. Jako by ji neustále pronásledovaly její vlastní výčitky. Jako by ji někdo v hlavě neustále nutil k aktivitě, i když je mnohdy smrtelně unavená.

David a Káťa mají zdánlivě zcela jiný život. Káťa je výkonná, ambiciózní, neustále v pohybu. Během dne stihne desítky aktivit, u kterých nedává ostatním najevo únavu, podrážděnost ani vyčerpání. Každý den plní předem stanovený plán.

David naproti tomu působí na ostatní lenivým dojmem. Sám se cítí unaveně a bez elánu. Hodiny se přemlouvá k nějaké popracovní činnosti, většinou neúspěšně. I když racionálně ví, že by mu prospěla, obvykle svůj volný čas stráví u seriálů nebo her. Práce jej též nenaplňuje – udělá to nejnutnější a jde domů.

David i Káťa jsou se svým životem nespokojení. Oba špatně spí. Každý z jiného důvodu, ale oba vědí, že už takhle dál pokračovat nechtějí. Neprospívá jim to a oba si přejí změnu. Oba mají své zajeté koleje, které velmi těžko opouští.

Teď zkusme sami na moment zapřemýšlet, zda nás též netrápí nějaké chování, které děláme mnoho let. Neprospívá nám, ale nedokážeme s ním přestat. Stereotyp, který provedeme pro ten slastný moment úlevy, ačkoliv si moc dobře uvědomujeme, že nám dlouhodobě škodí.

Může to být přejídání, nakupování, extrémní prokrastinace na sociálních sítích. Může to být nutkavé sexuální chování, workoholismus, perfekcionismus, úzkostná kontrola jakéhokoliv aspektu svého života, excesivní cvičení, závislost na běhu, posilování či jiném sportu. Nic pěkného na žití a dlouhodobé fungování. Přesto se někdy dlouho takovým chováním trápíme. Pro daný okamžik nám přináší úlevu a dobrý pocit, z dlouhodobého hlediska je to peklo.

Bolavá duše

Davida trápí diety, sám ale někde ve skrytu duše ví, že to není ta pravá obtíž. Uvnitř sebe prožívá prázdnotu a smutek. Stále se nevzpamatoval z rozchodu před mnoha lety. Byl zamilovaný až po uši. Neviděl, neslyšel a nevnímal, jak moc mu bylo ve vztahu ubližováno. Nepřetržitě slýchal kritiku za svoji postavu, nečinnost, neprůbojnost. Trpělivost, vstřícnost, plachost a introverze byly nahlíženy jako charakterové chyby. Jakoukoliv jízlivou poznámku přijímal jako objektivní kritiku.

Po rozchodu se zhroutil. Doteď se viní za to, že jej přítelkyně opustila. Kdybych byl akčnější, průbojnější, kdybych uměl víc komunikovat, kdybych víc sportoval, kdybych zhubl… určitě by mě neopustila. David sebou opovrhuje a svůj smutek zajídá. Jídlo je lék, který mu přináší pohlazení, jaké nedostával jako malý chlapec doma a které nedostal ani ve vztahu s osobou, do níž se zamiloval.

Káťa je na sebe tvrdá, protože má pocit, že si odpočinek nezaslouží. Jediné chvíle, kdy jako dítě získala přízeň a zájem svých rodičů, byly momenty úspěchu. Když něco dokázala. Když byla lepší než ostatní. Když se rodiče mohli chlubit, jakou mají šikovnou dceru. Jako by ona samotná za pozornost nestála. Káťa má pocit, že když odpočívá, neznamená nic. Ten špatně nastavený vnitřní motor ji neustále nutí všechny předbíhat a trumfovat. Když se jí nedaří, obvykle na sebe strhne vnitřní vlnu kritiky: Jsi nicka. Nic neumíš a nedokážeš. Podívej, jak jsi líná. Nezasloužíš si ani to jídlo. Koukej makat.

A tak Káťa dře. Do úmoru. Aby ulevila svým požadavkům. Aby si alespoň na pár minut dopřála pocit: Teď jsem dost dobrá. Teď se můžu mít ráda. Teď se mohu odměnit. Teď si to zasloužím. Jenže, je to opět na pár minut. Pak se vše opakuje znova. Stejně tak, jako když David vyjí zbytky v ledničce. Na pár minut to bylo fajn. A už je to zase pryč. Přijde kritika, výčitky, pocity selhání, prázdnoty, odmítnutí či samoty.

Neznámá cesta

Tak jak z toho bludného kruhu ven? Jak změnit stereotypy, o kterých opravdu víme, že nám dlouhodobě škodí? Jak překonat ten moment, kdy toužíme po okamžité odměně, slasti či úniku, které si ale později vyčítáme?

Jedním z velkých učitelů, který nám může nabídnout odpovědi, je Gabor Maté. Ve své knize V říši hladových duchů popisuje, jak nám toto „škodlivé“ chování dává útěchu, bezpečí, někdy dokonce lásku. Stejně tak iluzi kontroly, svobodné volby a častokrát i přijetí.

Workoholismus, přejídání, excesivní cvičení, nakupování, útěk do světa her či sociálních sítí a další obdobné chování nám může na chvíli poskytnout pocit štěstí. Dopamin a endorfiny, které se v ten moment rozlévají v našem mozku, bývají silnou drogou, které je velmi těžké odolat.

To, s čím Káťa, David a mnoho dalších z nás bojuje, je opravdu hladový duch. Nenasytný, lačnící po instantním pocitu štěstí, bezpečí či jistoty. Vnitřní bolest, která mu dodává sílu, je zatím nezahojená a ono chování je berlička, která pomáhá přežít a fungovat. Dlouhodobě ale napáchá víc škody než užitku. Škodí našemu tělu, škodí naší duši a nežije se s ní lehko.

A ten osvědčený postup, který může našeho hladového ducha nasytit?

Zkrátka s tímto chováním přestat. Teď. Okamžitě. Bez výmluv.

No to je mi rada! To je přece jasné, že s tím mám přestat, ale to je přesně to, co mi nejde. To je to jediné, co se tady dočtu? Pokud se ve vás právě vzedmula obdobná vlna rozhořčení, zcela chápu. Ale nebojte, budu v myšlence pokračovat. Cílem je získat svobodu. Svobodu v rozhodnutí, jak se chci chovat. Vědomě, nikoliv kvůli zvyku nebo kvůli vnitřní droze.

Zní to snadno, ale krok je to vskutku velmi těžký. Nejde jen o to „přestat s přejídáním, běháním nebo s prací“. Tento krok vyžaduje bytostné uvědomění, vyjádření hlubokých vnitřních obav a přijetí strachu. Takový člověk se vydává na doposud neznámou a nebezpečnou cestu bez pomocné berličky. Ten, kdo se k takovému kroku rozhodne, se svým způsobem vzdává jistoty, bezpečí a kontroly. Konfrontuje se se strachem, úzkostí, nejistotou, a to vyžaduje hodně síly a odvahy.

V okamžiku, kdy si uvědomíme, s čím se uvnitř opravdu potýkáme, máme napůl vyhráno. Získáváme tak možnost volby. Namísto stereotypního chování, které jsme doposud zvolili, se můžeme pokusit sytit opravdovou potřebu. Potřebu pohlazení, porozumění, přijetí či blízkosti. Možná si uvědomíme, že nemusíme vždy podávat výkon, abychom byli přijati. A stejně tak si možná uvědomíme, že jídlem svůj emoční hlad nenasytíme, a můžeme to zkusit jinak.

Nová medicína

Ve chvíli, kdy si připustíme, že jsme bezmocní proti vlastnímu chování, je skvělé, pokud se můžeme o někoho opřít. Pravděpodobně nás čekají velké změny a hodně náročné kroky. Ve chvíli, kdy si budeme odpírat svoji medicínu, třeba i několik desítek let každodenně ordinovanou, potřebujeme hodně podpory. Od rodiny, partnerů, přátel či od terapeuta. Je dobré mít po svém boku někoho, s kým můžeme sdílet své obavy, strach či nejistotu. Věřte mi, že každá dobrá duše v našem okolí nám může boj s naším hladovým duchem hodně usnadnit.

Co dále může hodně pomoci ve změně vlastního chování, je „slastná náhrada“. Tak to nazývám já, ale třeba vás napadne ještě lepší pojmenování činnosti či chování, které budeme dělat místo toho nežádoucího. Však si představme, že si David jen tak pro sebe řekne: Večer už jíst nebudu. Ale co místo toho bude dělat? Když bude jako každý večer sedět na gauči, z obýváku bude pozorovat ledničku a každou minutu se přemlouvat: Hlavně tam nechoď a nejez! Ne, že to dopadne jak včera. Nechoď pro tu klobásu a sýr!  Co myslíte, že se nakonec stane?

Vaše tušení je jistě správné. Půjde se znova najíst… Myšlenky nebyly nikam odkloněny, naopak. Se zákazem nabývají na síle a většinou jim podlehneme. Dám si jen trochu. Jen jednou. A pak už opravdu ne. Pro jednou se přece nic nestane… vždyť je to stejně jedno, když už to takhle dělám tolik let. Stejně to nezměním…

David by v okamžik, kdy obvykle propadal záchvatovitému přejídání, mohl začít vykonávat aktivitu, která jej bude těšit místo toho. Které se bude věnovat s chutí, elánem a která zaměstná jeho mysl. Ještě lépe, pokud to bude tvůrčí činnost. Může zkusit malovat, psát, lepit modely letadel. Dokonce může zkusit nějak vyjádřit tlak, který cítí uvnitř. Měl by si zvolit něco, co mu udělá radost. Sám pro sebe by si měl cestu co nejvíce ulehčit. Třeba v nejobvyklejší čas, kdy k přejídání docházelo, sáhnout po knížce, jít ven na procházku nebo si naplánovat aktivitu s kamarádem.

Když bojujeme proti nám samotným, přicházíme o hodně energie. A o to víc doporučuji se opečovat. Tak, jak to jen jde. Odměňovat se za každý maličký úspěch. Kdykoliv se nám podaří nahradit nežádoucí chování něčím jiným. Kdykoliv se vzdáme své berličky. Kdykoliv odoláme strachu a nejistotě a vyzkoušíme něco nového.

Stejně tak je důležité být k sobě vlídní, pokud se třeba na chvíli zase k našemu chování vrátíme. Můžeme mít těžký den, kdy se nám od rána nedaří. Nejčastěji se ke své obvyklé medicíně vracíme, když jsme unavení, nevyspalí, pod tlakem, znudění. V těchto okamžicích se nám vracejí myšlenky na chování, které nás pro danou chvíli uspokojilo, potěšilo a zabavilo. Tehdy může být těžké odolat slastnému nutkání. Pokud se stane, že se k němu vrátíme, nic se neděje. Zkusme to zítra znova. Až se nadechneme a načerpáme sílu.

Začněte teď

A kdy je nejlepší chvíle pustit se do boje se sebou samým? Teď. Teď je ta pravá chvíle. Pokud jsme si uvědomili, že nějaké naše chování nám vlastně v životě spíše překáží a chceme změnu, je teď ten nejlepší moment, kdy s ním přestat. Nebude žádný lepší. A nebude žádný ideální. Vždy to bude obtížné, vždy to bude po nějakou dobu nepříjemné, nejisté a ohrožující.

Důležité je vytrvat, píše Gabor Maté. Není to o tom, že tento postup na někoho funguje a na někoho ne. On funguje vždycky – ale je to dřina. Neulevit své duši obvyklým způsobem. Nezbavit se krátkodobě černých myšlenek, prázdnoty či bolesti. Ale když vytrváme, když se naučíme sytit své potřeby jinak, opravdověji a upřímněji, když se naučíme o sebe pečovat, může nám být lehčeji, svobodněji a spokojeněji.

Teď mi možná nevěříte, pochybujete. Pokud tomu tak je, můžete to u sebe jen vyzkoušet. Tak schválně, jestli může mít ta Langrová pravdu! Můžete zkusit nahradit nežádoucí chování něčím jiným. Zkusit vydržet u myšlenky, že vaše štěstí, spokojenost, přijetí ani pocit bezpečí nezávisí na tomto „škodlivém chování“. Můžete zkusit vydržet u myšlenky, že jste svobodní a můžete se rozhodnout, jak se budete chovat a co vám bude dělat radost.

Hladový duch je nenasytný, ale ne nesmrtelný. Pokud uvěříme v sebe, ve svoji sílu a ve svoji hodnotu, jako by nad námi ztrácel moc. Už nemůže dál určovat, jaké chování si zvolíme a díky čemu budeme spokojení.

Osobně si myslím, že každý v sobě takového ducha máme. Každý s ním svým způsobem bojujeme. Bojujeme sami se sebou. Někdo se snaží nějakému chování vyhnout, někdo se k nějaké činnosti dlouhodobě přemlouvá a někdo si zase uvědomuje, že by měl v něčem přestat. Není to lehké. Vyžaduje to mnoho našich sil, energie a odhodlání. A každému takovému bojovníkovi přeji, aby měl kolem sebe pomocnou ruku, důvěrníka, přítele či terapeuta, který v tomto boji pomůže.