Prostor pro sebe

Nemusíš všechno, co můžeš. Tahle věta Viki zasáhla. Od chvíle, kdy ji slyšela, o ní přemýšlí. Viki totiž nezná míru – ničí se a ví to. Už to tak mít nechce a určitě není jediná. Máme dnes totiž prakticky neomezené možnosti rozvoje svého potenciálu. Jako by snad byl hřích nesnažit se být stále lepší. Nabíráme si pracovní úkoly, povinnosti jednu k druhé a seznam aktivit, které máme zvládnout, nekončí.

Nedávno jsem na jednom ze svých workshopů měla s účastníky zajímavou diskusi na téma prokrastinace. Jde o činnosti, které nám nepřináší odpočinek nebo úlevu, ale zároveň ani nepomáhají, abychom si splnili své povinnosti nebo se nějakým způsobem rozvíjeli. Je to takový mezistav. V podstatě něco děláme (někdo uklízí, někdo hraje hry na mobilu, jiný kouká na seriály), ale vlastně si to moc neužíváme.

Spíš naopak – mnoho z nás se za takové činnosti v mysli řádně potrestá. Moje otázka zněla: A když už „prokrastinujete“, tedy trávíte čas činností, která v tu chvíli přináší alespoň nějaký pocit odpočinku, dovolíte si to? Většina účastníků říkala, že ne. Cítí se provinile, že nedělají, co by měli. Mají dojem, že zrazují sami sebe, když se „flákají“. Vědí, že by měli dělat něco smysluplného a přínosného, ale prostě se jim nechce.

V tu chvíli bych nejraději vyhrkla: Tak se klidně na chvíli na všechno vykašlete! Nenuťte se do činností, které nemáte rádi. Načerpejte sílu. Odpočiňte si, a pokud chcete, prokrastinujte. Klidně chvíli dělejte cokoliv, co je vám příjemné. Někdo by ale nejspíše odpověděl: No to by to dopadlo! To já bych se jenom flákal/a a nic nedělal/a.

Prostor pro sebe

Pokud vás napadla podobná odpověď, je to přesně to místo, na kterém si s vámi dovolím nesouhlasit. Myslím, že každý dělá, co právě může, a někdy prostě už nemůže. Možná je to skupinou klientů, kteří mě navštěvují, nebo okolím, které kolem sebe mám, ale z mého pohledu opravdu obvykle všichni dělají to, co v danou chvíli mohou.

Většinou po sobě chtějí mnohem víc, než na co jim síly, energie a čas stačí. Vyčítají si, že po několika hodinách učení, dlouhé pracovní době nebo velmi náročném dni stráveném péčí o dítě nejdou ještě do posilovny, běhat, uklízet, šít nebo péct. Mají pocit, že by se měli učit víc, stíhat konference a semináře, být lepšími partnery, mít na všechno energii a nikdy nebýt protivní. Ale někdy zcela zapomínají na prostor pro sebe, odpočinek, úlevu, nicnedělání a spánek.

Umět si dovolit nic nedělat, nezlepšovat se, jen tak si užívat chvíle, ve kterých vůbec o nic neusilujeme, může být úlevné. Ať už to je právě onen domácí (třeba i nepotřebný) úklid, koukání na seriály nebo brouzdání po sítích. I takhle přece můžeme trávit čas, když to naše duše na chvíli potřebuje. Pokud toho není příliš, nevidím na tom nic špatného.

Viki si plánovala setkání s kamarády třeba měsíc dopředu a maximálně na hodinu a půl, na víc nebyl čas. Buď se učila, pracovala, cvičila, nebo věděla, že potřebuje pomáhat doma. Žila pod tlakem, že pokud není produktivní, není nic. Profesoři musí být z jejích odpovědí nadšení, pochválit ji, jinak selhala. Za jakékoliv neproduktivní trávení času se trestala nekonečnými myšlenkami: To bych neměla…

Žila sevřená strachem, že když přestane utíkat nebo škobrtne, už to nedožene. Její štěstí závisí na úspěchu. Uspět bylo ale poslední dobou stále těžší – byla zkrátka vyčerpaná. Nic nešlo podle plánu, z únavy se dostávala do konfliktů a hádek. Když nebyla schopná pořádně se soustředit, trávila čas prokrastinací, zdánlivým mentálním odpočinkem. Ale asi tušíte, co následně přišlo: Jsem neschopná a blbá. To se fakt nedokážu přinutit něco dělat? Všichni uvidí, jak jsem neschopná.

Jak si pak má takový člověk v klidu odpočinout? Jak si má užít činnosti, které nepřináší žádný užitek? Natožpak spánek, který se přece dá snížit na minimum… při něm přece člověk nedělá už vůbec nic. A ruku na srdce, mnoho lidí se o spánek každodenně připravuje a po této stránce velmi strádá. Jak mnoho čtenářů ví či tuší, spánek je křehká věc a jakékoliv psychické obtíže mu dávají pěkně zabrat.

Já tak krásně odpočívám!

Mathew Wallker ve své knize Proč spíme zdůrazňuje, že pravidelný, výživný spánek, nejlépe osm až devět hodin přes noc a půl až tři čtvrtě hodiny přes den, zvyšuje naši produktivitu, výkonnost, učení a zlepšuje schopnost zapamatovat si informace, které potřebujeme. Díky spánku a odpočinku daleko lépe zvládáme náročné situace. Lépe kontrolujeme emoce. Efektivněji si poradíme s překážkami či nečekanými komplikacemi. Napadají nás řešení, která unavenou mysl z dálky obcházejí.

Sami možná znáte situace, kdy za sebou máte několik napůl probdělých nocí. Pak můžete sedět u práce a hodiny se trápit zdánlivě nevyřešitelnou komplikací, kterou odpočatý kolega vyřeší do pár minut. Jak to, že jste na to nepřišli? Jak byste mohli, když vaše tělo ani hlava nedostává to, po čem tak zoufale touží. Kolikrát se však v myšlenkách za jakýkoliv odpočinek trestáme!

Jen těžko sami sebe pochválíme: To je úžasné, jak si umím odpočinout, jak krásně regeneruji! Namísto této vlídné a chápající vnitřní řeči se zásobujeme výčitkami, že bychom přece měli být produktivní. Na odpočinek prostě není čas.

Osobně se čím dál tím víc odkláním od toho, aby na sebe člověk tlačil a využíval každou minutu svého života. Aby jeho čas vždy „k něčemu byl“. Na svých seminářích o hospodaření s časem se účastníkům snažím spíše předat zprávu: Odpočívejte, lelkuje, načerpejte a spěte. A pak se do toho pusťte. S energií, odstupem a se smyslem.

Čím dál tím víc knih současných autorů už nebere time management jako jiné vyjádření pobídky Koukej si zorganizovat čas, ať toho uděláš co nejvíc, co nejrychleji a co nejlépe. Je to spíše příležitost pracovat na svých prioritách, životních cílech, hodnotách, cestě, osobnosti nebo stylu života. Není už tolik důležité, co všechno stihneme, ale jaký smysl naše činnosti mají. Důležitý je pak i přístup k povinnostem a také způsob realizace, který zvolíme.

Co chci udělat se svým životem

Čtenářům, které toto téma oslovilo, doporučuji knihu Čtyři tisíce týdnů od Olivera Buckermana. Vychází z faktu, že náš život průměrně trvá právě oněch čtyři tisíce týdnů. A to není zas tak moc. Jak je chcete strávit? Čím je chcete naplnit? O co nechcete přijít? Co byste si chtěli více užít? V čase, který máme vymezený, je zkrátka nemožné stihnout vše. Ani to vlastně není potřeba. Byla by však škoda zapomenout na to důležité, kdyby nás tlak na efektivitu ničil až příliš.

V duchu myšlenek humanistické psychologie věřím, že v lidech je přirozeně velká motivační síla. Potřeba seberealizace, potřeba získat uznání, dělat prospěšné věci, být v dobrých a naplňujících vztazích, hledat svůj životní smysl a naplnit jej. Věřím, že každý, pokud má možnost a dobré prostředí, dělá jen to nejlepší a vše, co je v jeho silách.

Jenže hledat míru je někdy skutečně těžké. Máme možnost se denně srovnávat s tisíci lidí, kteří v něčem prostě budou lepší, šikovnější, hezčí, výkonnější. Zdánlivě toho víc stihnou, míň času prospí a dokážou se rychle a efektivně namotivovat. Přála bych každému čtenáři, aby si v momentu, kdy se mu zdá, že by měl se svým životem pohnout a nelelkovat, řekl: Ne. Já to takhle teď chci. Načerpávám. Získávám odstup. Přehodnocuji. Je to v pořádku.

Vím, možná vás napadá, že to tak trochu jde proti tomu, co je společensky žádoucí. Mnoho lidí je bytostně přesvědčeno, že kdo je akční, pracovitý, výkonný, je zároveň úspěšný, šťastný, obdivovaný. A v mnoha případech to tak i může být. Ale pro některé lidi, právě pro ty, kterým je věnován tento článek, to může být cesta do psychického pekla. Upracovali by se k smrti. Doslova snad ne, ale pocitově možná ano – do vyčerpání těla i duše. Bez nároků na lelkování, kdy není žádný spěch a tlak.

Takové chvíle jsou pro některé lidi zdrojem úzkosti: Už zase polevuji. Už zase nepodávám výkon. Selhávám. To nejtěžší a nejcennější je dovolit si to sami sobě. Dovolit si prokrastinovat, když se nám zkrátka do něčeho z různých důvodů nechce. Činnosti odkládáme, protože pro nás jsou příliš těžké. Nemáme dostatečně silnou motivaci, je toho na nás moc nebo nevíme, jak se do úkolu pustit.

A někdy může být opravdu dobrou strategií napřed se nadechnout, odpočinout si, získat odstup a nadhled. A někdy… někdy můžeme dojít k myšlence, že to prostě dělat nebudeme. Že to pro nás nemá smysl. Že je na čase s něčím přestat, jelikož nás to až příliš vyčerpává. A opravdu něco nemusíme dokončit jenom proto, že jsme začali.

Tuším, že se tímto článkem netrefím do noty všem. Zvláště ne lidem, kteří ve výkonu, práci a povinnostech našli své štěstí. Pro ně však tento článek není. Je věnován těm, kteří ve výkonu, práci a povinnostech uvízli, mají z nich těžkou hlavu a bolavou duši. Těm, kteří mají výčitky, kdykoliv neplní plán.

Tak já bych právě vám chtěla vzkázat: Nemusíte to dělat jen proto, že můžete. Klidně teď chvíli nedělejte nic. Odpočiňte si a přemýšlejte o tom, jak vlastně chcete svůj život prožít. Co je pro vás samotné důležité. Bez ohledu na to, co by se mělo nebo mohlo. Přemýšlejte o tom, co chcete vy samotní. Bez ohledu na přání ostatních. Právě teď. V tuto chvíli, tak jak jste.

Držím palce vašemu spánku, odpočinku a lekování. Aby toho bylo dostatek. Abyste nestrádali a měli sílu na všechno, co vám do života přijde. Aby přicházela úleva a klid stejně často jako jakékoliv úkoly a povinnosti. A zkuste si schválně jen tak sami pro sebe někdy říct: Nemusím dělat vše jen proto, že můžu…