Proměna vztahem

Pokud je vše náhoda, v podstatě nám to říká, že žijeme ve světě plném lidí, věcí a procesů, které spolu někdy souvisí a jindy zase ne. Nemají mezi sebou nutně vztahy, pokud je tam záměrně nevytvoříme, a vzájemně toho o sobě moc nevědí.

Možnost náhody je v něčem úlevná. Nenutí nás příliš pátrat po souvislostech tam, kde třeba ani nejsou, a podporuje pocit nezávislosti. Vytváří představu samostatné cesty životem a odděluje člověka od druhých včetně jejich možného nepříjemného vlivu.

Varianta náhody nás tak v podstatě chrání před vztahovým zraněním, ale také před vnitřní změnou. S takovým postojem je daleko snazší se odpojit, nechat druhého takříkajíc svému osudu a nakonec třeba i bez pocitu viny spálit mosty.

Partnera, přátele, kolegy a známé tak vnímáme jen jako další součást světa okolo. Můžeme velmi snadno sklouznout k tomu, že o nich uvažujeme jako o objektech, a zapomenout na jejich pocity. Sami sebe se pak budeme ptát, v čem jsou ti lidé pro nás vlastně dobří a zda na nás jinde nečeká větší štěstí.

Úhel pohledu, že setkání vznikají pouze náhodou, zároveň otevírá prostor pro pocity osamocenosti, ztracenosti ve světě a nedostatku podpory. Není totiž vůbec jisté, že nám náhoda pošle do cesty toho, koho si opravdu přejeme, a ještě třeba v ten správný čas. Ocitáme se napospas něčemu, co se naoko tváří svobodně, ale uvnitř čeká samota.

Vztah, který má smysl

Věříme‑li naopak, že každé setkání zapadá do příběhu našeho života, otevíráme se pocitu propojenosti všeho, s čím se potkáváme. Jsme vnímavější k událostem i lidem a jsme více ochotni nahlížet pod povrch a odhalovat hlubší souvislosti. Setkání se tak stávají osobnějšími a mají větší potenciál nás oslovit, dotknout se naší duše, a tím nás transformovat.

Otevřenost k propojení s druhými tak už ve chvíli prvního setkání považuje každého tak trochu za učitele, trochu za zrcadlo a trochu za dalšího hledajícího na stejné cestě, na jaké tápeme my sami. Rozvíjí schopnost naslouchat druhým ještě dřív, než si uděláme závěr na základě prvního dojmu.

Otevírá také cestu laskavosti, protože ten druhý patrně prožil nebo prožívá něco podobného jako my a vzájemně si v tom můžeme být užiteční. Navíc prohlubuje dnes tolik opomíjenou a zároveň tolik potřebnou dovednost pokory a uznání vlastní zranitelnosti.

Představa smysluplnosti každého setkání nás tedy jednoznačně vyzývá k růstu, to ale může být vnímáno na druhou stranu také jako ohrožení. Něco v nás si chce udržet pozitivní sebepojetí a například pocit, že jsem v intimním vztahu s někým, kdo mě zraňuje nebo se za něj stydím, může náš sebeobraz ohrožovat. Není tedy vůbec snadné si tenhle pohled zvolit, ale slibuje to růst a prožitek smyslu z celého života.

Dovolit vztahu, aby mě tvořil

Jak se něco takového promítá do partnerských vztahů? Jestliže jsme se cítili odděleni na začátku, vkrade se podobný pocit do vztahu i později. V prvních fázích si toho možná tolik nevšímáme, protože se o pocit spojení a vzájemné naladěnosti postarají touha, vzrušení a přirozené hormony zamilovanosti.

Když tohle období přejde, což je úplně normální, vidíme člověka, se kterým jsme spojili svou cestu, střízlivějšíma očima pravdivěji. Rozdíly se mohou projevit v různých situacích. Můžeme mít jiný přístup k penězům, volnému času, sexualitě nebo řešení konfliktů.

Krize pak často nastává ve chvíli, kdy narazíme na něco, co trvá dlouhou dobu a nemění se to. Obvykle kvůli temperamentu, který bývá považovaný z velké části za vrozený, nebo jádrovým charakterovým rysům, které jsou s člověkem spjaté po celý jeho život. Takové aspekty osobnosti se mění jen velmi pomalu a s přibývajícími měsíci se to začíná ve vztahu víc a víc projevovat.

Pokud vnímáme životní výzvy jako náhodu, můžeme v této fázi snadno začít uvažovat, že vztah ukončíme a pustíme se do hledání nového partnera. Nenapadne nás, že by mohlo být k něčemu užitečné se s tím vším potýkat. A už vůbec nám nepřijde na mysl, že by naše vnitřní procesy mohly být těm partnerovým podobné, psychoterapeuticky lze říci paralelní.

Tady na tomto místě chci být srozumitelná. Nepokouším se nikoho podporovat, aby zůstal v ubližujícím, zneužívajícím nebo nešťastném vztahu. I naše kapacita se vedle druhého a skrze něj učí mít své hranice. Jestliže se s přibývajícím časem cítíme stále slabší, méně hodnotní a méně zdraví nežli na začátku vztahu, je dobrý důvod vztah ukončit.

Podporuji jen ten pohled, že vztahy (a zvláště ty intimní) mohou být ve skutečnosti vnitřní cestou rozvoje s někým, kdo má s námi společného mnohem víc, než si myslíme.

Umění ptát se sama sebe

Řekněme například, že se po několikaměsíčním vztahu objeví velký nesoulad ve způsobu řešení problémů. Jeden z páru je spíše klidnější a citlivější, má touhu po bezpečí ve vztahu a jeho hladkém plynutí. Druhý je o poznání prudší. Nejde daleko pro křik, nadávky a hlasité projevování hněvu. Patrně to povede k nespokojenosti na obou stranách.

Citlivější se bude cítit v ohrožení a neklidu. Možná bude prožívat pocity slabosti vůči partnerovi a chuť se tomu celému vyhnout. Začne se partnerovi oddalovat a ukážou se pocity nejistoty i ve chvílích zdánlivého klidu. Tomu druhému také nemusí být dobře. Možná má pocity viny, že se nedokáže kontrolovat, a možná ani nevidí k sebekontrole důvod, protože svůj hněv považuje za spravedlivý. A přichází hlavní otázka: jak se svou nespokojeností zacházet?

Přistupme teď na to, že to celé není vůbec žádná náhoda. Pak bychom se na svou nespokojenost mohli podívat jako na smysluplnou zkušenost. Co bychom zahlédli ještě? Hněv druhého nám ubližuje. Dobře. Jak to ale máme my sami s projevením zdravé agresivity? Dokážeme se konstruktivně naštvat, když je třeba říci dost? Nebo se naopak nastavování hranic vyhýbáme, abychom konfliktu předešli? Co by se změnilo, kdybychom uměli říct jasné a hlasité ne?

Podobné otázky dostávají klienti v psychoterapeutickém křesle v mé pracovně. A víte proč? Našla jsem odvahu dívat se na svět očima toho, kdo je přesvědčen, že se nás všechno a všichni v našem životě nějak osobně dotýkají. A také si myslím, že partnerský vztah je tím nejtěžším, ale zároveň nejkrásnějším prostorem osobního růstu, jaký jsem zatím poznala.

Provokuje mě k tomu, abych se přestala ptát, co je v tom (ne)dobrého pro mne a jestli bych nemohla sehnat někoho ještě lepšího. A když si to dovolím, sahá hluboko do mé bytosti, odhaluje pocity zatlačené kamsi do stínu, a tím mne léčí.