HOMEPAGE   FETCHER
« Homepage
Publikováno 27.04.2017

Prolomit zakletí

Zásadní výchovná poselství jsou zprávy z jiných časů. Vyjadřují úzkosti lidí, kteří žili před desítkami i stovkami let.

V pohádkách patří zaklínadla do arzenálu zlých čarodějnic, v reálu nás nejčastěji zaklejí naši nejbližší v dobré víře, že nás vychovávají. Často nám však pod rouškou výchovy předávají vlastní nezpracované úzkosti ze života.

Z domova jsem na cestu do světa kromě uzlíku s buchtami dostala tři typy základních ponaučení (bylo jich mnohem víc a spousta se jich osvědčila, pro dané téma však zmiňuji jen ta, která se časem zvrhla v omezující obruče):

  • Ty máš ale starosti, podívej se na tu holčičku na vozíku, reagovala babička pravidelně na mé stesky týkající se akné, rovnátek, pih a podobných „blbostí“. Ruku v ruce s tím šlo zvolání Sedmnáctej rok na vás, holoto! Přednáška o krutém hladu za 1. světové války následovala vždy, když jsme si vybírali v jídle nebo nechávali zbytky na talíři. Doplněno školní masáží válečných filmů zafungovalo na 200 %.
  • Kdybych se spletl o desetinnou čárku, vyvraždím půlku města, zněla nasupená reakce otce lékárníka na dvojku z písemky a na mou snahu o pozitivní přeznačkování, že postup i čísla jsem měla dobře, jen tu čárku holt jinde, no bóže!
  • V nikom nevzbuzuj marné naděje aneb vztahy jsou posvátná věc a koketérie se na seznam smrtelných hříchů nedostala pouhým nedopatřením, lze ji však vcelku klidně zařadit pod smilstvo.

Jako všechno na světě měla i uvedená zakletí svá nesporná pozitiva. Díky tomu prvnímu se mi povedlo vystrčit nos za sebestředný kruh a prožila jsem řadu báječných let v pomáhající profesi. Průšvih byl, že jsem se místo oprávněného pláče a úcty k vlastním emocím naučila léčit životní karamboly četbou knih Ireny Haškovcové o nevyléčitelných nemocech, stáří a umírání. A když to nestačilo, přidala jsem účinnější „bič na sobectví“ v podobě dějin holokaustu. Časem se cestička nazvaná Ty máš ale starosti, podívej se na… v mém mozku vyšlapala tak, že se mi plynové komory vybavily po náročnějším dnu při každém sprchování, a bylo velmi náročné ji zlikvidovat.

Hrůza z vyvraždění půlky města měla logicky za následek úzkostlivou pečlivost a díky ní dobře placená zaměstnání zcela mimo můj obor vzdělání. V nich jsem svým neurotickým hnidopišstvím lezla na nervy osobám, jež se vyvraždění čtenářské obce za nerespektování pravidel jazyka českého, nesprávné přepisy jmen a názvů a používání vztažného zájmena který sedmkrát v jednom odstavci nebály ani trochu. Bonusem byl pekelný stres z každé blbosti – co uzávěrka, to likvidace bomby a nervák srovnatelný s dilematem, zda jako první střihnout červený, nebo modrý drát.

Třetí okruh jsem naštěstí nebrala až tak vážně, ale v tanečních jsem se preventivně tvářila tak, že i funebráci by vedle mě vypadali jako burleskní tanečnice. Stejně jsem tajně milovala Honzu Brabce, i když jsem mu byla úplně ukradená.

Samotné slovo nezaklíná

Pokud se teď v hrůze zamýšlíte nad tím, jakými jedovatými moudry častujete děti, neděste se! Podobná zaklínadla potřebují stejně jako semínka živnou půdu a vhodné podmínky k tomu, aby se rozvíjela.

Je to vždycky koktejl vrozené psychické výbavy dítěte, osobností dospělých, životních událostí a rodinného i společenského klimatu. A hlavní přísadou musí být nefalšovaná úzkost rodiče, které si sám ani nemusí být vědom.

Někdy z toho vyjde smrtící dryják, jindy barevná limonáda, po jejíchž bublinkách je potřeba si jen pořádně odříhnout. Spousta lidí v dětství zažila a vyslechla věci, z nichž by sociální pracovníci omdleli hrůzou, a překvapivě „nevyrostli pro kriminál“ ani „neskončili u popelnic“ nebo v „blázinci“ – život je baví, jsou úspěšní a „v kolektivu oblíbení“.

Poselství generací

Výborný český psycholog Zdeněk Rieger pracoval v rámci rodinné i partnerské terapie s tím, jaká poselství si každý člověk v sobě nese od raného dětství, aniž by si byl vědom toho, že jsou to relativně zásadní vtisky do našeho chápání života a vnějšího i vnitřního světa. Některá poselství se dědí přes generace a zpravidla se do nich nevědomky vkrádají úzkosti našich rodičů a dalších vychovatelů. Poselství s negativní zkušeností rodiče ve většině případů znamená varování míněné s láskou, péčí a potřebou své dítě ochránit, vysvětluje pražská psycholožka Jitka Douchová.

Mám zářný příklad ze svého života, jakou úzkostí trpí matka, která sice přivedla na svět dítě, ale sama se tohoto světa bojí. Poselství mé matky totiž bylo jednoznačné a dlouhodobě opakované: „Dej si pozor na chlapy, chtějí jen to jedno.“ Sama byla v partnerském životě velmi zklamaná a nedůvěru v lásku předávala i mně. Myslím, že jen síla mých genů její poselství postupně rozbila.

Další bylo o povrchnosti – dívka, která o sebe moc dbá a líčí se, je povrchní, vyzývavá a zle se jí to v životě vymstí. V nepřetržitých matčiných poselstvích byla obsažena silná úzkost z mužů. Přesto se mi kluci začali líbit hodně brzy, od 6. třídy jsem chodila zmalovaná a s výrazně nalakovanými nehty. Přesto, nebo právě proto?

Ne každé poselství totiž nutně musí znamenat, že ho poslechneme. I jeho zaryté odmítání nás někdy může dostat do problémů.

To jsou ale paradoxy!

Na chvilku zavřete oči a vybavte si úsloví, která provázela vaše dětství. Pomáhají vám, nebo vás brzdí? Kolikrát jste o ně zakopli a také z vás občas padají stejné perly, které jste v dětství nesnášeli?

Nejrůznější poselství jsme získávali všichni, někdy více, někdy méně okatě, pokračuje psycholožka. Vše, co do nás rodiče vkládali, s námi jde kdesi uvnitř, aniž bychom si to uvědomovali. Jako děti potřebujeme ocenění, uznání a podporu k tomu, abychom se světa nebáli, i když bychom samozřejmě měli být také ostražití.

Předávání poselství je nevědomé a naše děti nám v dospělosti mohou poskytnout zpětnou vazbu, jaká naše varování jim víc ubližovala než pomáhala. Všichni to myslíme se svými dětmi dobře, to je ten paradox.

„Zlatý fond“ výchovných poselství

A jaká pravidla předávají rodiče v dobré víře svým dětem nejběžněji?

Nelítej, upadneš! (následuje zpravidla Vidíš, já ti to říkal!)

Jako by přímým důsledkem rychlejšího pohybu musel být jedině pád, odřená kolena a pláč. Naštěstí většina dětí časem přijde na to, že střídání běhu a pádů je v životě běžné, jinak se člověk nic pořádně nenaučí. A ty, které na to nepřijdou, mnohdy čeká úzkostná budoucnost.

Ty jsi ale nemehlo!

Pokud je dítě takto hodnoceno při sebemenším prohřešku, může se časem ztotožnit s nemehlem a chovat se podle toho.

Podívej se na…, to je hvězda!

Syndrom „vzorné sestřenice“ často vede k tomu, že zbytečně před každým, koho považujete za lepšího, než jste sami, padáte na zadek, nebo mu preventivně vyhlašujete válku, aniž byste zkusili ukázat, co umíte.

Jsi celá bába, celej fotr!

Pokud vás rodiče k babičce přirovnávají, kdykoli spadnete z kola, nenarvete se do kalhot nebo si vztekle trváte na svém, nejspíš budete všechny vlastnosti, jimiž byste se jí mohla podobat, potlačovat. I ty dobré.

U synů špatně působí, pokud je matky přirovnávají k jejich otcům, o nichž mluví ošklivě. Chlapci se pak musejí obtížně vyrovnávat s tím, že patří ke stejné smečce grázlů, jakou jsou všichni chlapi. Je dost časté, že se takoví hoši odmítnou stát opravdovými muži, nebo matčino poselství o „odporné části lidstva“ naplní měrou vrchovatou.

Necpi se, budeš tlustá

Podobná zaklínadla doprovázená tanečky kolem každého sousta přes svou železnou logiku mohou vyústit až do poruch příjmů potravy a odmítání vlastního těla. Slyší‑li k tomu dcera svou štíhlou matku pravidelně kvílet Bože, já jsem tak tlustá, bude si nejspíš také připadat obézní, jakmile se přiblíží jejím rozměrům. A v poslední době se podobné problémy často týkají i chlapců.

Nevdávej se, zkazíš si život

Podobně jako Mít děti je oběť nebo Kdo by si tě vzal může toto moudro dívkám často komplikovat založení rodiny i partnerské soužití.

Posviťte si na strašáky

A co můžeme dělat, pokud jsme zaklínadla opakovaně poslouchali a racionálně moc dobře víme, že nám nebyla šita na míru? Je důležité si je uvědomit, pak se od nich odstřihnout, klidně se i zdravě naštvat a odmítnout je. Rodičům odpustit a s úctou a láskou k nim úzkostná zaklínadla pomyslně hodit do koše, doporučuje Jitka Douchová.

Někdy to není jen věc rozumového rozhodnutí a je potřeba nějakou dobu spolupracovat s psychologem. Rozetnout rodinný kruh úzkostí a brzdících poselství se však rozhodně vyplatí. Kdo by nechtěl vlastní děti uchránit od toho, co jeho samotného zraňovalo?

Žádný rodič není dokonalý, ale může se alespoň pokusit posunout o stupínek výš než jeho předkové a získat náhled na vlastní život. Pokud vyneseme své strašáky na světlo a umíme s nimi pracovat, je menší pravděpodobnost, že budou v budoucnosti strašit i naše děti.

Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..