Prokrastinací k duševní pohodě

„No, víte, já jsem zkoušela ty relaxace a vůbec mi to nejde, jsem jen ještě víc nervózní, jak se snažím soustředit, abych se správně uvolnila.“ Jiná paní usne, jen co si zapne meditační CD: zatím se jí nikdy nepovedlo doposlouchat ho aspoň do poloviny. A pán, kterému jeho kolegyně doporučila jógu, zvládl jedinou hodinu v jakémsi centru a víckrát už se neodhodlal, odradilo ho už hlasité davové ÓM před prvním cvikem: „Nemůžu přeci dělat věci, které jsou pro mě úplně nepřirozené! Cítil jsem se jako mezi blázny!“

Samozřejmě jsou i lidé, které hned první lekce jógy, tantry, meditací, ajurvédských masáží nebo zenbuddhistické koncentrace pozornosti nadchne a pak na ně nedají dopustit. Vnesou jim do života něco, co v něm chybělo, co hledali, dají jim kýžený klid nebo třeba „jen“ partu podobně smýšlejících či podobně uspěchaných.

Jóga a pomeranče

Kdybychom za celý život nesnědli ani jeden pomeranč, nic by se nám nestalo. Pomeranč je fajn a je v něm hodně vitaminu C, ale dá se bez něj obejít. Logicky. Příroda by přeci určitě neomezila dozrávání pomerančů na teplé oblasti, kdyby je k životu potřebovali i Eskymáci. A stejně tak můžeme nakrásně prosperovat i bez oleje z avokáda a jeho nenasycených vyšších mastných kyselin a bez hořčíku z banánů. V našem okolí roste (nebo rostlo, dokud nemuselo ustoupit řepce, ze které se vyrábí něco, co je potřeba do náklaďáků, aby nám přivezly pomeranče, avokádo a banány až do našeho supermarketu) dost plodin, které obsahují potřebné mastné kyseliny, minerály nebo vitamíny. Na věrnost rodné hroudě se v oblasti dietetiky neumírá. Minulé generace jsou toho důkazem.

A co duševno? Potřebujeme duchovní stravu zpoza oceánů? Potřebujeme cizokrajné impulzy, moudra odjinud a filosoficko‑psychologické systémy z dálek námi nikdy nenavštívených? Potřebujeme umět v lotosovém sedu hodinu meditovat o prázdnu? Musíme se umět stejně dlouhou dobu soustředěně dívat na okvětní lístky růže, v tichu, o samotě? Musí nám znít příjemně ÓM?

Nepotřebujeme, nemusíme, nemusí. Máme spoustu našich, středoevropských (žido‑křesťanských, chceme‑li se držet filosoficko‑náboženských souvislostí místo těch geografických) nástrojů a způsobů, jak zpomalit, jak vybočit z celodenního stereotypu, jak se obrátit do sebe, jak zhluboka prodýchat plíce, jak se protáhnout, jak nedělat nic.

Také jste jako dítě vysedávali na záchodě a oddalovali návrat do shonu dne a systému povinností, co nejdéle to šlo? (Děláte to pravděpodobně dodnes, vím, ale aktualizaci toaletních témat sem přeci jen asi netahejme.) Nejspíš jste si tam četli, ale hlavně jste si tam užívali ticha, možnosti soustředění, izolace v malém, pro tu chvíli jen vašem prostoru. Proč vlastně rodičům vadí dítě meditující na záchodě? Proč to jeho vysedávání nevnímají jako informaci, že v každodenním nalinkovaném uspěchaném přelidněném stereotypu potřebuje chvilku úlevné samoty, a nesnaží se mu pro ni vytvořit podmínky i mimo místnost, kam i králové chodili, chodí a budou chodit pěšky, ale kam za námi hlavně nemůže nikdo druhý?

Přednáška 24. října 2024