Projevy nevědomí

Je to svět z části tvořený našimi pudy, které se řídí principem slasti a vůbec neberou v potaz, zda jsou generovaná přání reálná a uskutečnitelná, nebo ne. Zda jsou v souladu se slušným vychováním, morálkou, naší výchovou, zásadami, přesvědčeními atd. Také se tu uplatňuje naše fantazie, která je neohraničená a bezbřehá. Často do ní utíkáme prostřednictvím denního snění, které přináší duševní odpočinek.

Naše přání a myšlenky však nejsou jen růžové, pozitivní a třpytivé. Naše ryzí touhy jsou často destruktivní, zlé, podlé, někomu ubližující nebo třeba zaměřené proti nám samotným. Mohou v nás vyvolávat hnus a opovržení sebou samými.

I tyto pohnutky k nám patří, jsou naší součástí a jsou naprosto přirozené. Nejsme jen milí, hodní, laskaví, vřelí, přející, pozitivní a všemilující, přestože by to pro mnohé mohlo být lákavé.

Pod kobercem

Negativní vnitřní obsahy pro nás mohou být naprosto nepřijatelné, nesmyslné – říkáme si, co nás to proboha napadá a kde se v nás takové myšlenky berou. Jsou pro nás stresující, ohrožují a narušují náš sebeobraz, a to zejména u lidí, kteří mají silně zkreslený obrázek o sobě samotných a menší schopnost racionálního náhledu na sebe sama. A tak pro zdánlivé zachování rovnováhy a pohody tyto obsahy raději zapudíme, protože toto si přece nemůžeme myslet, nemůžeme si to přát, ba co víc, nesmí nás to ani napadnout.

Ukazuje se zde nějaký rozpor mezi tím, jak se chováme navenek a co cítíme uvnitř. Tato přirozená nekonzistence přináší také obavy z toho, že to na nás někdo pozná, objeví to nehezké v nás, naši pravou motivaci, a tím pádem zjistí, jací doopravdy jsme. Že budou naše nečisté touhy a myšlenky odhaleny. Někdy jsou tyto pohnutky pro nás tak strašné, že vlastně ani nevíme, že je máme, protože obranné mechanismy je nepropustí do vědomí. Mohou se ale projevovat jiným způsobem, jejich energie nezmizí.

Tyto vnitřní restrikce vycházejí většinou z působení výchovy, na což může navazovat působení Superega a také zidealizovaný obrázek, který jsme si vytvořili o nás samotných. Nahlodávají náš obraz o tom, jací si myslíme, že jsme, jací bychom měli být podle rodičů nebo jací bychom chtěli být my. Také je pro nás velice těžké přijmout, že naše myšlení vůči druhým a vůči okolnímu světu není onou křišťálovou studánkou, jak si myslíme.

Ilustrací může být situace dvou velice dobrých kamarádek, kdy jedna z nich dlouhodobě nemůže navázat kvalitní vztah a udržet si ho, druhá je v několikaletém vztahu a přijde žádost o ruku. Nadšeně tuto skvělou novinu volá své single kamarádce. Ta samozřejmě vyjádří radost a nadšení, avšak uvnitř ji píchne osten závisti, pociťuje lítost a možná i cítí, že to své kamarádce nepřeje. Načež se stydí sama před sebou, obviňuje se, jak je hrozná, že ji něco takového vůči kamarádce vůbec napadne, a tyto myšlenky potlačí nebo vytěsní. Opět se však někde samy projeví. Možná se nebude chtít s touto kamarádkou tak často stýkat, bude ji obtěžovat řešení záležitostí okolo svatby, zaujme oportunistický postoj, bude vše kritizovat. Nebo bude naopak v rámci zamaskování svých opravdových pocitů přehnaně milá a aktivní.

Parapraxe

Nepříjemné obsahy tedy uklidíme, zaženeme je, protože se nám nelíbí a stydíme se za ně, mohou v nás vyvolávat úzkost. Ony se však usadí v našem nevědomí a odtud se budou snažit prodrat na povrch, protože se potřebují někudy dostat ven, nějak se realizovat. Představují energii, která má tendenci se někde projevit. Je to možné prostřednictvím snů, které je však často obtížné rozklíčovat. Druhou cestou jsou chybné úkony – parapraxe. Sigmund Freud je popsal ve své knize Psychopatologie všedního dne.

Jedná se o různá neúmyslná přeřeknutí, zapomenutí, přepsání, přeslechnutí, zkomolení. Tím se projeví naše potlačená přání. V některých situacích může být příčinou těchto jevů únava, roztěkanost, nesoustředěnost. Někdy něco přeslechneme, přestože je nám to explicitně a jasně řečeno. V případě přeřeknutí jde často o úsměvné situace, jelikož na sebe můžeme „něco prásknout“, aniž bychom chtěli a bylo nám to příjemné. Pokud se však podíváme hlouběji, mohou nám podobné „chyby“ pomoci mnohé rozkrýt nebo dovést k tématu, které je pro nás důležité.

Pokud někde něco zapomeneme, může se jednat o chybný úkon, kdy nám naše nevědomí dává zprávu, že se chceme na dané místo vrátit. Motivace může být jakákoliv – je nám tam jednoduše dobře, nachází se tam osoba, se kterou nám je příjemně. Proto tam necháme například klíče nebo brýle, abychom se tam mohli vrátit. Nebo někoho oslovíme jiným jménem, SMS odešleme jinému příjemci, příkladů chybných úkonů je spousta.

Klientka v rámci psychoanalytického sezení popisovala, jaký by měl být její ideální partner. Mezi výčtem různých adjektiv se objevilo „měl by být bezpáteřní“. Zarazilo ji to, opravila se s tím, že samozřejmě chtěla říct, aby její potenciální přítel nebyl bezpáteřní, a pokračovala. V průběhu dalšího vyprávění popsané spojení použila spontánně ještě dvakrát. Toto sdělení nějakým způsobem zarezonovalo s jejím nevědomím.

Nutně to samozřejmě neznamená, že si přeje, aby její přítel byl bezpáteřní, avšak „něco v ní“ toto sdělení aktivovalo. V rámci terapie přinášejí chybné úkony velmi cenný materiál, který může poukazovat na témata, která by bylo dobré řešit, odkrýt a prozkoumat. Nebo si například nemůžeme zapamatovat něčí jméno. Ano, může to být způsobeno nepozorností nebo nesoustředěností, ale také nám dotyčný může být nesympatický, může nás něčím ohrožovat, a tak si vlastně ani nechceme zapamatovat, jak se jmenuje.