Projekční past

Shodou okolností jsem si zrovna v ten den zaměstnávala hlavu přemýšlením o projekci. Ne, ne o takovém tom oddělení v podniku, jak v něm rýsují a projektují technicky zdatní projektanti. Mám na mysli projekci ve smyslu psychologickém. Tu projekci, v rámci které si pro zachování přijatelného obrazu sebe sama projikujeme neboli promítáme na jiné lidi své vlastnosti, pocity a myšlenky, ty, které jsou pro naše osobnosti z různých důvodů nepřijatelné.

(Ano, v psychologickém slovníku se vžil tvar projikovat, na rozdíl od technického projektovat. Je ale úplně jedno, který tvar si sami pro sebe a své psychologické úvahy a rozhovory vyberete. Hlavně, že tomu pojmu budete rozumět. Na rozdíl od Sabiny v počátcích našeho společného povídání, jak za okamžik uvidíte.)

Takže tahle (říkejme jí) Sabina zrovna v den mého rozjímání dorazila na první terapeutické sezení a řekla: „Já tomu prostě nerozumím! Mám v tom totální chaos!“ Sabinin dojem chaosu, jak se záhy ukázalo, vzešel z komunikace s jejím přítelem.

Vztah s projekčním plátnem

Upřímně řečeno, těžko mohl nevzejít. Protože kromě toho, že svého přítele má moc ráda, není v jejich vztahu jasné a jednoduché vůbec nic. To, co nějak vypadá, není tím, na co to vypadá. Nikdy. Protože totiž Ondřej, ve volném čase laický psycholog a esoterik, není jen Sabininým přítelem a milencem Ondřejem, ale také a zejména jejím projekčním plátnem.

Víc než člověkem z masa a kostí, se svou vůlí a svými srozumitelnými činy, je Ondřej někým, přes koho Sabina poznává sebe sama tím, že jí on nastavuje zrcadlo. Jenže takto jejich vztah chápe jen on. A umí o tom sáhodlouze mluvit. (A je třeba přiznat, že to mluvení a ta složitost Ondřejovi v Sabininých očích přidává na přitažlivosti, ne že ne. K tomu ale později.)

Sabina naopak tápe. Od počátku jejich vztahu se bolestně marně snaží pochopit, o čem to vlastně ten Ondřej mluví, když jí vykládá o projekcích, projikování, o zrcadlech a zrcadlení. Šla už kvůli tomu dokonce na několik seminářů, načetla spoustu literatury – a stále nic. Ano, rozumí, ale také vůbec nerozumí. Nedává jí to smysl.

„Nejsem dost chytrá na to, abych to pochopila?“ ptá se mě. „Nejsem dost inteligentní? Jsem příliš povrchní?“ Co přesně Ondřej myslí tím, když jí tvrdí, že vše to, co mu ona vyčítá, vypovídá jen o ní samotné a o něm nic, že jsou to jen její projekce? Že on je jen zrcadlem její duše? To přeci nemůže fungovat! Pokud on zrcadlí ji, musí také ona zrcadlit jeho! Jeho vlastnosti, jeho myšlenky, jeho pohnutky a jeho emoce!

Je to všechno příliš zamotané! A i kdyby to šlo rozmotat a rozklíčovat, co si s tím počne? Zjistí, že nikdo za nic nemůže? Že nic, co se zdá být, doopravdy není, protože je to jen naše promítaná představa, tkvící v nás samotných? Představa, závislá na tom, jak to máme uvnitř, sami se sebou, sami se světem?

Je to tedy jí, když jí Ondřej poslední dobou přijde odtažitý a chladný a ona si říká, jestli snad dokonce nemá jinou? (Měl, jak se ukázalo o několik týdnů později. A stále má. Ale nepředbíhejme v čase. Setrvejme u Sabiny, vyčítající si svou nedůvěru a svá podezření a hledající souznění s vysvětleními made by Ondřej.) Ondřej tvrdí, že ano.

• „Je to všechno o tobě!“
• „Není to tak jednoduché, jak si myslíš.“
• „To se nedá jen tak říct, jestli s tebou chci být nebo nechci. Záleží to hlavně na tom, jak to cítíš ty – já ti jen zrcadlím tvé emoce.“

Jak se v tom všem má Sabina vyznat? Jak má důvěřovat všemu, čemu před vztahem s Ondřejem vždycky důvěřovat mohla – svému tělu, svým pocitům, své intuici a svému rozumu?

Psychologický koncept projekce

Někdy (vždycky?) jsou věci jednodušší, než se zdají být. Když něčemu ne a ne porozumět, nemusí to nutně znamenat, že jsme povrchní, natvrdlí, případně úplně blbí. Možná tomu něčemu porozumět nejde. Například proto, že je to smyšlenka s příliš zašmodrchaným základem, neodpovídajícím přirozenosti věcí. Nebo komplikovaně vyšperkovaná prázdnota. Ne‑li přímo hloupost. Nebo se někdo nějakou pravdu, některé platné pravidlo, snaží použít tam, kam nepatří. Nebo je používá správně, jen jeho úmysly nejsou čisté – to se pak i ta nejčistší pravda může změnit v ubližující zbraň.

Přednáška 24. října 2024