Procítit se ke smyslu

Dcera mé kamarádky vběhla jednoho rána do kuchyně a křičela: „Já cítím! Rozkousla jsem pepř a cítím!“ Před dvěma lety by to byl bizarní úvod dne, ale ona právě překonala covid, který ji předtím zbavil čichu i chuti. Ono ráno bylo pro ni opravdu významné. A mě svým radostným výkřikem inspirovala k úvaze o důležitosti našeho cítění. Nejen smyslového, ale i emočního.

Když přijdeme o některý ze smyslů, je to nepříjemné. Lidé s handicapem by mohli vyprávět. Připadá mi trefné, že přicházíme právě o smysl. Věci najednou nedávají smysl. Stejně tak – nebo možná ještě víc – je tomu i u prožívání a emocí: bez nich nemáme náboj, neumíme se dobře orientovat a vysvětlovat si svět a vztahy, přicházíme o pocit smysluplnosti. Přesto si často raději navozujeme stav ne‑cítění.

Cítit i nehezké věci

Každý člověk ví, že je lepší cítit než necítit. Všichni se ale za normálních okolností také vyhýbáme vjemům nelibým, snažíme se je minimalizovat. Nemyslím tím jen to, že se raději vyhneme stoupnutí na hřebík či kousnutí do pepře. Děláme to i s „velkými“ tématy, jakými jsou zaplňování prázdnoty, utlumování bolesti či snaha odklonit všeobjímající nudu. Snažíme se rozptýlit pozornost, saháme k nejrůznějším zábavám, náhražkám, vycpávkám času.

Mluví se o tom, že jsme jako lidstvo postiženi nedostatkem spirituality a zoufale nedostatečným propojením mezi sebou navzájem i s okolním světem. Proto trpíme a hledáme z této bezútěšnosti jakékoliv cesty ven. Byť i na krátkou chvíli. Na těchto únikových cestách se potom často rodí různé závislosti. Od neustálého vnitřního puzení k nakupování, trávení času na internetu, jedení a workoholismu přes hazard k návykovým látkám, všechno jsou to způsoby, jak se vyhnout tomu, abychom museli čelit často nesnesitelným pocitům ne‑smyslu.

Špatná zpráva je, že i když se nám podaří utlumit neblahé pocity, často s nimi utlumíme i vše další. Jako by ten běžec na ovládacím pultu hlasitosti byl propojen s každým dalším. Snížíte hlasitost jednoho nástroje, co vyluzuje odporně vysoký skřípavý tón, ale spolu s ním se ztlumí i lahodně znějící kytara a zpěvačka s medovým hlasem.

Nevnímání či letargie jsou ale také vnímány negativně. Tehdy se zase pokoušíme „probrat k životu“, udělat ony hezké nástroje a zpěv znovu součástí melodie, odstranit tak vlastní otupělost a znovu získat přístup ke zdroji bezprostřední radosti z prostého faktu: Já cítím! A tak se točíme v kruhu, do něhož se zákonitě dostane každý „hladový duch“, když se snaží cítit jen tak akorát, aby to příliš nebolelo. Někdy se u toho náš mixpult porouchá.

Dobré sem, špatné pryč?

Otupělost, či dokonce porucha emocí může být mentálním útěkem před vlastní zranitelností. Jsou však pochopitelnou reakcí na bolestné zážitky z dětství, jak o tom píše Gabor Maté: Tato vnitřní křehkost je součástí naší podstaty a nelze před ní uniknout. Mozek může nanejvýš odstavit vědomé vnímání této zranitelnosti, když se bolest stane natolik nesnesitelnou, že začne ohrožovat schopnost fungování mysli. Automatické potlačování bolestivých emocí je primárním obranným mechanismem bezmocných dětí, díky němuž mohou přestát trauma, které by jinak bylo devastující. Mezi nešťastné následky patří kompletní otupení emočního uvědomění.

To by byl svět, kdybychom si mohli říct: bolestné vzpomínky, traumata, nuda, odpojení, prázdnota – ne, díky. Krása, sytost, realizace, blaženost, plnost, úspěch – ano prosím, dám si nášup! I když všichni víme už z pohádek, že takový svět není možný, přesto se ho neustále podvědomě snažíme najít a obydlet. Vytrvale si zkoušíme vybírat, a co způsobuje bolest, potlačit.

Avšak každý ví, že u potlačování není možná žádná preciznost. Když potlačíte jednu věc, potlačíte i ty ostatní, cituje Maté z románu Saula Belowa. Jakkoliv se tedy snažíme vše regulovat, pokaždé je to tak řečeno na dluh nebo v rozporu s komplexností všeho dalšího, k čemu bychom chtěli mít přístup. V představě o vlastní moci kličkujeme a hledáme méně bolestivé cesty.

Udělejme průvan

Co bychom měli dělat místo toho? Navrhuji zkoušet být průtokovým zařízením, jímž můžou volně proudit různé chutě, emoce, prožitky. Nemám v úmyslu ani v nejmenším snižovat utrpení, jehož se dostává mnoha lidem už od raného dětství, a mám pro všechny maximální míru hlubokého soucitu a pochopení.

Přesto zkouším nabídnout myšlenku Bena Furmana, který s lehkou nadsázkou mluví o tom, jak se začalo v posledních letech zacházet s tématem traumatu – tematizuje se extrémně často, přibývají „traumaterapeuti“ a naše pozornost je zaměřena pouze jedním směrem: k utrpení.

Furman nabízí možnost nazývat traumata (extrémně) náročnými životními zkušenostmi, jimiž si člověk musel projít. Poté však nezapomenout, že přese všechno jejich nositel dosud žije. Navrhuje jeho zážitkům připsat adekvátní váhu a pokusit se čerpat ze způsobů jejich zvládnutí: Hledat zdroje, které těmto lidem umožnily přežít, zkusit z nich vyabstrahovat vyšší principy použitelné do budoucna.

Nezanedbatelnou otázkou je v tomto směru naše tělo, které, jak víme, rány sčítá, a tady vidím určitou problematičnost tohoto přístupu. Přesto však, pokud jen trochu můžeme, zkusme si půjčit kousek lehkosti či odstupu a dívat se na emoce jako na objekty vyskytující se po krátkou dobu v našem vědomí, což platí i pro všechny ostatní smyslové vjemy.

Emoce se zjeví a zase zmizí, i když nás tak přesvědčivě celoživotně obelhávají, že jsou skutečné, že jsou dokonce stavebními kameny našeho Já. Jak už jsem zmínila, ve skutečnosti si nelze vybírat – přicházejí k nám stejně jako naše myšlenky, zablýsknou se v našem vědomí jako slunce na hladině a zase se vytratí.

Pokusme se vzdát pocitu, že je ovládáme, a podpořme vlastní odolnost vůči všem druhům emocí a vnímaného obsahu. Otevřeme jim pomyslná okna a dveře našich myslí a těl, aby mohly volně vcházet a vycházet. Jedině tak si můžeme vychutnávat celé hudební spektrum – jinak nám bude odepřena i ta část s durovými tóny přinášejícími blahé pocity a autentickou radost.

Teprve potom můžeme tóny míchat a vynalézat nové melodie, nové kombinace. Teprve když přidáme do své kompozice života i ty nástroje, co nám někdy pílí uši, může být rozkousnutí pálivého pepře pro jednou životním zážitkem s pozitivním nádechem.