Procitání z noční můry

Bylo mi šestnáct let, když začalo období, které se výrazně podepsalo na mé psychice. Tehdy jsem musela kvůli dojíždění přespávat u strejdy. Po nějakém čase se strýc začal chovat divně: začal mě sledovat, pořád mě šmíroval přivřenými dveřmi. Na toaletě, v koupelně, když jsem se převlékala a podobně.

Ode všech dveří vzal klíče, abych nikde neměla soukromí. Neustále jsem říkala, ať odejde, a on se stále vymlouval, že otevřel dveře, aby mi nebylo horko, nebo že mi nese ručník. Bylo to strašné.

Pak začal chodit do mého pokoje. Stál u mé postele a sledoval mě, hrůzou jsem se nemohla hnout. Byla jsem tak vyděšená, že jsem se většinou probudila hned, když vzal za kliku. Několikrát mě probudilo, když mě bral za ruku, ale stačila jsem se mu vytrhnout. Každou noc mě takto vzbudil třeba dvacetkrát.

Křičela jsem pokaždé, ať vypadne, ať mě nechá. Můj křik museli slyšet všichni sousedi. Abych byla potichu, strýc mi vyhrožoval, že řekne, co jsem zavinila, a nebo utekl z pokoje. Sotva jsem ale položila hlavu na polštář, byl tam zas.

Jizvy na duši

Ani jednu noc jsem nespala. Do školy jsem chodila zničená a zhoršil se můj prospěch. Nedokázala jsem ovládat třes rukou a nohou, nevěděla jsem, co se se mnou děje. Myslela jsem, že jednoho dne toho strýc nechá, prosila jsem ho stále a doufala jsem, ale když situace nabírala na vážnosti, musela jsem pryč.

Několikrát jsem v noci z bytu utekla, ale neměla jsem kam jít a musela jsem se k strýci vrátit. Byla jsem tak bezmocná, že jsem myslela, že si něco udělám. Když jsem se poprvé ze spaní pomočila, odjela jsem. Nemohla jsem to dál snášet. Musela jsem přestoupit na jinou školu a přestěhovat se.

Můj psychický stav byl stále horší a začal silně narušovat můj život. Začalo to velkými úzkostmi, depresemi až po obsese a nechtěné myšlenky.

Totálně to narušilo mé dospívání. Nemohu stále psychicky dospět a jako bych se uzavírala do svého vysněného dětského světa a unikala tak před realitou. Plánování vlastní rodiny a podobné věci nepřipadají v úvahu. Nikdy jsem to nikomu neřekla. Měla jsem strach a styděla jsem se.

Ano, rodina na mě zpozorovala, že něco není v pořádku, ale já nepromluvila. Cítila jsem hrozný strach, chtělo se mi zvracet a bylo mi na omdlení, nemohla jsem to vůbec ovládnout. Poté se mi velmi zhoršilo zdraví a musela jsem podstoupit různá vyšetření, především dutiny břišní, ale nikdy se nenašel původ mých zdravotních problémů.

Nemohla jsem to dál už v sobě dusit, protože můj psychický stav byl stále horší a začal silně narušovat můj život. Začalo to velkými úzkostmi, depresemi až po obsese a nechtěné myšlenky. Proto jsem se před pár týdny rozhodla po sedmi letech promluvit a vyhledala jsem odborníka. Mám před sebou dlouhou cestu, ale vím, že ji zvládnu.

Přednáška 24. října 2024