Proč zůstat

Do redakce napsaly dvě ženy o své vztahové ambivalenci. Kateřina (46 let) popisuje situaci, kdy se po šestnácti letech manželství zamilovala do ženatého muže. Ke svému druhému vztahu se manželovi přiznala, ten ji ale nevyhodil a ona sama neodchází. „Často si kladu otázku, proč se to stalo. Dlouho jsem v sobě cítila, že v tom koloběhu života se nedokážu radovat z obyčejných věcí. Dělala jsem všechno pro to, aby ostatní byli spokojení, a na sebe jsem zapomněla. Myslela jsem, že je to tak správně, v pořádku. Netušila jsem, že to může být jinak. Do jiného muže jsem se nezamilovala z rozmaru, jak mi to tvrdí manžel. Znám ho dlouho a vždy jsme si hodně rozuměli a smáli se ostatním, co blbnou, když si v manželství najdou někoho jiného.“

Třicetiletá Jana sama sebe umístila také do dilematu, i když trochu vědomějšího. Se svým manželem ani po deseti letech manželství netoužila mít dítě. Tyto myšlenky má až se svým milencem, který má ale závazek z předchozího vztahu – kromě nevypočitatelné exmanželky i jejich společné dítě. „Nacházím se v rozhodovací paralýze mezi komfortem s manželem, který naše případné dítě dobře zajistí a bude se mu naplno věnovat, a na druhou stranu můžu mít člověka, kterého miluji a který miluje mě, ale má náročnou práci a – vzhledem k jeho dítěti z předchozího vztahu – bude mít i méně času a já pro něj budu vždy ta druhá.“ Má riskovat nový vztah, nebo zůstat v pohodlí, byť nespokojená?

Vztahová ambivalence

Vývojová psycholožka Deborah L. Davis nabízí pro podobné situace metaforu: „Když zůstanete viset na plotě, je těžké zůstat ve vztahu a investovat do jeho zlepšení. Ambivalence je nekonformní stav, při kterém pozastavujete vlastní život a sabotujete snahu o štěstí. Je lepší prostě skočit na jednu stranu plotu než na něm zůstat viset.“

Radit někomu, kdo je ambivalentní, je sice jednoduché, ale většinou neužitečné.

• Buďte trpělivá a zůstaňte.
• Neztrácejte čas, toto už neslepíte.
• Udělejte si seznam pro a proti.
• Nedělejte nic a počkejte, co se bude dít.
• Přečtěte si tuto knihu.

Každá rada může být tak trochu platná. Co je ale správně pro Janu? A co pro Katku? V psychoterapii nemám rychlé, jednoduché ani univerzální odpovědi, kdy zůstat a kdy odejít, a popravdě prostě nevím, na jakou stranu plotu mají moji klienti skočit. V začátcích svojí praxe jsem si myslela, že přece musím vědět, co je pro ně dobré, protože jsem to já, kdo vidí obě strany plotu nezaujatě. A tak jsem to zkusila. Poradila jsem jim a modlila se, aby to vyšlo. Nevyšlo. Nikdy. Klienti udělali, co jsem poradila, štěstí jim to nepřineslo… a hádejte, kdo za to byl zodpovědný? Ano, já! Na mě se zlobili – a právem.

Málo jsem jim totiž důvěřovala, že se zvládnou rozhodnout sami, a brala jsem to za ně v domnění, že pomáhám. Dnes jsem přesvědčená, že každý má to svoje řešení uvnitř, jen k němu někdy nemá přístup. Možná nemá odvahu si naslouchat, možná nevěří, že smí jít svou cestou, bojí se. Možná má ještě jiný důvod. Je to vždy individuální práce. Pro účely obecné písemné odpovědi nabídnu několik pohledů na lásku; nechť si čtenář rozhodne, jaký mu bude v jeho cestě ze vztahové ambivalence případnou inspirací.

Motivace našich rozhodnutí

Kalifornská psychoterapeutka Susan Pease Gadoua, autorka několika knih o manželství a blogu pro ty, jejichž manželství je příliš dobré na to, aby ho opustili, a příliš špatné na to, aby v něm zůstali, popisuje svá setkání s páry, které zvažují rozvod. „Když se setkám prvně s klientem, který zvažuje rozvod, dokážu často poznat, zda chce doopravdy spíše zůstat, nebo odejít. Důležitý je důvod případného setrvání v manželství.“

Pokud je touha zůstat v manželství založená na pohybu vpřed směrem k cíli, je daná osoba spíše nakloněná zůstat v manželství. Například chci vychovat děti v jedné domácnosti s oběma rodiči nebo chci zvládnout mé záchvaty vzteku a ventilovat je mimo vztah.

Jestliže na druhou stranu lidé zůstávají v manželství proto, aby se něčemu vyhnuli, indikuje to menší ochotu vydržet. Zůstávám, protože se bojím, že neuvidím děti každý den. Nevím, jak to ukončit. Nikdo mě už nikdy nebude milovat tak jako on.

Rozdíl mezi nimi je strach. Lidé, kteří jsou motivovaní tím, aby se vyhnuli bolesti, jsou obvykle bojácní. Svět vidí skrze optiku problémů a negativních následků, které mohou vyplynout z jejich aktivit. Bývají vězni svých strachů, které nepatří jen do rozhodování, zda zůstat v manželství, ale protínají více oblastí jejich života. Takoví lidé zůstávají při zemi, nešťastní a nenaplnění, ale myslí si, že jsou tak nějak v bezpečí.

Aktivní lidé vidí svět opačně. Když zaměřují svůj zrak na cíl, vidí příležitosti a výhody plynoucí z pohybu vpřed. Více riskují a jdou si za tím, co chtějí, nespokojí se s málem.

Gadoua připouští, že v sobě můžete nacházet situačně obě možnosti. Ale vždy bude jeden přístup dominantní a jeho argumenty převládnou při rozhodování, zda zůstat, nebo odejít z manželství. A dobrou zprávou je, že i tento přístup se dá v průběhu života změnit, je důležité s ním začít pracovat vědomě. Nahlédnout, podle čeho se rozhoduji a zda tak chci pokračovat, nebo ne.

Zůstávám, ale chci odejít – co na to sociální psychologie?

Zhruba v polovině 20. století se blízké mezilidské vztahy dostaly více do popředí zájmu psychologů a sociologů. Jedná se z principu o složitou oblast, protože se bere v úvahu subjektivní prožívání, časové hledisko či individuální charakteristiky všech zainteresovaných, které se navíc s vývojem osobností jednotlivých účastníků vztahů mění.

Proč spolu zůstávají tito dva, když očividně nejsou šťastní, může se v údivu ptát pozorovatel vztahu dvou lidí. Jenomže takový člověk nezná objem investic do vztahu nebo netuší, že partneři nemají lepší alternativu vztahu, a proto zůstávají. Jak to myslím? Představme si nyní tři významné teorie sociální psychologie, které se snaží odkrýt souvislosti a jednotlivé proměnné, které ovlivňují naše rozhodování.

Navazovat dlouhodobé vztahy je základní lidská potřeba

Jako lidé máme podle psychologů potřebu navázat a udržovat dlouhodobé vztahy. Tato potřeba se nazývá afiliace a vyjadřuje touhu vyhledávat, navazovat a udržovat pozitivně emočně laděné vztahy s jinými lidmi. Síla této potřeby je u každého jiná. Na opačném pólu k afiliaci leží hostilita (agresivní odmítání druhých, hněv vůči ostatním lidem).

Člověk setrvává v nejvýhodnějších dostupných vztazích

S tímto tvrzením přišel model sociální směny, který  předložili v roce 1959 Thibaut a Kelley. V podstatě přinesli odpověď na otázku, proč se rozpadají i zdánlivě šťastná a spokojená partnerství. Vztah má podle nich zajistit co nejvyšší interpersonální „zisk“ (společné záliby, pozitivní emoce, sexuální aktivita) a minimalizovat interpersonální „ztráty“ (vynaložené úsilí, negativní emoce, vysoké nároky partnera). Lidé zůstávají ve vztahu, dokud zisky převyšují náklady, a naopak z něj odchází, když ztráty převyšují zisky. Tento jednoduchý model by se dal využít k predikci setrvání ve vztahu. Ale to je možné jen tehdy, když můžeme opravdu spočítat všechny zisky a ztráty. A protože se pohybujeme na poli lidských emocí, které je zkrátka obtížné kvantifikovat, má tento model svůj limit.

Vztah jako investice

Široce akceptovanou revizi teorie sociální směny představila v roce 1983 Caryl Rusbult jako investiční model vztahů. Co podle ní ovlivňuje trvalost vztahu? Uvádí další faktory, které lidé berou v úvahu, když se rozhodují, zda ve vztahu pokračovat dál:

• Velikost investic. Jedná se o vcelku širokou skupinu hmatatelných i nehmatatelných vkladů, které člověk vynakládá na rozvoj a udržení blízkého vztahu: začlenění partnera do rodiny a mezi přátele, společné bydlení a další majetek, děti. Mezi investice patří i společně strávený čas a společné zážitky, které mají význam jen v rámci vztahu. Jinými slovy: i když nejste ve vztahu spokojeni, pravděpodobně ho spíše neopustíte, pokud jsou vaše investice do něj vysoké. Odtud názor, že čím déle je člověk v manželství, tím spíše v něm setrvá. Protože pokud by vztah skončil, veškeré investice by vyšly vniveč a taková situace by byla prožívána jako ztráta.
• Úroveň spokojenosti. Pokud odměny převažují nad náklady, nemám důvod hledat alternativy; odkazuje v tomto bodě na předchozí model sociální směny.
• Kvalita alternativ. Když lidé opouštějí stávající partnery, je to často proto, že již mají náhradu, nebo věří, že mohou někoho lepšího najít. Čím méně máme alternativ, tím spíš budeme oddaní současnému vztahu.
• Úroveň závazku. Existence závazku se projevuje v chování – například tendencí neoplatit špatné chování druhého, ochotou obětovat vlastní aktivity rozdílným preferencím partnera, tendencí ignorovat ostatní lákavé potenciální partnery či idealizací současného vztahu. Závazek je nejsilnějším a nejvíce bezprostředním predikátorem setrvání ve vztahu.

Každý faktor má svou váhu. Tento model pomáhá vysvětlit, proč jsou lidé schopni odpustit zradu druhého a nepotřebují se pomstít. Proč lidé přinášejí do vztahu oběti, proč přehlížejí, že jim je partner nevěrný. A naopak kdy jsou nekompromisní a mají sklon bez ohledu na investice vztah s vidinou lepší alternativy opustit.

Láska jako jedinečný příběh

Jak je možné, že si naše kamarádka nachází stále stejné typy partnerů‑grázlů? Jak může někdo ve vztahu trpět tak divoké hádky, při kterých lítají židle? Jak to, že někdo je ve vztahu spokojený, i když má sex jen třikrát do roka? Americký psycholog Robert J. Sternberg nabízí narativní vysvětlení v podobě vlastního individuálního příběhu lásky.

Každý si v sobě neseme představu o tom, jak má ta skutečná „pravá“ láska vypadat, jak se ke mně má můj partner chovat, co je povoleno a co ne. Tak jako v sobě neseme příběh „šťastného života“, „dobrých rodičů“, „smysluplné práce“, „kvalitního přátelství“ a podobně.

Tyto příběhy (představy) jsou tvořeny našimi zkušenostmi, hodnotami, osobnostními charakteristikami, očekáváními… Vztah plný divokých výměn názorů může odpovídat něčímu příběhu lásky, zatímco někdo jiný žije příběh poklidného vztahu těsně propojených lidí, kteří jsou si navzájem nejlepšími a jedinými přáteli, tráví spolu všechen čas a podobně.

Se Sterbergovým jménem je spojená tzv. trojúhelníková teorie lásky, která se opírá o tři komponenty:

1. Intimitu: blízkost, propojenost, důvěrnost
2. Vášeň: fyzická přitažlivost, sexuální dovršení, touha
3. Oddanost: jde o rozhodnutí, že láska bude zacílena na jednu osobu, a závazek tuto lásku zachovat

Hájí názor, že dlouhodobé pevné vztahy stojí na silné intimitě, doplněné o určitou dávku vášně a vzájemné oddanosti. Lásku je třeba aktivně tvořit, živit.