Proč zapomínáme?

Většina z nás si uvědomuje, jak málo vědomostí ze školy a zážitků z osobního života si pamatuje. Lidé čím dál tím častěji utrácejí na zázračné preparáty podporující paměť a koncentraci, farmaceutický průmysl na doplňcích stravy vydělává nemalé peníze.

Na zapomínání je obecně nahlíženo negativně. Podle vědců se však jedná o normální a přirozený proces. Jeho funkce je prospěšná – chrání mozek před zahlcením a přetížením.

Pro začátek si zkusme představit, že člověk denně přijme okolo 30 000 podnětů. Ze všech stran se na nás valí nové informace. Podněty k nám přicházejí z televize, rádia, reklamy, novinek na internetu, telefonátů, e‑mailů. Do toho spousta reklam, doporučení a rad. Občas je proto nutné uvolnit v našem mozku místo pro vznik nových paměťových stop. Je třeba udělat si pomyslnou inventuru, tak jako si čas od času musíme uklidit pracovní stůl.

Existuje několik psychologických teorií, jimiž si můžeme zapomínání vysvětlit.

Rozpad pamětních stop

Podle první z teorií je hlavní příčinou zapomínání čas. Představme si každou informaci nebo poznatek, který si během života osvojíme, jako stopu ve sněhu. Pokud není znovu prošlapána, postupně v novém sněhu mizí. Jestliže nejsou změny v mozku vyvolané učením občas obnovovány, postupně blednou a rozpadají se. Uvolněné nervové spoje tak mohou vytvářet nové pamětní záznamy. Podle této teorie si informace, které jsme si osvojili před několika lety, pamatujeme hůře než informace nové.

Zní to celkem logicky, ne vždycky tomu tak však je. Příkladem může být například „staropaměť“, kdy si staří lidé celkem přesně vybavují zážitky z dětství, ale nejsou si schopni vzpomenout na to, co dělali včera. Pochyby do této celkem přirozeně znějící teorie vnesl také německý psycholog Adolf Jost, který zjistil, že pokud jsou dvě paměťové stopy v tomtéž okamžiku stejně silné, starší z nich bude trvalejší a bude blednout pomaleji. Z těchto zjištění tedy vyplývá, že starší pamětní stopy se v průběhu času upevňují a jsou odolnější vůči rozpadu.

V podobném duchu Hermann Ebbinghaus jako výstup ze svých experimentů formuloval známou křivku zapomínání: nejvíce zapomínáme v prvních hodinách po naučení se něčemu, zatímco množství zapomenutého po pěti dnech a po měsíci se už liší jen málo. Ebbinghaus jako pokusnou osobu využíval sám sebe. Několik let se učil řady nesmyslných slabik, aby minimalizoval vliv předchozího učení, a používal sadu asi dvou tisíc takových slabik, ze kterých se naučil soubor třeba sto sedmdesáti slabik a ty si z experimentálních důvodů pravidelně opakoval.

Účelné zapomínání

Někteří psychologové doslova hovoří o účelném zapomínání, jehož cílem je odstranění nesmyslných nebo nepřesných údajů z paměti. Platí to také pro činnosti, které provádíme každodenně, a pro opakující se zážitky. Tím, že řadu úkonů dokážeme provádět automaticky, aniž bychom nad nimi museli přemýšlet, je mozek ochráněn před přetížením. Pokud například každý všední den jezdíme do práce stejnou cestou, snadno se nám stane, že o víkendu chceme vyrazit na nákup nebo návštěvu a zjistíme, že jsme automaticky vyjeli po „své trase“, přestože jsme měli jet opačným směrem.

Vliv interference

Informace v naší mysli se také mohou vzájemně rušit, což ovlivní i jejich ukládání do naší paměti. Pokud máme podobné informace, například podobná jména nebo slova, máme často problém vybavit si správné znění informace. Interference nejčastěji nastává při studiu dvou cizích jazyků současně. Vliv může být jak proaktivní, tak retroaktivní – při prvním typu nám dříve naučené informace činí potíže při vybavování těch nově nabytých, zatímco v důsledku reaktivního útlumu nové informace narušují dříve osvojené poznatky.

Nyní si můžeme zkusit krátké cvičení, které v knize Obecná psychologie uvádí psycholožka Alena Plháková.

Máme dva soubory slov A a B. Každý obsahuje pět podstatných a pět přídavných jmen. Přečtěte si soubor A a pokuste se zapamatovat přídavné jméno přiřazené ke každému z podstatných jmen. Následně soubor zakryjte a pokuste se vybavit si přídavná jména, která patří k níže uvedeným podstatným jménům. Celý proces opakujte, dokud správně neurčíte všech pět přídavných jmen. Zapište si, kolikrát jste se museli soubor učit. Poté vše opakujte se souborem B.

Soubor A

• námořník – podnapilý
• herec – domýšlivý
• politik – mazaný
• právník – hlučný
• zpěvák – zarmoucený

Test A

• politik?
• námořník?
• zpěvák?
• právník?
• herec?

Soubor B

• vikář – srdečný
• farář – veselý
• pastor – radostný
• kaplan – žoviální
• kněz – bodrý

Test B

• pastor?
• kněz?
• vikář?
• farář?
• kaplan?

Který ze souborů se vám lépe učil, A nebo B? Pravděpodobně se vám lépe učil soubor A, kde se přídavná a podstatná jména významově liší, na rozdíl od souboru B, v němž jde téměř o synonyma. Tento test je důkazem interferenčního vlivu podobnosti.

Teorie ztráty vodítek

Znáte takový ten pocit, kdy víte, že něco znáte, jen si to nejste v danou chvíli schopni vybavit? Tento stav často pojmenováváme slovy: „Mám to na jazyku.“ Roger Brown či David McNeill si zapomínání vysvětlují tzv. teorií ztráty vodítek nebo též klíčů. Vychází z předpokladu, že informace jsou v dlouhodobé paměti uloženy v různých kategoriích a propojeny mezi sebou. Příčina zapomínání je, že se člověku nepodaří uloženou informaci v paměti najít.

Vytěsnění z paměti

Další z teorií je poněkud kontroverzní. Nazývá se represe. Jedná se o obranný mechanismus vytěsnění, který do psychologie zavedl psychoanalytik Sigmund Freud. Tvrdil, že tento obranný mechanismus slouží k tomu, aby se nepřijatelné obsahy nedostaly do vědomí. V novějším pojetí se dá represe vysvětlit jako snaha mozku vůbec si negativní informace nepřipouštět.

Pro lepší paměť

Pokud si chceme záměrně zapamatovat co nejvíce informací, můžeme využít nejrůznějších metod. První metodou je seskupování údajů potřebných k zapamatování do smysluplných jednotek.

• Potřebujeme‑li si například zapamatovat řetězec čísel 40400400040000400000, asi toho nebudeme schopni.
• Když si však řadu rozčleníme na menší jednotky 40, 400, 4 000, 40 000 a 400 000, budeme si jej schopni zapamatovat mnohem snáze a déle.

Pokud zavzpomínáme na dobu školních let, nejspíš se nám i dnes vybaví obojetné souhlásky v podobě věty Be‑Fe‑Le‑Me‑Pes‑Se‑VeZe, nebo oblíbená věta z hodin hudební výchovy pro zapamatování Smetanových oper… Tyto a mnohé další mnemotechnické pomůcky využívají asociací, strukturování či formy příběhu u jinak obtížně zapamatovatelného materiálu, čímž podporují lepší zapamatovatelnost a usnadňují uložení informací do dlouhodobé paměti. Je však pravdou, že při běžném pracovním režimu nemá člověk moc prostoru si podobné pomůcky vymýšlet.

Pokud máte přece jen pocit, že zapomínáte více, než je zdrávo, může to být spojeno s chronickým stresem nebo nedostatečným spánkem. Je‑li člověk duševně nevyrovnaný, je velmi těžké soustředit se na to, co jej čeká, a později si informace vybavit. Na to, abychom měli problém se soustředěním, nemusíme trpět depresemi, stačí k tomu stres. Kvůli němu pak máme problém soustředit se i na běžný rozhovor.

Kvalita nabytých informací také souvisí s tím, jak spíme. Je dokázáno, že mozek si ve spánku ukládá a třídí informace. Výzkumy ukázaly, že nezáleží ani tak na délce spánku jako na jeho hloubce. Jedinci, kteří tráví méně času v hlubokém spánku, si hůře pamatují. Mozku neprospívá ani alkohol a kouření. A nakonec převážně u starší populace bývá příčinou problémů s pamětí sociální izolace.

Existují různá centra, která se specializují na trénování paměti. K dispozici často mají nejmodernější počítačové programy, které mohou pomáhat lidem s Alzheimerovou chorobou nebo těm, které zasáhla mozková příhoda. Tato centra se zaměřují spíše na kognitivní trénink. Trénuje se zde pozornost, verbální fluence, orientace v čase a prostoru.

Pro mladší ročníky je potom vhodnější mozkový jogging, což je dynamický program cvičení na zlepšení rychlosti vnímání. Pracuje se zde s koncentrací, logickým i verbálním myšlením, ale třeba také s kreativními technikami. Cílem je stimulace pozitivních emocí a rozvoj činností, do nichž jsou stejnou měrou zapojeny obě mozkové hemisféry.

Jak můžeme udržovat svou paměť fit každý den?

• Na prvním místě je fyzická aktivita. Mnoho výzkumů prokázalo, že pravidelný pohyb, nejlépe ten prováděný na čerstvém vzduchu, zlepšuje mentální funkce. Důležitý je také přísun kyslíku během dne, proto je vhodné pravidelně větrat.
• Dalším bodem je správná výživa. Měli bychom jíst v pravidelných intervalech tři větší jídla denně. Snídaně by měla být do hodiny po probuzení. Pokud nám to náš režim dovolí, vhodné je přidat i dvě svačiny. S blížícím se večerem by mělo ubývat potravin bohatých na cukry a přibývat potravin bílkovinné povahy, jako je například libové maso, ryby nebo mléčné výrobky. Během dne bychom měli jíst jak ovoce a zeleninu, tak kvalitní tuky a sacharidy.
• Důležitý je i pitný režim. Nejvhodnější je čistá voda a neslazené čaje, ale pokud se člověk cítí unavený, ke krátkodobé podpoře výkonu může posloužit i šálek kávy.
• Dalším bodem je také odpočinek. Člověk by si měl vyhradit alespoň nějaký čas denně pro relaxaci, ať už u dobré knížky nebo filmu. Pro pokročilejší se pak nabízí řada meditačních technik.
• Pokud se snažíme učit se systematicky, je dobré propojit látku s osobní zkušeností, pátrat po souvislostech, vytvořit si k učivu vlastní příběh. Je totiž dokázáno, že nejlépe si pamatujeme informace, které máme spojeny s nějakou emocí. Někomu může pomoci poslech klidné hudby, jinému zase zapálení si vonné svíčky.
• V neposlední řadě je také dobré bavit se s ostatními: informace, o kterých hovoříme, si zapamatujeme mnohem snáz.

Stále hovoříme o zapomínání. Zkusme se na paměť podívat trošku z odlišné perspektivy. Existují vůbec nějaké informace, které zapomenout nelze? Ano, podle vědců existují. Je téměř nemožné zapomenout na pohlaví, věk, atraktivnost a další základní sociální charakteristiky druhých lidí. V praxi se asi nestává, že bychom si pamatovali jméno člověka a zapomněli, zda byl mladý nebo starý. Ani že bychom zapomněli, jestli se jednalo o muže nebo ženu. Takové informace o druhých lidech si pamatujeme, ať chceme, nebo ne. Pravděpodobně se jedná o informace, které jsou z evolučního hlediska pro člověka významné.

Uvedli jsme si zde přehled teorií, metody na snadnější zapamatování a několik rad, jak méně zapomínat. Závěrem lze říci, že o zapomínání by se dalo psát dlouze. Jen je dost dobře možné, že než bychom shrnuli veškeré historické poznatky o tomto fenoménu, zase bychom je všechny zapomněli.

Co myslíte, je dobře, že si nepamatujeme všechno? Nebo byste raději měli svou paměť jako jednu velkou encyklopedii?