Proč štěstí nestačí

První pohled je biologický a točí se kolem dopaminu. Dopamin je chemická látka působící v mozku, o které jste možná slyšeli ve spojitosti s pocitem slasti nebo odměny. Tenhle popis ale není úplně přesný. Jeho význam je v tom, že spojuje pocity slasti s určitým chováním a tím nás motivuje toto chování opakovat (a zároveň ty pocity slasti pak i sám podporuje).

Když například sníme něco dobrého, náš mozek vyplaví dopamin, což nás bude v budoucnu motivovat si toto jídlo zase dát. A to není všechno. Dopamin kromě motivace ovlivňuje i náladu, regulaci emocí, pozornost, naši míru nabuzení a úsilí, které jsme ochotni do nějaké činnosti vložit. Díky dopaminu se zlepšujeme, jdeme si za svým, máme ambice, vize a snažíme se dosahovat našich cílů.

Když máme dopaminu málo, cítíme se apatičtí, bez nálady, bez motivace, pocitu smyslu a můžeme pociťovat i depresi nebo úzkost. Evolučně jsme díky dopaminu jako druh přežili a vyvíjeli se.

Příliš mnoho dobrého

Jenomže dopamin má i svou temnou stránku. Respektive ji má dnešní doba. Zatímco v minulosti nás motivoval, abychom vynaložili úsilí a překonali překážky například při obstarávání jídla, abychom zahnali hlad, dnes se mnohdy snažit nemusíme. Dokážeme dopamin získat bez překonávání překážek, bez časové investice. O takovém dopaminu se mluví jako o „levném“.

Jenomže dopaminový systém je nenasytný a motivuje nás stále dokola opakovat chování, které nám „dělá dobře“. Pokud vám tento popis připomíná závislost, bingo. Závislost funguje přesně na tomto dopaminovém obvodu. Ale ani to není všechno. Naši dopaminovou smyčku můžeme dokonce „přepálit“, respektive zahltit (overstimulation).

Když zažíváme hodně stimulů vyplavujících dopamin, například si dáme čokoládu, sklenici vína a ještě si pustíme sociální sítě, zareaguje naše tělo tím, že zvedne hranici, od níž se bude dopamin znovu vyplavovat. Což má za následek několik věcí, které jste možná někdy zažili.

1. Aby se nám dopamin do oběhu vylil příště (a s ním i příjemné pocity), budou muset být podněty ještě intenzivnější. Je to jako se závislostí: člověk pro stejný pocit blaha musí postupně navyšovat dávky drogy.
2. Věci, které nejsou tak intenzivní, nás už najednou tolik nebaví, neuspokojují. Protože dopamin, který nás do nich motivoval a pak se podílel na pocitu uspokojení, se u nich už nevyplavuje.

A má to ještě jeden pragmatický dopad. Proč se snažit dosáhnout vyplavení dopaminu náročně, když toho jde dosáhnout lehce a bez úsilí? Pro příklad nemusíme chodit nikam daleko. Zmíněné sociální sítě, technologie, seznamovací aplikace, pornografie a tak dále – věci, které jsou produktem dnešní doby, v nás vyvolávají rychlé uspokojení, přinášejí levný dopamin. A pak už nás třeba tolik nebaví číst si knížku, chodit do přírody anebo na sobě pracovat. Ani se nám do toho tolik nechce…

Zážitek smyslu

A co psychologický pohled? Opět si vypůjčím svého oblíbence Viktora Frankla, který v knize Utrpení z nesmyslnosti života říká, že „slast člověku o to více uniká, čím více o ni usiluje. Čím více člověk usiluje o štěstí, tím více ho zahání. To, co totiž jedinec ve skutečnosti chce, není honba za štěstím, ale aby měl ke štěstí důvod. Pokud k tomu má důvod, pocit štěstí se dostaví sám od sebe“.

Jinými slovy, ano, máme tady možnosti rychlého uspokojení, problém ale je, že nevedou k opravdovému štěstí. Možná se díky nim cítíme na chvíli líp, cítíme uspokojení a slast, ale dlouhodobě tyto „zkratky“ vedou spíše k pocitu prázdnoty, frustrace či nechuti. Protože je děláme jen kvůli tomu okamžitému pocitu uspokojení, jen proto, abychom se cítili dobře. Ale dlouhodobě potřebujeme něco víc…

Frankl tento paradox popisuje na problémech s prožíváním sexuální slasti. Čím víc se člověku nedaří dosáhnout orgasmu, tím víc se na tento výsledek zaměřuje – a o to více ztrácí přirozenost, spontaneitu, dobrý pocit ze samotného procesu, což celý problém ještě prohlubuje. Podobný je i příklad nespavosti. Asi všichni máme zkušenost, kdy se nám v noci nedařilo usnout a přílišná snaha a soustředění na to, že musíme spát, nám moc nepomohla.

A co se s tím dá tedy dělat? Jak cítit dlouhodobou spokojenost a jak překonat nástrahy levného dopaminu?

Možná to může znít trochu paradoxně, ale odpovědí může být „netlačit příliš na pilu“ – nezaměřovat se na pocit slasti a štěstí jako na primární cíl. Naopak, ono to přijde samo, když do něčeho vkládáme úsilí a snažíme se o něco smysluplného. Metoda, kterou zde Frankl nabízí jako řešení, je takzvaná dereflexe. Jde o odpoutání pozornosti od sebe, od výsledku. Posunutí pozornosti od touhy po slasti k něčemu většímu mimo nás – tedy k něčemu smysluplnému.

Takže když se vrátíme zpět na začátek, smysluplný cíl nám může pomoci odolat nástrahám okamžitého uspokojování potřeb. Když se zaměříme na náš skutečný cíl, na cestu, kterou jsme si vybrali a která nám dává smysl, stává se uspokojení z celého procesu přirozeným důsledkem našeho úsilí.

A podobně to funguje u dopaminu. Na resetování dopaminového systému (normalizaci hranic pro jeho vyplavování) funguje například fyzické cvičení, studené sprchy a další aktivity, u kterých člověk musí vynaložit úsilí, překonat nějaké překážky, nekomfort, bolest, aby „dosáhl odměny“. Jde o to odvyknout svůj systém od levného dopaminu a naučit ho, že k jeho vyplavení vede úsilí. Což možná zní náročně, ale má to spoustu pozitivních dlouhodobých účinků jak na lidské tělo, tak na psychiku člověka.

Obě tyto roviny, jak biologická, tak psychologická, sdílejí stejnou ústřední myšlenku. Pokud chceme být šťastní a cítit se dlouhodobě dobře, je potřeba vyhýbat se zkratkám v podobě instantního uspokojení. Zaměřit se místo toho na něco, co pro nás má smysl, byť to může být těžké. Zaměřit se na proces, ne na odměnu. Protože ta přijde sama.

Více k tématu:Michael E. Long, Daniel Z. Lieberman – Dopamin: Molekula, která určuje osud lidstva (české vydání 2023)