Proč se všeho bojím?

4. Málo blízkosti, málo podpory

Jsme sdrátovaní jako sociální bytosti. Potřebujeme cítit oporu zevnitř i zvenčí. Bez dobrých vztahů je mnohem těžší žít spokojený život.

Protijed: Vyhledávejme podporující skupiny, dávejme šanci novým přátelstvím, buďme na sebe opatrní z hlediska filtrování důvěryhodných lidí – a mějme odvahu být zranitelní vůči těm, kdo sítem projdou. Velmi fajn podporu je samozřejmě možné najít třeba u terapeuta nebo ve skupině. Obojí je užitečné i tehdy, když to jinde vázne. Někdy se ale můžeme prostě jen více opřít o ty vztahy, které máme, a pečovat o jejich hloubku.

5. Náročné období, moc stresu zvenčí

Pokud v našem životě existuje nějaký dlouhodobý stresor, obvykle o něm víme, ale máme třeba dlouho strach nebo se cítíme bezmocní s tím něco udělat. Příliš velká zátěž v práci, manipulativní šéf, nevyhovující bydlení, násilí v partnerství… Že tyhle věci zvyšují naši náchylnost k úzkosti, je vcelku jasné. V každém životě se ale klidnější období střídají s těmi více horkými. Někdy je toho prostě moc. Každé tělo funguje s nějakou mírou stresu, kterou dobře zvládá – co je navíc, to se může začít projevovat třeba zvýšenou úzkostností.

Protijed: Pokud tušíme, jakou změnu potřebujeme udělat, musíme prostě nabrat dost podpory a odvahy, abychom to dokázali. Jindy je zřejmé, že náročné období prostě musíme přečkat a přežít. A mezitím na sebe být hodní, chovat se k sobě laskavě a nechat si pomoct od blízkých.

6. Vývojové krize, životní milníky, přechodové fáze

Tenhle bod si nechávám nakonec, protože mi připadá nejnosnější pro pisatelku úvodního dotazu. Psychoanalytik Erik Erikson nám k tématu přispívá teorií vývojových krizí. V každém období života, od malého děťátka po smrt, procházíme vývojem, který s sebou nese určité konflikty a krize. Ve čtyřiceti nebo padesáti podle Eriksona řešíme třeba otázku: Dávám něco dál? Nebo jenom stagnuji?

V návaznosti na tuto teorii Daniel Levinson hovoří o životní struktuře – o tom, jak máme v tom kterém období rozeskládané své role, vztahy, hodnoty a plány. Když se pak přesouváme z jedné životní epochy do druhé, všechno musíme přeskládat, aby to ladilo k nové realitě. Některé přerody jdou snáze, jiné hůře, podle naší individuality.

Lucka třeba píše o synovi, který má 18 let a vyráží do světa na výlety s přáteli. Zda se Lucky týkají některé z výše popsaných zesilovačů úzkosti, to nevíme. Zřejmé ale je, že právě prochází tranzicí ve své roli mámy – děti dospívají, odchází do světa a mámin přetěžký úkol je nechat je jít. Samozřejmě s přijetím vší nejistoty, kterou to obnáší: už tu nemůžu vždycky být a chránit je jako štít před nástrahami světa. Musím jim věřit. Musím je nechat, aby dělaly svoje chyby.

Tento přerod s sebou nese i přeskládání mnoha věcí ve vztahu k sobě a ke svému životu. Kdo teď budu, když role mámy už nezabere tolik času? K čemu se vracet? Proč jsem teď důležitá? Velkou roli ve zpracování toho kterého vývojového milníku hraje, co jsme zažili ve své rodině. Jaký batůžek zarytých přesvědčení s sebou neseme. Co jsou naše ožehavá témata – máme obtíže s nejistotou? Se ztrátou kontroly? S převzetím zodpovědnosti za sebe? Co je na tomhle přerodu nejtěžší? Dává to smysl v kontextu zbytku života daného člověka?

A nebývá výjimkou ani to, že rodiče vede do úzkostných vod, když jsou jejich děti ve věku, který pro ně samotné byl nějak náročný nebo obtížný. Třeba když je jejich dítěti šest – a oni sami v šesti zažili zneužívání nebo dlouhou hospitalizaci. Jako terapeutka bych se tedy možná i Lucky ptala, jakých bylo jejích vlastních 14 a později 18 let. Jak to k ní měli v té době její rodiče, jak se jim dařilo plnit jejich vývojový úkol (nechat ji jít a nechat svou rodičovskou roli projít změnou), ale také jak se v dospívání měla ona sama, jak se jí dařilo na cestě do dospělosti a osamostatnění.

Protijed: Žádný jednoduchý. Přijetí, plynutí, práce s konflikty, jaké daný vývojový přerod přináší. Další přijetí. Prožívání emocí, které to všechno s sebou nese. Hledání opory u lidí, kteří buď prochází tím samým, nebo to už naopak mají za sebou způsobem, který je třeba v něčem inspirativní. Pěstování důvěry k sobě, pěstování důvěry ke svým dětem, návraty k sobě a k tomu, co je moje a co mi dělá dobře.

A pak na závěr ještě trocha přijetí. Přijetí pocitů, reality, nejistoty. Toho, že něco z mého života odchází a pro něco jiného vzniká prostor. Může to s sebou nést emocionální bouře, truchlení, vztek, strach – a to vše je zcela v pořádku. I psychoterapie může nabídnout provázení životními přechody. A není náhodou, že lidstvo si odjakživa pro tranzice vytváří rituály, které je pomáhají zvládnout a uznat jejich význam.

Od úzkosti k plynutí

Pro zacházení s akutním stavem máme k dispozici různé postupy, o některých z nich píše ostatně i Lucka. Dýchání s prodloužením výdechu, dech s počítáním (4 doby nádech, 2 doby pauza, 4 doby výdech, 2 doby pauza). Vnímání doteku těla se zemí, meditace, reálné vyhodnocení rizik… Tyto techniky už vám dnes velmi přehledně vypíše třeba ChatGTP nebo jiná umělá inteligence.

Můžeme toho pro sebe udělat hodně, když se sebou budeme pracovat nejen v situacích akutní krize, ale i mimo ně. To, k čemu bychom měli mířit, jsou třeba následující směry:

• Snížení celkové míry úzkosti v systému. Pomocí všeho, co zmiňujeme výše. Spánkem, oporou, masáží, běháním, plaváním – zkrátka čímkoliv, o čem víme, že to snižuje tenzi v našem těle.
• Hledání plynutí a důvěry. Pěstování vděčnosti za to dobré i víry, že co přijde, s tím si zkrátka už nějak poradím. Že život může přinášet pěkné věci. Že se ještě nikdy nic nestalo, aby to nějak nedopadlo.
• Toto s sebou ovšem nutně nese také vědomé přijetí nejistoty. Na některé věci nemáme dosah. Něco už není na nás. Pro lidi, kteří se obávají budoucnosti, bývá někdy zajímavý mentální manévr z Franklovy logoterapie: Co se stalo, to je zachráněné do minulosti. Budoucnost je nejistá, co tedy mohu zachránit do minulosti teď? Jinými slovy: co mohu udělat právě teď, co už mi zůstane – a co dává mému dni nebo vztahu smysl, nehledě na to, co bude?

Držím palce Lucce, ať touto fází života projde dobře. A i nám všem ostatním při škobrtání tímhle fascinujícím i náročným vývojem a růstem.