Proč se nerozvíjet

S novým rokem přišla i doba bilancování a předsevzetí. Uvědomujeme si totiž, že ne vše bylo v minulosti takové, jaké bychom si přáli. Naštěstí máme po ruce mnoho způsobů, jak svůj život „spravit“, jak se změnit, abychom byli spokojenější.

Při pohledu na širokou škálu knih a článků na téma seberozvoj se zdá, že pro spokojený život je třeba:

• umět sebevědomě komunikovat, být asertivní, mít každou situaci pod kontrolou
• umět odolávat stresu – být natolik psychicky odolný, že nás nic nerozhodí
• být úspěšný, protože pak se ohledně sebe můžeme cítit dobře
• být efektivní a výkonný, umět pracovat v týmu i sám
• a zároveň si naplno užívat života: bez problémů se seznamovat s novými lidmi a ve svých dlouhodobých vztazích žít bez nedorozumění a konfliktů
• dobře vypadat
• být stále spokojený a klidný, nenechat se ovlivňovat negativní energií

Jsou to ale reálné požadavky? Domnívám se, že vůbec ne. Dokonce si myslím, že to ani nejsou dobré ideály, ke kterým směřovat, pokud nerozumíme našim vnitřním motivům, které nás k nim vedou. Jsou to všechno totiž věci, které nás mají „posunout“. Ale k čemu?

Vyjít z místa, kde se máme rádi

Souhlasím s Michalem Mynářem, který píše: „Pokud se chcete změnit, protože se máte rádi, nejspíš nakonec uspějete. Pokud se snažíte změnit, abyste se měli rádi, nejspíš nakonec selžete.“

Pokud naše změny nevyvěrají z místa, kde se máme rádi, ale z nepojmenovaných nejistot a úzkostí, kterým se nestavíme čelem, pak se spíš jedná o kompulzi, nutkání „něco udělat“, aby nám bylo lépe, než o zdravý „posun“ ve směru, který nám dává smysl.

Seberozvoj často bývá akcí tam, kde by bylo potřeba spíš vnitřní usebrání, kontemplace. Poctivé nahlédnutí na svoji duši. To, že nám je špatně, totiž bývá voláním po změně, ale spíše po změně hlubší, vnitřní, nikoliv po změně převzaté od druhých.

Pokud se snažíme dostát nárokům uvedeným výše, můžeme mít dobrý pocit „práce na sobě“. Často se ale taková práce míjí účinkem, protože je útěkem od toho, co je doopravdy třeba. Někdy je důležité se neposouvat, nýbrž stát a rozvíjet se právě tím. Být v kontaktu se sebou a pravdivě se snažit dopátrat, proč mi je špatně a co doopravdy potřebuji.

Bláznivé letadlo

Zdá se, že žijeme v době, která pro takové období vnitřního usebrání nenabízí příliš pochopení ani příležitostí. Ve společnosti, která je velmi rychlá a výkonová a která nám říká, že pokud se chceme cítit lépe, musíme být úspěšní a efektivní, není příliš místo pro zastavení. Je ale v pořádku v takových případech nenásledovat něco, co je nezdravé, protože nás to nevede k sobě, ale od sebe.

Skotský psychiatr Ronald D. Laing to popsal následovně: vidíte na obloze formaci letadel a jedno z nich je mimo. Toto letadlo je tedy mimo formaci, což ale nutně neznamená, že letí mimo kurz.

Pro ostatní letadla ve formaci může být takové letadlo nenormální, zblázněné (Laing používal tuto metaforu v kontextu duševně nemocných), ale z pohledu pozorovatele na zemi může být nenormální nebo bláznivá právě formace letadel. Je tedy třeba rozlišovat mezi tím, když je letadlo mimo formaci a mimo kurz, protože první nemusí nutně znamenat druhé.

Někdy je dobré být mimo formaci, pokud cítíme, že její kurz není správný. Je to rozhodnutí, na které máme právo. Zároveň mám pocit, že pro každý kurz existují ukazatele. Jsou to možná právě ony, podle kterých ten „svůj“ kurz poznáme.

Mým osobním dlouhodobým ukazatelem takového kurzu, který ale třeba nemusí fungovat pro nikoho jiného, je báseň Maxe Ehrmanna Desiderata, třeba její část:

Jsi dítětem vesmíru,o nic méně než stromy a hvězdy,máš právo tu být.A ať to vidíš nebo ne,vesmír se bezpochyby rozkrývá tak, jak má.

V rámci kurzu, který mně osobně dává smysl, tedy můžu říct: Nesnažme se „vylepšovat“ – s největší pravděpodobností jsme v pořádku tak, jak jsme. Buďme sami sebou, ale když už v tom budeme, snažme se co nejméně si lhát.

Je pochopitelné, že se nechceme bát, nechceme být v úzkosti, nechceme být smutní. Únikem od prožívání těchto pocitů ale odmítáme kus toho, co to obnáší být člověkem.

Co si v sobě nechat, čeho se vzdát?

Oproti výše uvedenému seznamu „kvalit“ bych postavil ujištění, že je v pořádku:

• občas nevědět, co říct, a neumět být stále asertivní
• stresu občas podlehnout – cítit, že toho je moc a že potřebuji vypnout
• selhávat, protože to nic nevypovídá o naší vnitřní hodnotě
• nebýt efektivní: mít dny, kdy prostě nemám na to svou práci odvést stoprocentně
• zažívat selhání i ve svém osobním životě; zjistit, že se zrovna na světě nacházím velmi smutně, úzkostně nebo závisle

Je pravděpodobné, že se vnitřně nikdy nedostaneme na místo, kde bychom už víckrát necítili temnotu, bolest, pochyby o sobě. Ať jste momentálně v místě, které není zrovna světlé a jednoduché, nebo zažíváte nejlepší období svého života, jsou to zkušenosti, se kterými můžeme (a vlastně musíme) nějak naložit.

Anglické přísloví říká, že smooth sea never made a skilled sailor – z klidného moře se nikdy nezrodil zkušený námořník. Občas nám nezbývá než věřit, že bouře, kterou procházíme, nás něco naučí. A nikdy předem nevíme, co to bude, ani jak s tím naložíme. Je ale v pořádku nemít svůj život pevně pod kontrolou, protože to je nárok, který je nereálný.

Místo toho zkoušejme být co nejplněji v tom, co prožíváme ve svých zkušenostech. Právě skrze ně totiž můžeme růst. A nakonec se i zlepšovat – ale v tom, co je naše. Zlepšovat ve smyslu naplňování možností, které máme a které jsou pro nás smysluplné, i když pro ostatní třeba nejsou.

Na závěr ještě uvedu citaci z biografie kanadského muzikanta Devina Townsenda Only Half There (jehož hudbu jsem si také kdysi zvolil jako ukazatele „svého“ kurzu):

Takže, znovu ta otázka: co chceš od tohohle života?Chci být klidný; chci být statečný; chci se naučit proplouvat životem zdarů a nezdarů a najít v tom všem nějaký pocit míru. V míře, do jaké dokážu být šťastný, chci být šťastný. Chci být lepším člověkem. Chci si dostatečně uvědomovat své motivace a démony, abych mohl být tím nejlepším, jakým mohu být, pro svou rodinu, přátele, komunitu a hudbu. Chci pracovat na tom činit lidi, které miluji, šťastnými. Chci hrát hudbu bez limitů; chci se naučit nebýt na sebe tak tvrdý; chci se naučit odpouštět, chci se vidět jako fajn chlápka, kterým jsem, a nesoustředit se tolik na své slabiny.

Přál bych tedy sobě i vám, ať se „posuneme“ ve směru k sobě a ne od sebe; ať díky zážitku selhání a nahlédnutí na svou křehkost objevíme svoji sílu. Ať se učíme cítit se v sobě, ve svých vztazích a ve světě doma. Vnitřní klid totiž možná nakonec není opakem vnitřního neklidu, ale jeho přijetím.