Proč při terapii pláčeme?

Ve společnosti dnes spíše platí, že pláč je nežádoucí, a tak řada klientů vítá možnost dát svým emocím v terapii volný průchod. Pláč ale není vždy projevem smutku, kam bývá často zařazován.

Pláč v terapii doprovází prožívání – když se klient odmlčí a vytáhne si papírový kapesník, cítíme, že je „tam“. Ale můžeme se také ptát, jestli je pláč nutný pro zdárný průběh terapie. Nabízí se otázka, zda nejde jen o klišé: zapláčeš si = srovnáš se s tím?

Velmi záleží na zakázce klienta, cílech terapie, tedy kontraktu, který se svým terapeutem uzavře. Má se pracovat na citovém prožívání, na konkrétních projevech (strachu, vzteku, bezmoci, zklamání atpod.)?

Nikde ale není psáno, že pro zdárný průběh terapie je pláč nutný. Nutný je však reálný kontakt se svými emocemi. Bez něj totiž není duševního zdraví.

Svobodný, plný a spokojený život, což by mohl být cíl terapie, se neobejde bez souladu se svými emocemi, pozitivními i negativními, bez znalosti jejich síly a směřování. Musím vědět, co mě rozpláče, pokud se chci cítit plně prožívající.

Každý své prožívání projevuje jinak – u někoho je pláčem hlasité štkaní a potoky slz, zatímco jiný pláče jaksi uvnitř a vidíme jen pohnutí. Snad proto je pláč, hlasitý či tichý, zjevný či skrývaný, velmi často přítomen v pracovnách terapeutů. Krabice kapesníčků je toho pěkným symbolem.

Když pláče terapeut

První reakce bývá odmítavá. Cože, to už jsem na tom tak špatně, že nade mnou brečí i můj terapeut? Ten by měl přece emocionálně náročné situace zvládat, je k tomu vycvičen, zvyklý na leccos… Při podrobnějším zkoumání to již tak snadné není.

Dejme tomu, že se klient ve vlastní výpovědi dostane k silnému místu nebo k momentu, který se emocionálně dotýká i terapeuta. Toto zamyšlení počítá s tím, že terapeutův pláč patří příběhu klienta, a navíc se – jako potence – dotýká i jeho vlastního příběhu, že tedy jde o paralelní proces, o emocionální odpověď na výpověď a prožívání klienta. (Pokud by si mimo povídání klienta terapeut vzpomněl na cosi smutného ze svého vlastního života, zemřelo mu kotě nebo babička, a rozplakal se sám nad sebou, to by bylo skutečně poněkud neprofesionální a mimo kontext terapie.)

Berme tedy, že terapeutův pláč během terapeutického sezení je emocionální odpovědí na příběh klienta. Je to důležitý moment nejen pro postup terapie, ale i pro terapeutický vztah. Klient si všímá nejen slovních odpovědí a otázek terapeuta, ale také emocionální reakce, kterou jeho výpověď vyvolává.

Terapeuti ale ve vztahu k vlastnímu pláči prožívají konflikt: na jedné straně projev považují za autentický, na druhé straně mají obavu ze ztráty profesionality, ztráty „terapeutické tváře“ nebo také z toho, že klientovi tímto ublíží.

Pláč v číslech

Před dvěma lety proběhl výzkum pro Americkou psychologickou asociaci zaměřený na téma pláče terapeutů. Otázky položili 984 terapeutům (2013, A. C. Blume‑Marcovici, R. A. Solberg, M. Khademi).

• Výsledky výzkumu překvapují. 72 % terapeutů uvedlo, že během terapie plakali, 28 % pláč negovalo.
• Zajímavé je, že korelace mezi frekvencí pláče v osobním životě s pláčem během terapií byla velice malá. Nesouvisí tedy tolik s prožíváním terapeuta mimo terapeutický kontext.
• 45 % terapeutů si myslí, že pro klienta by mohl být pláč zraňující.
• 78 % si myslí, že je neprofesionální.
• Zajímavé bylo rozdělení terapeutů podle směru: u terapeutů s KBT výcvikem byl pláč nejméně častý, nejčastější u psychodynamicky orientovaných terapeutů.
• Častěji se rozplakaly ženy‑terapeutky, ale když se už rozplakali muži‑terapeuti, jejich pláč byl delší.
• Postgraduální studenti plakali méně často než licencovaní terapeuti. Zdá se, že s rostoucí klinickou praxí roste uvědomění o možném přínosu pláče terapeutů.
• Výzkum se také zaměřoval na vliv pláče a terapeutický vztah: 53 % terapeutů uvedlo, že se jejich vztah nezměnil, 46 % že se vztah zlepšil a 1 %, že se zhoršil.

Toliko americký výzkum. Moje ryze česká terapeutická zkušenost připouští možnost paralelního procesu, kdy se v terapeutovi otevře na základě klientovy zkušenosti zkušenost vlastní, nepopiratelně nějakým způsobem odpovídající.

Při jedné konkrétní hodině, kterou mám nyní na mysli, klientka vzpomínala na velmi těžké období a ve mně se odehrával paralelní vzpomínkový proces na vlastní obdobnou zkušenost. Přitom jsme zůstaly u jejího prožívání, nicméně klientka pochopila, že její zkušenosti více než rozumím, že se na okamžik můžeme spolu dotknout oné tíže, každá za sebe. Tato zkušenost pro ni byla korektivní: i terapeut je člověk, který snese (nesl) něco těžkého, a přesto se jede dál…

Pod vládou emocí

Z mnoha důvodů si myslím, že situace terapeutova pláče během sezení patří mezi supervizní témata, eventuálně na jinou, obdobnou platformu pro sdílení a profesionální korekci (bálintovské skupiny atp.), nicméně i proto není důvod se ho obávat.

Využívejte celý web.

Předplatné