Proč právě já?

Podle něj to není člověk, kdo se ptá života a něco po něm chce, ale naopak je nucen odpovídat na otázky, které mu život klade. Není tedy správná otázka, proč mě partner opustil nebo proč se mi nedaří v práci, ale člověk se má ptát: „Jakou výzvu mi touto událostí život dává?“ – „Co se mám nového naučit?“ V náročnějších situacích, jako je smrt blízkého člověka, se člověk má ptát podobně: „Co mohu a mám udělat tady a teď?“

Původně řecké slovo logos v tomto případě znamená smysl, jedná se o tedy o léčbu nalezením smyslu tady a teď. Člověk nemusí filozofovat o smyslu dějin nebo o smyslu existence lidstva a úkolu lidstva ve světě, ale zabývá se svým smyslem v naprosto konkrétní, přítomné situaci. Zabývá se vlastním živým příběhem a hledá východisko z bludného kruhu, z mezní situace, jak to nazval Karl Jaspers.

Na úplném konci je naděje

Sám Viktor E. Frankl zažil v mládí období nesmyslnosti a pochopil, že cesta jeho života se musí ubírat skrze hledání a nalézání konkrétního smyslu. Druhou světovou válku prožil v několika koncentračních táborech a později se proslavil knihou, která v češtině vyšla pod názvem A přesto říci životu ano. Frankl ji po válce nepřetržitě několik dnů diktoval několika stenografistkám, které se střídaly v zapisování.

V této knize píše, že bylo mnoho dozorců, kteří nosili vězňům chléb, a také mnoho vězňů, kteří se k druhým vězňům chovali doslova jako svině (tento termín Frankl v knize používá). Pochopil, že svět není jedno nebo druhé a hranice mezi dobrem a zlem nejsou tak jasné, jak by se na první pohled zdálo.

Píše o tzv. nedělní neuróze, kdy lidé, kteří zdánlivě přes týden velmi dobře fungují v práci i ve vztazích, najednou ve dnech volna propadají depresím a jsou zaskočeni nastalou prázdnotou.

Hovoří o zážitku odlidštění, kdy člověku nezbylo vůbec nic – všechno museli v koncentráku odevzdat, byly jim ostříhány vlasy a byli zbaveni veškerého ochlupení, po celou dobu si nemohli čistit zuby, o struktuře stravy ani nemluvě. Měli na sobě třeba půl roku jednu košili. Lidé s jemným spánkem spali vedle lidí, co velmi silně chrápali. K tomu všemu se přidávala každodenní obava a boj o jídlo a o to, kdo pojede s dalším transportem. Vězni se za každou cenu pokoušeli vypadat oholení, zdraví, pokud je něco bolelo, nedávali to najevo, aby neputovali do plynové komory. Smrt byla blízko každým okamžikem: lidé tam uvažují o možnosti naběhnout do drátů, až nebudou moci (dráty byly nabité vysokým napětím).

Frankl píše o zdrojích, které pomáhaly jemu a druhým přežít, popisuje drobné lidské radosti jako moci se večer před spaním odvšivit nebo hodinu před nástupem do otrocké práce jen tak smět lenošit. Vězni se učili poslední vůle a vzájemně se pověřovali jejich plněním: Když nepřežiju a ty ano, jdi… řekni… udělej… Píše o „nereálné víře vězně v zázrak“ – vězeň do poslední chvíle, i když má oprátku na krku, doufá, že bude zachráněn, omilostněn. Do poslední špetky lidského bytí věří, že to snad ani nemůže být tak zlé. Poznáváme se v tom?

Zásadní otázky

Viktor Frankl je také autorem pojmu existenciální frustrace. Lidé jsou doslova frustrování nutností žít život, ve kterém ani při nejlepší vůli nedovedou najít smysl. Frankl reflektoval, že lidé žijí s hlubokým pocitem ne‑smyslnosti a ne‑naplnění v životě, a to bez ohledu na to, zda jsou chudí nebo bohatí. Frankl je hluboce přesvědčen o tom, že život má smysl za všech okolností a pokud tento smysl člověk nevidí, je třeba ho hledat, a to právě s terapeutem. Velké trápení mnohdy spočívá v tom, že je někdy téměř nemožné být autentickými (sami sebou) a současně žít relativně spokojeně mezi druhými.

Přednáška 24. října 2024