Proč odpouštět

Možná jste během posledních let potkali v Praze pána, který chodí s transparentem po Václavském náměstí a protestuje proti tomu, že mu ukradli dům. Naposledy jsem ho viděl předevčírem. Neznám okolnosti jeho případu a nevím, zda mu dům skutečně někdo vzal, nebo ne. Jedno ale vím určitě: tento člověk se musí naučit odpustit. Jinak bude celý život jen pochodovat po náměstích.

Když jdu kolem něj, vždy si uvědomím, jak je v našich životech odpuštění důležité. Jak je nezbytné pro to, abychom dokázali jít dále (a třeba se nespravedlnostem postavili). Ale ještě více si uvědomuji, jak moc se v našich životech tomuto pánovi podobáme. Deklarujeme své křivdy, staráme se o svá zranění, demonstrujeme na metaforických náměstích… daleko více, než se snažíme odpouštět.

Přesto je odpuštění základním kamenem naplněného a hodnotného života. Žít takový život totiž bez umění odpouštět nejde.

Nelogické, nespravedlivé, bolestivé – a nezbytné

Odpuštění je tak zásadní lidskou zkušeností, že je po nás vyžaduje každá vyspělá náboženská a morální tradice napříč kulturami. Proč?

Skutečný význam odpuštění pro formování člověka se nám ukáže, když si představíme, jak by svět vypadal bez něj. Jaká je alternativa? Není náhoda, že nejstarší literární díla lidstva – řecké tragédie, biblické knihy, indická Bhagavadgíta – zachycují právě historii (ne)odpuštění. S ní souvisí postupně se vynořující otázka pomsty a násilí, viny a trestu, uvědomění si důsledků svých činů, lidského svědomí (a později i vědomí), vtaženosti do světa věčných příčin a důsledků našeho jednání, svobodné vůle, jejíž jednou možností je: odpustit.

Prezident či král může udělit amnestii, ale nemůže udělit odpuštění. Pro odpuštění se totiž může rozhodnout pouze ten, vůči němuž se proviním.

Odpustit je nelogické, nespravedlivé, bolestivé. Přesto se zdá, že je to jediná možnost, která nám zůstává. Jaká je totiž zkušenost s lidstva s tím, co nastává při „spravedlivém“ neodpuštění? Nezastavitelný kruh násilí, nenávisti, generační zášti, nesnášenlivosti, utrpení a pomsty. Často vůči těm, kteří s prvotním proviněním nemají nic společného. Kruh, který se přenáší z rodičů na děti, z dětí na jejich děti, a nelze ho rozetnout. Lze jej ukončit jedině tím, že se aktivně odmítneme na této spirále dále podílet: odpuštěním.

Kdyby se člověk toto odmítnutí na úsvitu lidstva nenaučil a aktivně jej jako možnost a nutnost neprosazoval, byť samozřejmě s omezenými výsledky a opakovanými neúspěchy, stěží bychom dnes ještě nějakou civilizaci měli.

A tak můžeme právem říci, že odpuštění je tak staré, jako lidstvo samo – je silou a podmínkou, která civilizaci vybudovala. Člověk vzniká tam, kde historický „hominoid“ dokáže pochopit symbol, dokáže použít řeč, dokáže vytvářet umění… a dokáže jako akt své svobodné vůle a svědomí odpustit. Takový vývoj se však děje nejen v historii, ale také v individuálním příběhu každého z nás.

Odpuštění a trest

Znamená to tedy, že opustit rovná se nebazírovat na potrestání? Ne. Odpuštění není amnestie. Amnestie znamená „zapomnění“ na zbytek trestu (cítíme stejný řecký původ slova jako u „amnézie“). Prezident či král může udělit amnestii, ale nemůže udělit odpuštění. Pro odpuštění se totiž může rozhodnout pouze ten, vůči němuž se proviním.

Odpuštění s trestem nebo následnou reakcí nutně nesouvisí. Mnoho věcí musí být potrestáno, mnohým skutkům se musíme postavit na odpor, u mnoha událostí je naší morální povinností ozvat se. Avšak je rozdíl mezi „postavit se na odpor“ a mezi trestáním sebe sama – tím, že si dále neseme stravující emoční zátěž, kterou vyvolala příkoří vůči nám. Tím neškodíme našemu viníkovi, vůči kterému jsou náš vztek, zášť a další emoce zamířeny: tím škodíme především sami sobě.

Během odpuštění se nesnažíme zapomenout, naopak si celou událost aktivně připomínáme, aktivně ji stavíme do své mysli a aktivně k ní zaujímáme svůj postoj – postoj odpuštění.

Odpuštění a zapomnění

Odpuštění vede k postupnému vymizení negativních emocí, a tedy i k určité formě zapomnění. Související vzpomínky k nám nepřicházejí tak často, neupozorňují na sebe, nejsou již tak bolestivé. Přesto si musíme uvědomit základní rozdíl mezi odpuštěním a zapomněním.

Zapomenout bez odpuštění je velmi dlouhodobé a z hlediska zastavení spirály negativních emocí a pomsty neefektivní. Navíc: můžeme si přikázat, na co myslet, ale nikdy si nemůžeme přikázat, na co nemyslet, na co zapomenout. I kdyby se nám podařilo zapomenout, nemůžeme si být jisti, zda se jedná o skutečné zapomnění, nebo jen o potlačení, které se projeví jinými, nenápadnými, a proto nebezpečnějšími negativními důsledky.

Během odpuštění se nesnažíme zapomenout, naopak si celou událost aktivně připomínáme, aktivně ji stavíme do své mysli a aktivně k ní zaujímáme svůj postoj – postoj odpuštění. Díky tomu víme, že nám nezmizí kamsi do tenat (kolektivního) nevědomí, odkud se v tu nejhorší možnou dobu vynoří jako nenávist, extrémismus či ochromující strach, kterého se již (všeho) schopní političtí vůdci nebo duchovní guruové dokážou dostatečně úspěšně ujmout.

Přednáška 24. října 2024