Proč není lehké odhodit své viny

To by nebylo nikterak překvapující, lidí s nejniternějším vědomím viny chodí po světě spousta. Často ne úplně bezdůvodně. Vlastně nakonec asi nikdy ne bezdůvodně – kdopak z nás nikdy nic nespáchal, nikdy se nijak neprovinil, nikdy nehřešil proti pravidlům společenského, rodinného, párového soužití, proti externím pravidlům slušnosti či interním pravidlům vlastního superega? A to sem ani nemusíme plést biblický prvotní hřích jako svého druhu výpověď o startovní čáře našich duší a těl, ze které se vrháme, nebo jsme vrženi do víru života (ať už tuhle myšlenku budeme chtít vnímat teologicky, filosoficky, symbolicky nebo geneticky).

Vynechme dnes morálku, filosofické přesahy i biologii a zůstaňme u psychologie, ač si zůstaneme vědomi faktu, že jedno od druhého a třetího a každého dalšího oddělit nelze. Věnujme se dnes pocitům viny, které nemají logicky vysvětlitelný základ. Mluvme konkrétně o takzvané neurotické vině. A pro ještě větší zjednodušení neanalyzujme každý sám sebe, nekomplikujme si myšlenkový sled potřebou náhledu na sebe, nepouštějme se do rozboru našich vlastních vin, jakkoli by se to nabízelo. Vraťme se jednoduše k začátku tohoto odstavce. Možná znáte člověka… Představme si takového, vnitřně přesvědčeného, že za něco může, člověka zatíženého pocitem viny. Se všemi emocemi, které k takovému přesvědčení náleží.

• „Ach ano, všechno je to moje vina. To kvůli mně je máma smutná. Jsem nehodný syn, jsem málo pečující dcera.“
• „Sama si mohu za to, že mi muž utekl za jinou. Nejsem dost milá, nejsem dost sexy, sama jsem ho odplašila svým chováním.“
• „Dobře mi tak, je to jen a jen moje vina, že jsem nemocná. Měla jsem se lépe stravovat, měla jsem sportovat, měla jsem méně pracovat a víc odpočívat.“
• „To je určitě trest za léta bezstarostného, rozpustilého života, že teď nemůžeme mít děti!“

Co za myšlenky v nás takový člověk evokuje? Co za pocity vyvolává? Jak bychom na někoho takového reagovali? Jakou bychom pro takového úporného domnělého hříšníka měli odpověď? Utěšovali bychom ho? Litovali? Snažili bychom se ho přesvědčit, že se mýlí? Snažili bychom se ho vyvázat z jeho pseudoviny?

Ještě na jedné věci se pro potřeby dnešního zamyšlení domluvme: Nic v životě není za trest. Problémy nejsou následkem našich provinění. (Pak ovšem musí platit i to, že hezké věci nejsou za odměnu. Kteroužto premisu přijmout může být ještě těžší než vědomí trestu, protože neexistence odměn může lehce demotivovat od jakékoli snahy.)

Někdy je paradoxně lehčí unést vinu než akceptovat, že na věci nemáme vliv, že je nemáme pod kontrolou.

I kdyby mezi obsahem sebeobviňujících soudů a následky byla kauzální souvislost (tedy třeba že nemohu najít lásku, protože nejsem dost hezká, milá, vzdělaná etc. etc.), přesvědčení o vině, zvlášť pokud má výrazně depresivní hloubku, málokomu pomůže udělat krok vpřed. Neurotická vina nevede k harmonizaci, úlevě, výdechu a novému nádechu.

A jistěže by bylo hezké přesvědčit o tom dotyčného (pseudo)provinilce, bylo by skvělé, kdyby svůj pocit viny zpracoval, kdyby sebeobviňování uvolnilo místo produktivnějším ideovým kreacím a emočním hybatelům (e/movere, lat. hýbat, ale to už jsem někde psala, a ne jen já). Jenže to nejspíš nepůjde. Nejspíš nebudeme první, kdo se snažil logickými argumenty, nebo třeba chápavým pohlazením rozrušit myšlenkový vzorec, vedoucí k hlubšímu a hlubšímu ponoru do bezvýchodnosti viny – a neuspěl.

Lepší být hříšníkem

Pocit viny umí být setsakramentsky odolný vůči dobře míněným snahám osvobodit (se) od něj. A víte, co si myslím a co potvrzuje má zkušenost s lidskými příběhy? Že je tomu tak do jisté míry proto, že pro nás, pro naše nevědomí, může být stále ještě snesitelnější považovat se za viníky a hříšníky, než si připustit, že vinni nejsme!

Že naopak nejenže nejsme pro naše okolí a naše blízké potěšením a přínosem, ale nejsme pro ně ani komplikací. Že nás ti pro nás podstatní nepotřebují. Že k nám nemají opravdu hluboký vztah. Že jsme světu fuk. Že jsme z pohledu našich rodin, společností a vesmírů jen jakési nicotné součásti, bez schopnosti něco podstatného ovlivnit, bez možnosti v někom důležitém vyvolat reakci, kterou bychom potřebovali. Někdy je paradoxně lehčí unést vinu než akceptovat, že na věci nemáme vliv, že je nemáme pod kontrolou. V pocitu viny je obsažena naše nezanedbatelnost, naše důležitost, když už ne ta žádoucí, pozitivní, tak alespoň nějaká.

Netvrdím, že toto je jediný nebo základní mechanismus, jakým v sobě sami vytváříme a živíme naše pocity viny. Ale myslím, že jako jeden z dílků skládačky sebezpochybňujícího, sebedestruktivního chování stojí za zamyšlení.

Vlastně nemusíme sahat až do takové hloubky, až k pocitům závažného provinění. Jako dobrá ilustrace výše popsaného mechanismu rekonstrukce vlastní hodnoty v očích druhých, i za cenu sebedehonestace, by mohl posloužit následující téměř triviální obrázek:

Využívejte celý web.

Předplatné