Proč nám to nefunguje?
Řešíme chybnou rovnici. Štěstí ve vztahu nerovná se nepřítomnost problémů.
Řada partnerských/manželských vztahů nefunguje. Jsou však i vztahy, které „fungují“: plnění každodenních povinností je dobře organizováno, rozdělení rolí v souladu s doporučeními psychologů, většina věcí běží efektivně. Stejně však chybí pocit spokojenosti, štěstí, naplnění.
Recept na štěstí zatím objeven nebyl. Má tedy význam hledat a pokoušet se o něco tak nejistého, neurčitého, neměřitelného?
Hledáme jako jednotlivci, hledá společnost, hledá psychologie. Anebo jen odsouváme toto stěžejní téma do oblastí iluzí, nesplnitelných přání, naivity. Třeba se taková otázka nevejde do toho všeho, co máme zařídit, splnit, zvládnout.
Psychoterapie je tu sto let. Proč je jen hůř?
Řada lidí touží po tom, aby jejich vztahy „fungovaly“. Toto téma slyším často i na začátku terapie. Proč páry nemluví o tom, že chtějí být šťastné? Možná už snaha o fungování staví nás a naše vztahy od počátku na jeviště, kde vládnou zákony mechaniky. Zkoumáme pak vztahy podobně, jako bychom se chtěli dozvědět co nejvíc o rybách a odnesli je na souš.
Slova tvoří realitu, takže mluvíme‑li o fungování, problémech, řešení, jsme někde na půdě fyziky, mechaniky, techniky. Přemýšlejme:
- Může se dařit vztahům, pokud je zařazujeme do sféry takového materiálního chápání?
- Vnímáme ještě ten rámec či optiku, se kterou se na konkrétní problémy partnerských/manželských vztahů i duše v současnosti díváme?
- Jak nám společnost (a v jejím rámci i psychologie) líčí štěstí a naplnění?
Někdy mám dojem, že optika společenského diskurzu lidem podsouvá, že najít či vytvořit spokojenost a štěstí je něco jako správně vyřešit rovnici nebo obstát ve všech nárocích kladených na vztah – jako by štěstí bylo nepřítomností problémů.
Ale co když není problém jen v jednotlivcích, jejich neschopnostech či limitech daných různými traumaty, ale v tom, že jsme zapomněli hledat štěstí – a pokud ho hledáme, jdeme na to nějak divně, mechanisticky?
Myslím si, že ego neumí s klíčem ke štěstí ve vztazích zacházet. Je to oblast duše. Řekl bych – a není to nějaký můj objev – že často je i současná psychologie spíše součást problému, než jeho lékem, protože vychází z ega a egu slouží.
Slavný Jungův žák James Hillman, který propagoval posun od ega k duši, napsal knížku s trefným názvem We've Had One Hundred Years of Psychotherapy and the World is Gettting Worse.
Možná na štěstí ve vztazích nepotřebujeme další a další návody.
Selhávání je součást archetypu manželství
Přednáška 24. října 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..