Proč lékaře tak málo zajímá duše

Z laického pohledu se může zdát, že rozhovor pacienta s lékařem je v dnešní době – plné techniky – nepodstatný až nadbytečný, když můžeme objednat desítky vyšetření, která přece musí odhalit chorobné změny daleko přesněji než tvor chybující – člověk.

To je ale nesmysl. Kdyby to platilo, můžeme zrušit studium medicíny, které u dobrého doktora nikdy nekončí, a naprogramovat superpočítač, který bude umět v zásadě totéž, co umějí počítače v autoservisu, kde si dneska bez něj nikdo neumí práci představit.

Nemocný člověk totiž není porouchaný rozumný stroj, jak se dost úspěšně pokusil vnutit počínající lékařské vědě francouzský filozof Descartes, a nemoc není jakási malá, snědá, tváře divé pod plachetkou osoba.

Nemocný člověk prožívá svůj nepříznivě změněný celkový stav, vnímá jej v těle, zpracovává psychicky a vše se odráží také v jeho okolí. A všechny tyto faktory na sebe působí a roztáčejí bludný kruh, který se může měnit až do zaškrcující spirály.

To je příliš velká porce i na nejdokonalejší počítač. Diagnóza i léčení se pak odehrává ve vztahu, který by měl být pevný a důvěryhodný. A jak jinak se o jeho kvalitách můžeme přesvědčit, než neustálým tázáním; to nás učí filozofové.

Psychologie.cz zve čtenáře na setkání s Radkinem Honzákem do pražského Divadla NoD. Více na webu Mindlab.cz…

A tak, přestože se většinou shodneme na tom, co nemoc není, bude shoda těžší na tom, co vlastně je, protože každá ze zúčastněných stran ji vidí jinak. To více než před sto roky popsal profesor Thomayer v Úvodu do drobné praxe lékařské a já to vnímám jako dodnes platnou zkušenost, na kterou se bohužel stále zapomíná. Jeho myšlenky cituji doslova:

• Lékař učí se znáti hlavně takové známky nemocí, jaké jsou po stránce diagnostické a prognostické nejdůležitější. Studiem ve škole a v knihách nabýváme o jednotlivých nemocech jistého markantního obrazu, sestávajícího ze stručné řady důležitých příznaků, které pak v čas potřeby na těle nemocného hledáme. Podaří‑li se nám vyšetřením na těle nemocného najít tolik změn, že jimi jest alespoň přibližně dostižen náš duchovní obraz nemoci, poznáváme onemocnění osoby vyšetřované. Lékař tedy oceňuje příznaky nemoci hlavně dle jejich diagnostické a prognostické váhy.
• Nemocný posuzuje nemoc podle nesnází, jaké mu nemoc jeho způsobuje. Nemoc třeba smrtelnou nerespektuje, nepůsobí‑li mu hrubších nesnází. V posuzování pak těchto nesnází je veden – což ostatně úplně přirozeno – čistě svým citem, svým subjektivismem. Proto bude na prvém místě stýskati si vždy na příznak, který mu způsobuje nejvíce nesnází.

Kdybychom pozorně četli a bedlivě se drželi slov pana profesora, nemuseli bychom čekat na šedesátá léta minulého století, až nám Amerika jeho myšlenku předloží v konceptu označovaném jako illness a disease. Hned přeložím a vysvětlím. Nevím, zda se mi to podaří tak výstižně, jako kanadskému lékaři Casselovi, který před více než třiceti roky napsal: Illness je to, co pacient cítí, když jde k lékaři, zatímco disease je to, co má, když od lékaře odchází. Disease je něco, čím trpí orgán, zatímco illness je něco, čím trpí pacient.

Všechna společenství, od těch nejprimitivnějších, jež neznají písmo, až po ta nejsložitější, jakými jsou naše moderní civilizace, mají pro své nemocné pochopení.

Illness (do češtiny překládáno jako stonání) označuje osobní subjektivní zkušenost nemocného se změněným zdravotním stavem. Ta je mnohovrstevná. Vezměmě si pro ukázku jednoduchý akutní případ. Když si někdo zláme nohu, především ho to bolí. To je zlé. Nemůže se na ni postavit a už vůbec nemůže chodit. To je ještě horší.

Reaguje na to psychicky. Někdy smutkem, někdy podrážděností, někdy dokonce rezignací. Musí se vzdát svých bezprostředních plánů. Dělá mu to starosti, nemůže do práce, stává se bezmocným, neboli NEmocným. To vše ho trápí často mnohem víc než úvahy o tom, jak si počínají buňky přestavující jeho kost.

Všimněme si, jak je v jednotlivých jazycích tento stav zachycen:

• čeština zohledňuje poruchu funkce, ne‑moc
• francouzština má pro něj označení maladie, přičemž základ mal znamená špatný
• v ruštině mají БОЛЕЗНЬ postihující nejčastější doprovod onemocnění – bolest
• anglicky je to buď illness (ill je špatný), nebo disease (dis můžeme přeložit jako porouchaný).

Lékař často vidí vaši nemoc v trochu jiném světle, než ji vnímáte vy. Je to tím, že vy ji prožíváte, zatímco on na ni hledí jakoby zvenčí. Oba pohledy jsou legitimní, ale trochu neúplné. Teprve jejich spojení vede ke správnému řešení.

Léčba jako návrat k rovnováze

Všechna společenství, od těch nejprimitivnějších, jež neznají písmo, až po ta nejsložitější, jakými jsou naše moderní civilizace, mají pro své nemocné pochopení. Uvolní je z pracovní zátěže, postarají se jim o obživu a k navíc vytvářejí speciální instituce: od šamanů až po univerzitní kliniky, které vyhodnocují a snaží se zlepšit jejich zdravotní stav. Ty ale na něj mají trochu odlišný pohled než pacient sám. To je podstata pojmu disease.

Pod ním rozumíme názor, který má medicína – od šamanů až po dnešek – na změněný zdravotní stav. Úplně na zčátku to byla posedlost duchy. Teprve Hippokrates oddémonizoval medicínu, vyhnal z ní všechny bohy a strašidla a prohlásil, že každá nemoc má svou přirozenou příčinu.

Hippokratés člověka vnímal vcelku a dokonce v jednotě s prostředím. Teprve Galenos o čtyři století později pod Platonovým vlivem rozpoltil člověka na tělo a duši.

O těch se ale na úsvitu medicíny vědělo málo. Byly zde sice určité zkušenosti, ale jejich výklad nepostihoval pravdu v její podstatě. Například Řekové sice věděli, že malárie se vyskytuje na místech vyznačujících se vlhkým podnebím, neznali ale souvislost s jejím skutečným původcem (plasmodiem) a jeho nositeli (komáry). Obvinili tedy samo vlhké prostředí, které označili jako miasma, neboli špatný, škodlivý vzduch.

Hippokrates učil, že nemoc je poruchou rovnováhy čtyř základních tělesných šťáv, kterými jsou krev (sanquis), hlen (phlegma), žluč (cholé) a černá žluč (mélancholé), což mohou způsobit jak vlivy vnitřní, tak vnější. Jeho léčba směřovala k znovunabytí jejich správného poměru a rovnováhy.

Hippokratés neměl problémy s dualismem, člověka vnímal vcelku a dokonce v jednotě s prostředím. Teprve Galenos o čtyři století později pod Platonovým vlivem rozpoltil člověka na tělo a duši. Nabádal sice své žáky, aby pečovali o obojí stejně, ale to se časem zcela zvrtlo, protože duše se ujala církev.

Přednáška 24. října 2024