Proč jsem tak odlišná?

Jenže Alex mě překvapil. Doporučil mi, abych jela přes prázdniny tábořit s nějakou organizací pro mládež. Prý tam jezdí milí, otevření lidé, se kterými jistě snadno navážu nové kontakty.

Na letní tábory jsem v dětství vůbec nejezdila, protože mě vždy přetěžovalo být pohromadě s mnoha lidmi, zvláště dětmi. Neznámí lidé mi způsobovali úzkost. Změny v běžné rutině byly příliš stresující. Na chatě u máminých příbuzných jsem se dostala do afektu, protože tam nebyl televizor a já se nemohla dívat na Pohotovost stejně jako každé jiné pondělí. Má čistotnost byla až obsedantní, i malá skvrnka mi dokázala pokazit náladu. A v lese byla přece spousta bláta a špíny.

Tohle všechno mi mělo napovědět, že vydat se najednou stanovat do lesa s neznámými lidmi není zrovna dobrý nápad. Jenže já se stejně rozhodla jet. Věřila jsem, že teď, po roce na vysoké škole, dokážu takový pobyt bez problémů absolvovat a najít si přátele. A taky jsem chtěla ukázat Alexovi, že přece jen umím navazovat mezilidské vztahy. Aby mě měl raději.

Už během prvních hodin pobytu přišlo vystřízlivění. Úvodní večer jsme se utábořili v lese kousek za Bratislavou. Nic se nedělo. Na moje otázky o struktuře programu mi vedoucí odpověděli, že se mám bavit, povídat si lidmi a nic neřešit. Jenže spontánní chování mi bylo cizí, stejně jako nezávazné tlachání. Přemáhala mě bezradnost a nuda.

Druhý den byl mnohem horší. Spánek se mi kvůli stresu vyhýbal téměř celou noc. Brzy ráno jsem se vyplížila z tábora, přešla jsem snad tři kilometry do nejbližší trafiky, abych si na rozveselení koupila Cinemu a Premiere. O něco později se vedoucí rozhodli, že se autobusem z blízké zastávky přesuneme do jiné bratislavské čtvrti. Nikdo neměl jízdenky a nikomu to ani nevadilo. Kromě mě.

Jet bez lístku ve veřejné dopravě jsem považovala za naprosto nemorální a netolerovatelné. Všichni na mě naléhali a já měla z toho tlaku slzy na krajíčku. Ale nehnuli se mnou. Trvala jsem na jízdence a tak všichni museli čekat, až opět absolvuji cestu ke stánku a zpátky.

Ve městě pokračoval program‑neprogram. Bezcílně jsme se loudali ulicemi, až jsme nakonec zakotvili v nějaké restauraci. Lidi popíjeli pivo, družně se bavili. Témata hovorů mě odpuzovala stejně jako konzumace alkoholu, a tak jsem se upínala ke svým filmovým magazínům.

Blížil se večer, vedoucí zase vybrali nějaké místo na táboření. Pivo vystřídal tvrdý alkohol a zábava gradovala. Ostatní táborníci byli stále veselejší, jenom já měla smutnou náladu. Opět se dostavil pocit odcizenosti, který jsem znala z let na gymnáziu. „Proč jsem tak odlišná?“ Tahle otázka mě mučila, když jsem plakala ve svém spacáku.

Další den jsme se konečně dostali do chráněné oblasti pár kilometrů od Bratislavy. Naším úkolem bylo vyčistit a upravit terén. Nepředvídatelnost programu, přebytek nesrozumitelných sociálních situací v kombinaci s fyzickou námahou a dlouhým pobytem na slunci, které mě doslova píchá do očí, můj organismus nezvládl. Bránil se neúnosné situaci symptomy somatické nemoci.

Na podobné reakce mého těla jsem byla zvyklá: když mi úzkost v pubertě přerostla přes hlavu, ozvala se paralyzující bolest hlavy. Teď mi pro změnu horečka vyskočila na 38,5 stupňů. Den po návratu domů mi teplota klesla na normální hodnotu a já mohla zrekapitulovat, co jsem se za těch pár dní o sobě dozvěděla.

Od střední se téměř nic nezměnilo, pořád mne trápily ty samé problémy. Zbývala otázka proč. Začala jsem pátrat po odpovědi a na internetu jsem narazila na informace o Aspergerově syndromu. Popis diagnózy se do velké míry shodoval s mými příznaky. Abych nabyla jistotu, že je to opravdu „ono“, objednala jsem se na vyšetření do autistického centra Andreas v Bratislavě.

Přednáška 19. listopadu 2024