Proč je dobré krmit rybičky

A může to být mnohem jednodušší, než by jeden čekal. Znáte takové ty drobné činnosti, které člověka uklidňují? Krmení rybiček například.

Nasypete jim tam jakousi sušenou drť, pak se skloníte nad akvárium a pozorujete, jak se rybičky hladově hemží kolem krmení jedna přes druhou. Voda se čeří a vločky pomalu padají dolů na kameny, kde je vyluxuje ancitrus. Fascinující.

Přitom je to dost neproduktivní činnost. Jedna z těch, které pomalu vytlačuje uspěchaný svět. Jenomže je to vlastně činnost pro duši. Bez takových neproduktivních činností by se člověk časem zbláznil, a to by se pak divil, jak strašně moc je najednou neproduktivní.

Malé radosti, velká pohoda

Každý o svou duši pečuje jiným způsobem. Vzpomínáte na Amélii z Montmartru, která ráda házela žabky a nořila ruce do pytlů s fazolemi? A na její matku, která si ze všeho nejraději vysypala kabelku, všechno poctivě vyčistila a zase naskládala zpátky?

Někoho nebaví rybičky, ale zato každý den přistoupí k oknu, přivoní si k tomu, co tam zrovna kvete, a pak opatrně po kapkách zalévá bazalku a sleduje, jestli nemá o lístek víc. Jiní lidé chodí na dlouhé procházky do lesa – příroda nám v péči o duši pomáhá často.

Když je duše vyslyšena, když cítí péči, když není věčně odstrkována děsivou rychlostí řítícího se života, přestane mít možná potřebu na nás křičet prostřednictvím duševní trýzně.

Pod péčí o duši si můžeme představit nejrozličnější činnosti – chození do galerií, hru na pozoun, lakování nábytku, zahradničení, čtení knížek. Obecně se dá říci, že jde o aktivity, které nás nějakým způsobem naplňují a uklidňují. Umění je potrava pro duši, ať už je to hudba, literatura nebo výtvarno. Duši slouží také příjemné vůně. A občas taky oheň, ticho nebo tma.

Kdy jste naposledy strávili delší čas potmě? Je to vážně zajímavé. Znepokojuje mě jen, že většina věcí a činností, které spadají do mého chápání péče o duši, by se časem mohla stát dinosaury. Není na ně čas. Co hůř, čas na ně ve skutečnosti je, ale dost lidí ani nenapadne, že by se do něčeho takového pustili. Pak máme být normální.

Pojem „péče o duši“ jsem poprvé v kontextu psychologické literatury viděla u amerického hlubinného psychologa Thomase Moora. Pro něj jde o ústřední pojem. Zajímavé je, že mu vlastně nejde o přímý boj se symptomy, jako jsou depresivní či úzkostné nálady.

Nabízí péči o duši jako něco hodnotného a zajímavého samo o sobě. Jako něco, co přináší úlevu od symptomů jaksi oklikou. I kdyby to znamenalo chvilku nějaké trápení snášet. Když je duše vyslyšena, když cítí péči, když není věčně odstrkována děsivou rychlostí řítícího se života, přestane mít možná potřebu na nás křičet prostřednictvím duševní trýzně.

Přednáška 24. října 2024