Proč dospívání bolí

Poznámky z online přednášky dětského psychoterapeuta Petra Pötheho zpracovala editorka Psychologie.cz Jitka Cholastová. Celé video najdete na konci článku.

Změny na úrovni těla jsou v dospívání velmi výrazné a poměrně rychlé – mění se postava, hlas, pleť, rysy obličeje… Mění se ale i povaha, myšlení a prožívání. A také mozek, a to tempem, které je srovnatelné jen s vývojem v prvních letech po narození. Vznikají nová spojení, nové dráhy, ještě předtím ale ty staré zanikají. V tomto přechodném období je člověk velmi zranitelný.

To, co v dětství probíhá ve fantaziích, dospívající realizuje v životě – a nemusí při tom mít vždy dobrý odhad. Mozek dospívajících je více reaktivní, dominuje impulzivita, zatímco přemýšlení a reflexe jsou v pozadí. Rizikové jednání ovšem evolučně odpovídá tomuto věku a vývojovému úkolu. Jde o objevování světa, ve kterém už není jistota, že budu v bezpečí.

Křehký terén

Dospívající prožívají emoce v extrémech, vidí svět vyhroceně, až fatálně. Přestávají být ochotni sdílet svůj vnitřní svět s rodiči. Vytvářejí si osobní vztah k důležitým tématům. Vedou dialog se smrtelností, s hraničností. Potřebují zhodnotit svůj život, zjistit jeho cenu – a to lze nejlépe zjistit v extrémech, rizikovém prožívání.

Potřebují zažívat svobodu, kontrolu nad svým životem, ale potřebují i někoho, kdo je k dispozici, projevuje o ně zájem, a koho mohou vyhledat, když přijde problém. Je to mnohdy náročné, protože dospívající potřebují rodiče, ale zároveň je nechtějí potřebovat.

Rodiče pomáhají dětem vyrůst tím, že se sami chovají dospěle, nesnaží se dospívajícím podobat. Dospívající nepotřebují dalšího kamaráda – potřebují vědět, že dospělý je zodpovědný a že zakročí, když bude třeba. Úkolem rodičů je předat dětem větší zodpovědnost s vědomím, že je jejich potomkové stále potřebují.

Část dospívajících o sobě přemýšlí velmi vážně, zároveň jsou křehcí. Nemají se mnohdy komu svěřit, protože jejich cílem je přijetí ve skupině vrstevníků, kde se oceňují jiné věci než pochybnosti. Rodiče se zase mnohdy rychle vylekají a začnou potomky omezovat, kontrolovat, přičemž v pozadí může stát jejich vlastní nezpracovaná úzkost z toho, že se jim dítě vzdaluje.

Podobně jako u menších dětí probíhá separace v určitých vlnách – dítě se ztratí z dohledu a pak zase přijde zpátky, někdy s pláčem. V této chvíli potřebuje načerpat pocit bezpečí a přijetí.

To neznamená, že by dospívající neměli dostávat hranice a zažívat důsledky svých činů, rozhodně však nepomohou výčitky nebo zlehčování. Pokud dospívající zjistí, že se na rodiče nemůže obrátit, předčasně se od nich zcela oddělí – může se chovat suverénně, ale zároveň zažívá úzkost.

Dospívající nepotřebuje, aby mu rodič „rozuměl“, aby věděl, o čem přemýšlí. Potřebuje, aby rodič dokázal tolerovat to, že o něm neví – prakticky i pomyslně. Že pustí dítě ven, unese strach z toho, že se mu může něco stát, a také že mu ponechá jeho soukromí.

Sexuální vývoj

Dospívající potřebuje rodiče i jako vzor pro život ve vztahu: potřebuje rodiče, kteří se milují. Je velký rozdíl, zda dospívající vnímá sexualitu jako součást láskyplného vztahu, nebo ji má zasazenou jen do kontextu pornografie. Téma sexu by mělo být otevřené – není důvod například zatajovat, když osaměle žijící rodič vyráží na romantickou schůzku.

Tabu je intimita. Děti ani dospívající nemají být svědky sexuálně podbarvené nahoty nebo objektem svádivého chování. Stejně tak by dospělí měli respektovat, jakmile dítě vysloví přání mít soukromí v koupelně, při převlékání a podobně.

Jak si s dětmi na prahu puberty povídat o sexu? Obvykle to není technická otázka, ale otázka vztahová. Základní informace, kterou rodiče svým životem mohou předat, je ta, že mají milující vztah a v jeho rámci i sex, který je naplňuje štěstím.

Pozitivním sexuálním modelem může být i jiný dospělý člověk (pro dívku žena, pro chlapce muž). Když takový model chybí, může se u dospívajícího objevit přání, že nechce dospět: zastavit růst, změny a probouzení sexuality, mít nad tím kontrolu. Na úroveň těla a sexuality se také může přenést vnitřní konflikt, například mezi závislostí a potřebou separace.

Dospívající své tělo často vnímají odcizeně, jako něco cizího, „nepatřičného“, „nepoznávají se“. Lákavým řešením může být myšlenka, že jsem se prostě jen narodil ve špatném těle – najednou se problém izoluje, oddálí se jeho prožívání. Podobně mentální anorexie: zakážu si dospět, nebudou se mi rozvíjet sekundární pohlavní znaky, nechci to prožívat, představa sexuálního styku je odpuzující.

Konflikt způsobený odmítáním vlastního těla, který vede k tomu, že je dospívající chce výrazně změnit či přímo zničit a popřít, přitom obvykle nezmizí. I po všem, co člověk na úrovní těla udělal, bývá uvnitř často stejně nespokojený či depresivní.

Než se přikročí k drastickým změnám těla, je vhodné dát si čas na sebepoznání, například v terapii. Je v pořádku odžívat si fantazie o tom, jaké je to prožívat sexualitu, mít sexuální roli, to vše k dospívání patří.

Když se nedaří

Děti z nefunkčních rodin nebo například z dětských domovů mají potíže projít fází osamostatňování přiměřeným tempem – buď je příliš málo rozvíjena jejich samostatnost, nebo jsou předčasně dospělé, ale jen navenek, uvnitř je velká nejistota. Pak je zde riziko vzniku závislostí, které tlumí úzkost, nebo závislých vztahů v touze „mít rodinu“, domov, který nezažili.

Takoví dospívající mnohdy hledají ideálního „rodiče“ a jsou velmi ovlivnitelní. Silně se na partnera upnou, po první neshodě pak mohou fatálně prožívat zklamání. Ve snaze popřít svou slabost a zranitelnost mohou vyhledávat extrémní zážitky, ať už jde o silné motorky, nebo promiskuitní chování.

Takovým dospívajícím a dospělým nepomůže „udělat za minulostí tlustou čáru“. Je třeba uznat svou ztrátu, oplakat to, co člověk nezažil, jinak to bude pořád (marně) hledat. Připustit, že svět není ideální: neměl jsem šťastné dětství, jsem tím poznamenaný, ale pokusím se žít tak, abych něco hezkého zažil.

Pocit ztráty mohou zažívat i dospívající, kteří vyrůstají ve fungující rodině. Životní cesta vede jen dopředu – a někdy to člověku může být líto. Může se objevit stesk po symbióze, po stavu, kdy dítě nemuselo nic řešit, nemuselo se bát, protože se o ně staral někdo jiný a nesl také zodpovědnost.

Konflikty s rodiči, odmítnutí mámy a otce jsou důležité, protože dospívající se potřebuje přestat s nimi identifikovat. Stejně tak rodiče musí být připraveni na to, že je děti brzy opustí a začnou žít vlastní život. Dítě nesmí být jedinou životní náplní rodičů, jediným zdrojem jejich štěstí.

Někteří rodiče se bojí, jak budou žít bez dětí sami nebo v nefunkčním vztahu. Když si opuštěný rodič neodžil ztrátu partnera a upnul se na děti, pak ho to dožene, když se chystají osamostatnit. V potomcích to pak vzbuzuje pocity viny, mohou například podvědomě vstupovat do špatných vztahů.

Rodičovství nejde v žádné fázi naplánovat nebo nacvičit. Jde o dialog, hledání a respektování prostoru autonomie. Klíčem je vnímavost vůči prožívání dítěte i prožívání svému vlastnímu. Je důležité být v kontaktu se svými pocity a umět je opečovat, abychom svou úzkost nepromítali do vztahu s dospívajícím.