Proč dnes děti odmítají dospět?

Stejně tak pro mě bylo celkem samozřejmé, že jsem se během té vysoké živila sama a do toho studovala a byla samostatnější, než bych do sebe možná kdykoli předtím řekla. Jakmile jsem zkrátka dostala prostor roztáhnout křídla, zamávala jsem jimi a prostě se rozhlížela kolem, zkoušela, co dokážu. Jednou jsem se spálila, podruhé uspěla, něco bylo mnohem složitější, než jsem čekala, jiné věci šly zase skoro samy… Každopádně jsem to všechno nějak zvládla. Sama, bez rodičovské podpory.

Jenže dnešní dospívající (a co hůř) i lidé daleko po dvacítce to vidí s osamostatňováním docela jinak. Moc se jim do něj nechce. A tak zůstávají doma, využívají pověstné mamahotely, nechávají si ještě před třicítkou prát či vyvařovat, případně považují za normální, že by je rodiče měli do startu skutečné dospělosti vybavit malým, skromným bytem, autem… a jediné, do čeho investují sami, je značkové oblečení nebo technologie, které je navenek prezentují.

Při tom všem se paradoxně sami považují za nesmírně dospělé, zralé osobnosti, ohromují svět neotřelými názory, které vyčetli v populárně‑naučných knihách, ale ani za mák nestojí na vlastních nohou. Kde, kdy a jak se tohle vlastně stalo? A co bude s takovými nedospělými dospělými dál?

Na výchově dnešních dětí se negativně podepisujte také fakt, že nesmíme děti „týrat“. Rozumějte, pár na zadek se osvědčilo mnoha generacím a často zabralo víc než všechny domluvy světa.

„Celé se to změnilo zhruba generaci nazpět. Tehdy začala výchova dětí směřovat k tomu, aby se udržely co nejvíce závislé a nezodpovědné. Přestaly mít možnost brát si, co chtějí, rozhodovat, co chtějí jíst, jak, kde a s kým si chtějí hrát… Protože se také výrazně změnil životní komfort, přestaly mít pravidelné povinnosti, a jejich rodiče díky zvyšující se životní úrovni zároveň získali ještě větší prostor pro kontrolu a výchovu svých dětí, která vedla mimo jiné k mnoha zákazům, příkazům a trestům za vlastní názory.

A když nebyly nebo nejsou trestány děti za své názory doma, starají se o to bohužel školy, ve kterých se individualita a samostatnost nepovažuje za přínos,“ vypočítává na začátek internistka a systemická psycholožka MUDr. Kateřina Cajthamlová a poukazuje tak na dobře čitelný okamžik, kdy se začala rodit generace (skoro) dospělých, kteří se jako dospělí nechovají. Nemůžou – protože k tomu vlastně nikdy nebyli vedeni.

Dítě jako modla

Dnešním dětem totiž chybí i vhodné dospělé vzory, které jejich rodiče bohužel mnohdy sami nenaplňují. „Co dnes totiž vidí děti u dospělých? To, že se tatínek přetvařuje, když mluví se šéfem, to, jak maminka ještě v pětačtyřiceti volá své mamince a je na ní do nějaké míry závislá? Také nevidí dostatek zodpovědnosti. Čím dál tím více se rozvádíme, jezdíme rychle autem, půjčujeme si peníze na zbytečné, hmotné věci, podléháme reklamě, nemáme pevné postoje nebo zásady, které bychom jako rodiče mohli dětem předat…

Z dítěte se stává cosi jako modla. Už to není tvor, který přirozeně poznává svět a zvědavě vleze i tam, kam nemá… dnešní děti mají často blíže tak k trochu k panenkám.

Místo společně tráveného času, který by umožňoval sdílení zkušeností, sedíme hezky rodinně u televize. A když už pak mají děti vychovávané v takovém prostředí sny nebo ambice, nemají ani ponětí o tom, co by takové naplnění jejich konkrétního snu stálo. Proto ho nikdy nenaplní,“ říká na rovinu lékařka, podle které se negativně na výchově dnešních dětí podepisujte také fakt, že nesmíme děti týrat.

Rozumějte, pár na zadek se osvědčilo mnoha generacím a často zabralo víc než všechny domluvy světa. Dítě, které „dostane“, ihned zpozorní, ví, že někde stala nějaká chyba, probere se i z hysterického pláče a pak je teprve schopné vůbec vnímat domluvy a vysvětlení. Ale pokud je vychováváno v rodině, kde se takový výchovný přístup považuje za všech okolností přehmat, často to vede k extrému – a rozmazlování! A rozmazlenost má blízko k pohodlí, pohodlí k lenosti a ta zase k tomu, že ještě v padesáti mnozí rodiče přemýšlejí, kde se stala chyba a proč jejich dítě stále sedí na rodinném gauči.

Výše zmíněné rozmazlování má pak ještě jeden rozměr. Úzkostlivý. Z dítěte se stává cosi jako modla. Už to není tvor, který přirozeně poznává svět a zvědavě vleze i tam, kam nemá, ušpiní se, rozbije si koleno, neustále se na něco vyptává a sám pořád přichází s nápady, které nás tu rozesmějí, tu rozpláčou, ale vždycky překvapí. Kdepak, dnešní děti mají často blíže tak k trochu k panenkám. Aby ne.

„Do jisté míry za tím stojí fakt, že se dětí rodí stále méně. A také starším ženám. Pokud má dnes čtyřicátnice své první dítě, samozřejmě se mu věnuje jinak než čtyřicátnice tři čtyři generace nazpět. Ta by v tomto věku měla dětí třeba už deset, z toho tři by jí zemřely… a řešila by hlavně to, jak je vůbec uživit. Druh starostí věnovaný jejím dětem by byl tedy diametrálně odlišný,“ vysvětluje odbornice.

Moje dvaaosmdesátiletá babička mi na otázku, jak vlastně vychovávala mého tátu a jeho sestru, jednoduše odpověděla: „Nijak. Na to prostě nebyl čas!“

Současné maminky navíc už od prenatálního stadia vývoje dítěte hltavě vstřebávají informace o nejvhodnějších výchovných postupech, úzkostlivě hlídají každý krok svého dítěte, srovnávají ho s dětmi sousedů, váhají, jestli dávají dost mateřské lásky, nebo jestli je ještě třeba přitlačit… Rodiče vlastně neustále přemýšlejí o svých dětech. A jakkoli je v pořádku věnovat jim pozornost, všeho moc škodí.

„Přitom když se podíváte například ještě na generaci našich babiček, neexistovalo, že by měly výčitky svědomí z toho, že se málo věnují svým potomkům,“ upozorňuje MUDr. Cajthamlová. A moje dvaaosmdesátiletá babička mi její slova mnohokrát potvrdila, když mi na otázku, jak vlastně vychovávala mého tátu a jeho sestru, jednoduše odpověděla: „Nijak. Na to prostě nebyl čas!“ A zatímco moderní matku tahle slova vyděsí, je za nimi v podstatě kus zdravého přístupu, který dítě nebrzdil, zbytečně nedeformoval a nechal projít si přirozeným vývojem…

Matka na jedničku?

Pokud totiž neustále přemýšlíme nad tím, co dětem dopřát nejlepšího, neměli bychom zapomínat na to, že by to mělo být hlavně to skutečné dětství. „K tomu přirozeně patří první období do věku tří let, kdy dítě potřebuje cítit skutečně matčinu přítomnost. V tomto velmi raném období si totiž vytváří vlastní sebevědomí – a nemůže si ho vytvářet, jestliže je pořád odložené v kočárku. Proto jsou třeba děti afrických žen daleko silnějšími osobnostmi. Jejich matky je do věku tří let nosí neustále s sebou. Což jim kromě pocitu bezpečí a blízkosti dává také neustálou možnost nápodoby, přivádí to děti spolu s matkou do běžných životních situací a neuzavírá v nějakém uměle vytvořeném systému výchovy,“ vysvětluje lékařka.

Dneska jsou děti izolované doma a obklopené často zase pouze jen dospělými. Zmizely dětské party, s nimi kus dětské dravosti, fantazie, svobody a pro změnu opět kus samostatnosti.

Další vývojová fáze pak pro dítě začíná kolem pátého roku věku – kdy už přichází první stupeň jeho osamostatňování se. Začíná mít jiné názory, své vlastní nápady. A to poslední, co potřebuje, je, aby někdo neustále chodil a usměrňoval ho. Nebo enormně chránil a rozmazloval. To jsou totiž přesně ty prvotní kroky, jejichž výsledkem je pak to, že v pubertě se dítě sice zasní, jaké by to bylo, kdyby mělo konečně rodiče z krku, ale na jejím konci zjistí, že život je přece jen pohodlnější pod máminou sukní, a z domova se ani nehne. Neví kam, neví jak, neví za co. Protože nikdy nedostalo prostor si na takové věci přijít.

Co dětem prospívá stejně tak málo, je fakt, že jsou velmi málo v kontaktu s jinými dětmi. Už jsme řekli, že se jich rodí daleko méně – takže se už neděje, že by se v rodině se šesti dětmi ty nejstarší staraly o nejmladší, vzájemně si ukazovaly svět, učily se zodpovědnosti jeden za druhého, následkům svých činů, fungování ve skupině a společnosti, určité hierarchii.

Dneska jsou děti izolované doma a obklopené často zase pouze jen dospělými. Zmizely dětské party, s nimi kus dětské dravosti, fantazie, svobody a pro změnu opět kus samostatnosti. Zmizela i osobní zodpovědnost k ostatním ve skupině, nutnost plnit určité povinnosti, aby skupina fungovala, možnost mít své místo. Místo toho jsou děti často obklopeny jen spoustou hraček, technických vychytávek a požadavků na to, jaké asi mají být (aniž by věděly, jak toho dosáhnout a vlastně proč). Ale ani sebevětší luxusní věci na hraní jim štěstí nepřinesou.

Přednáška 24. října 2024