Problémy s emocemi

Tato scéna mi vnukla otázku, jestli by nám náhodou podobná změna úhlu pohledu nemohla pomoci při hledání sebe sama. Možná se na problém s různými nevhodnými a nevítanými pocity dá podívat stejně. Nemá náhodou vaše emocionální já stejně tak problém s vámi, jako máte vy s ním?

• Jak se chováme k různým nepříjemným a nechtěným pocitům?
• Jak se chováte ke svému vzteku, strachu, nejistotě, žárlivosti…?
• Co děláte, když se tady ty emoce ve vás objeví?

Když se na celou situaci podíváte očima té části z vás, která k vám řečí té které emoce promlouvá, nejspíš zjistíte, že váš přístup k ní je docela krkavčí. A přiznám bez mučení, že sám jsem na tom dost často stejně. Místo abychom poslouchali a snažili se pochopit, co nám dané emoce vlastně chtějí, co děláme? Soudíme je, hodnotíme, zpochybňujeme jejich oprávněnost, snažíme se jich zbavit a dostat je co nejrychleji ze svého života.

A teď si zkuste představit, že by takovým způsobem někdo choval k vám. Navíc někdo, s kým musíte nějak vyjít, protože prostě nemáte možnost jít si každý svou cestou. Je víc než jasné, že by vám v takovém vztahu nebylo dobře. Zřejmě by vás opakované nepochopení časem zdeptalo natolik, že by veškerá dobrá vůle domluvit se, zmizela a v marné touze dosáhnout porozumění byste jen bezmocně křičeli já jsem tady, vnímej mě, proboha!

A to přesně dělá naše emocionální já, když se k nám opakovaně snaží promlouvat skrze pocity, které my toužíme vytěsnit. Naše emotivní já nemůže odejít, nemůže se na nás vykašlat, protože s námi sdílí jeden prostor a jedno tělo. Čím víc ho zatlačujeme do pozadí, tím víc se bude pokoušet už ne domluvit, ale prosadit, a to třeba i silou. To je důvod proč nám naše potlačované emoce dělají problémy.

Kdo je tady OK?

Většina klientů, kteří ke mně přicházejí, má na začátku jasno – oni jsou OK, ale jejich pocity ne. Aby byli v pořádku, je třeba něco udělat s těmi zpropadenými pocity. Ale když změníme perspektivu a podíváme se na situaci výše zmíněným způsobem, obraz se změní. Kdo je tady necitlivý ignorant a kdo zoufalá oběť? To je provokativní myšlenka, že?

Ale mým cílem není provokovat ani vyvolávat pocity provinilosti. Snažím se jen zviklat nekritickou jednostrannost „jediného správného“ úhlu pohledu, které máme občas tendenci podléhat všichni. Teprve dohromady a v souvislostech nám obě perspektivy dají obraz, který není černobílý. A zbavit se černobílého vidění, to je první krok ke změně.

Tomáš Halík ve své knize Žít v dialogu říká: „K etice dialogu patří vzdát se monopolu na pravdu. Vzdát se monopolu na pravdu neznamená vzdát se pravdy, nýbrž spíše stát se pravdivější; umět se v pokoře ponořit do hloubky pravdy, zakusit, že je hlubší, širší, dynamičtější než naše rybníčky, které jsme dotud za jedinou pravdu uznávali.“

Pokud máme nastolit vnitřní klid, potřebujeme se naučit etice dialogu a aplikovat ji především sami na sebe. Snad už i jenom to, že jste sledovali mé malé intelektuální cvičení v dovednosti měnit perspektivy, povede k tomu, že ke svým negativním pocitům a emocím budete shovívavější. A k tomu bych poznamenal slovy Winstona Churchilla: „To není konec. Není to ani začátek konce. Ale je to snad konec začátku.“

Tady bych mohl skončit, nicméně pokud chcete navíc i nějakou radu nebo návod, jak si v nastolování vnitřního dialogu pomoci, tady je. Pravidlo je jednoduché: Nedělejte svému emocionálnímu já to, co nechcete, aby druzí dělali vám. Představte si, že jdete za někým blízkým s tím, že máte z něčeho strach, nebo vás něco vzteká, nebo se mu chcete svěřit s něčím, za co se stydíte.

• Jak byste chtěli, aby dotyčný reagoval?
• Co by měl dělat, aby vám to skutečně pomohlo a ulevilo?
• Máte ve svém okolí nějakou reálnou osobu, na kterou se v podobných situacích s důvěrou obracíte? Pokud ano, co z jejího jednání vám pomáhá nejvíce?

Pokud si poctivě odpovíte na tyto otázky, dostanete řadu konkrétních vodítek, jak jednat se svým emocionálním já lépe a posunout váš vztah od nepřátelství ke skutečnému partnerství. Váš vztah k sobě samým je totiž ten nejdůležitější vztah, který máte.

Všechny články a videa Michala Mynáře…