Příliš mnoho možností

Je zajímavé, jak malé děti dost přesně vědí, co chtějí. Mají většinou dost jasno v tom, že „teď mám žízeň“ a „teď chci rajčátko“ a „teď si chci pohladit pejska“. Ne vždycky, ale často je to v souladu s tím, co opravdu potřebují. V určitém věku jsou třeba nastavené začít se samy zajímat o písmena. Jak se to stane, že tuhle schopnost ztratíme?

Jedno z vysvětlení je takové, že si odvykneme. Ve škole se nikdo moc neptá, co bychom dělali rádi. Vlastně jsme odměňovaní za to, že děláme, co se nám řekne, a moc se neptáme po smyslu dané aktivity. A nebo na naše potřeby nereagují rodiče. Nebo od nich odkoukáme, že oni nereagují na ty své.

A nebo je to tak, že život je prostě mnohem složitější a voleb je mnohem víc, když je člověk velký.

Každý den prý průměrně uděláme 70 rozhodnutí

Co si dát na snídani, jestli projekt zpracovat jedním nebo druhým způsobem, jestli se radši poradit s kolegou, jestli si k obědu vzít i polévku. Ještě hůř jsou na tom vedoucí firem a manažeři. Není tak neobvyklé, že o víkendu nechtějí už být zodpovědní ani za výběr filmu, na který se rodina bude dívat.

Rozhodovat a nést zodpovědnost prostě vyžaduje energii. A chápavý partner v takové chvíli udělá nejlíp, když se nebude snažit vycházet vstříc a vyptávat se „a tak na co bys měl náladu?“, ale prostě prohlásí: „Tak já to rozhodnu a bude to na mně, chceš?“

V současné době je to navíc s rozhodováním ještě o kus složitější, než bývalo dřív. Když jste chtěli mléko, dostali jste v obchodě mléko, a nemuseli jste vybírat z dvaceti značek. Člověk nemá jinou možnost, než si pro rychlejší rozhodování vytvořit nějaká vodítka a myšlenkové automatizace: Chci plnotučné, protože nejvíc chutná jako mlíko, a nekupuju to nejlevnější ani to nejdražší. Nebo: Kupuju to, co je v akci. Nebo: Hubnu a kupuju všechno, co je nízkotučné.

A netýká se to jen mlék a jogurtů. Podobným procesem procházíme v mnoha zásadnějších otázkách. Na jednu stranu zaplať pánbůh za možnost volby. Na tu druhou: z výzkumu Sheeny Iyengarové vychází, že když má člověk deset a více možností, dělá obecně horší rozhodnutí. A taky je méně ochotný vůbec si něco vybrat.

V rámci jednoho pokusu zkoumali zapojení Američanů do důchodových fondů a zjistili, že čím méně možností v daném plánu nabídli, tím spíš se lidé rozhodli do některého z nich přihlásit.

Mnoha firmám se tak například vyplatilo snížit množství produktů v portfoliu. Intuitivně bychom sice možná řekli, že je vždycky lepší mít větší výběr, ale ve skutečnosti je pak snadné dostat se do rozhodovací paralýzy. Chci tohle, nebo tohle? Já nevím. To je moc složité. Vyberu to jindy.

Když to neudělají výrobci, nezbývá než takovou eliminaci provést ve své hlavě. Třeba si říct, že si ještě rozkliknete tři nabídky dovolených, a pak už nebudete hledat dál. A budete vybírat jen z toho, co máte v záložkách. Varianta téhož je, když si nejste jistí, jestli je pomazánka v ledničce ještě dobrá, nebo už ne. Dost lidí ji tam prostě ještě chvíli nechá, aby ji mohli za pár dní vyhodit bez přemýšlení a s čistým svědomím.

Co mimo jiné rozhoduje o tom, nakolik složité pro vás bude vybrat si jogurt nebo důchodový fond? A jak to souvisí s obtížnějšími volbami?

Důvěru ve vlastní rozhodnutí spoluurčuje prostředí, ze kterého vycházíte

V západních civilizacích se bere jako norma, že rozhodovat o svých věcech sám za sebe je správné. Je nasnadě, že to není všude stejné.

Na výměnném pobytu v Hong Kongu jsme každou chvíli vedli se spolužáky podobnou konverzaci:

• Ty teď jíš? Přece nemůžeš jíst takhle pozdě.
• Já mám teď hlad.
• Ale vždyť už je osm.
• Co to má co společného s tím, že mám teď hlad?
• Ty jsi legrační.

To, že v Asii je zvykem odmala poslouchat více rodinu a komunitu, má hodně velké důsledky i na důvěru ve vlastní rozhodnutí – a na další věci, které s touto sebedůvěrou souvisí.

Mark Lipper a Sheena Iyengarová dělali zajímavý pokus s dětmi. Vzali do laboratoře tři skupinky anglo‑amerických a asijsko‑amerických dětí ve věku 7–9 let. Všechny skupinky dostaly šest velkých hromádek různých přesmyček.

První skupinka si mohla vybrat, které hromádky bude řešit. A dokonce i fixy na psaní odpovědí. Druhé skupince řekla sama výzkumnice, které anagramy řešit a jaké fixy použít. Když přišla třetí skupina, dozvěděly se děti, že úlohy i fixy jim vybraly jejich maminky. Ve skutečnosti dostaly druhé dvě skupiny tytéž úlohy, které si vybraly děti z první skupinky.

Rozdíl v kvalitě provedené práce byl dost zajímavý. Anglo‑americké děti zvládly sestavit dvaapůlkrát víc anagramů, když si mohly samy vybrat, oproti všem, za které vybral někdo jiný. Některé děti prý byly docela zahanbené, že se výzkumníci radili s jejich matkami.

Mnoho lidí vlastně nikdy nezažilo, že by se jejich názory doma nebo třeba ve škole považovaly za platné a důležité.

Oproti tomu asijsko‑americké děti byly nejúspěšnější, když věřily, že jim úlohy vybraly maminky. Druhý nejlepší výsledek měly s vlastním výběrem a nejhorší tehdy, když si myslely, že vybírala výzkumnice.

Z mnoha výzkumů vyplývá, že pro lidi s asijskými kořeny je důležité nejen uspokojení vlastních přání, ale taky autorit, komunity, rodiny. Vlastní preference jsou pro ně více utvářené preferencemi ostatních v okolí; jakkoliv se skupinová a rodinná konformita do nějaké míry týká každého.

No dobře. Že se v Asii více spoléhá na hlas rodiny, to je docela známá věc.

Proč ale má cenu o tom přemýšlet?

Protože i když jste Čech, vaše rodina mohla mít docela klidně model fungování, kdy je skupinovou normou poslouchat, vycházet vstříc a plnit, co se po vás chce. Se všemi důsledky, o kterých jsme psali před chvílí.

Mnoho lidí vlastně nikdy nezažilo, že by se jejich názory doma nebo třeba ve škole považovaly za platné a důležité. Nejdřív nosí jedničky, pak jdou na školu, kterou rodiče schvalují, a postupně si vytváří život podle pravidel někoho jiného.

A třeba až v dospělosti si poprvé opatrně zkouší dělat věci po svém. Ale je to těžké. Když se o své potřeby dlouho nezajímáte, můžete zapomenout, jak se to dělá. A pak prostě vůbec nevíte, co chcete.

Co jste se v mládí naučili o svobodě?

Byli jste hodné děti, nebo jste si prosazovali svou? Jaká byla vaše rodinná norma ohledně toho, jestli je třeba si navzájem vycházet vstříc a plnit požadavky druhých, a nebo naopak nebrat ohledy a volit podle sebe?

Je potřeba si uvědomit, že oba způsoby mají svá pro a proti. Jakkoliv je svobodnější spoléhat na sebe, stále platí, že jednotlivci jsou omylní a že na nějakých pravidlech v každé skupině nebo společnosti potřebujeme být domluvení.

Jak obvykle vybíráte? I když bude volba bot dost odlišná od volby partnera, některé vzorce můžou být podobné.

Oba extrémy vám pravděpodobně zkomplikují život. Děti se musí učit důvěře ve vlastní vůli, ale potřebují také hranice. Selhání v první oblasti může napáchat dost škody ve vnitřním světě člověka, selhání v té druhé zase ve vztazích a schopnosti být s druhými lidmi.

Pravdou je, že svoboda je pro člověka extrémně důležitá – svoboda ve smyslu možnosti seberealizace, flexibility, využívání vlastního potenciálu a utváření vlastního života. A aby se to dařilo, musí být svoboda nezbytně propojená se zodpovědností.

Rozhodování se dá natrénovat

Zkusme se teď vrátit na začátek: k bloumání po obchodě a vybírání z tisíců výrobků.

Jak souvisí schopnost vybrat si třeba boty se schopností udělat složitější rozhodnutí, jako třeba vybrat si zaměstnání? Když i v tomto máme mnohem víc možností než dřív?

Pořád jde o stejné chování – rozhodujete se. Volíte. Snažíte se určit, co pro vás bude v téhle chvíli nejlepší. I když bude volba bot dost odlišná od volby partnera, některé vzorce můžou být podobné. Někdy je zajímavé uvědomit si, jak v životě typicky vybíráte. Třeba právě boty. Nebo dovolenou. Nebo jogurty. A zapřemýšlet, jestli to u partnerů a studijních oborů děláte podobně, nebo úplně jinak.

• Řídíte se tím, co by se mělo?
• Děláte, co je rozumné?
• Nebo musíte přijít, na první pohled se do jedné varianty zamilovat a mít jasno?
• Vracíte se k jednomu výrobku několikrát a váháte?
• Přemýšlíte, co vám osobně nejlíp sedne, nebo co na to řeknou ostatní?

I když podobnost nenajdete, pořád je možné boty a jogurty využít.

A totiž jako trénink pro opravdu důležitá rozhodnutí. Když skutečně nevíte, co chcete, když nejste zvyklí se starat o svoje potřeby a nevnímáte, kam vás to intuitivně táhne, protože nejste v kontaktu se sebou, supermarket je docela dobré cvičiště.

Někteří psychoterapeuti doporučují svým klientům, ať si zkusí na výběru dát doopravdy záležet. Ať nesáhnou automaticky po tom, co je „fit“ a co by „měli chtít“, ale zkusí při výběru co nejvíc vnímat, na co mají zrovna v tuhle chvíli chuť. Zapřemýšlet, jestli se jim víc líbí tohle rajče, nebo by pro ně bylo lepší to druhé. Všechno si osahat, přivonět si.

Možná to zní jako nesmysl, ale pro někoho je opravdu nezvyk takto sám na sebe brát ohledy a být k sobě pozorný.

Z malé svobody se postupně vytváří větší

Klidně zkuste sami, co s vámi udělá přebírání zodpovědnosti za malé věci ve vlastním životě a jejich utváření. Nemusí jít jen o nákupy, ale taky o nakládání s volným časem, barvu stěn v obýváku nebo způsob, jakým trávíte svá rána.

Americký existencialistický psychoterapeut Rollo May říká, že svoboda je kumulativní. Jeden malý svobodný čin otevírá dveře dalším a větším.

A tak to, že si doma vymalujete stěny na zeleno, i když pro to nemáte žádný rozumný důvod, že začnete snídat na balkóně a že se přihlásíte na kurz kreslení, může vést i k tomu, že budete postupně čím dál víc v souladu sami se sebou.

A po nějakém čase se vám třeba bude líp rozhodovat i o tom, zda si najít novou práci nebo odejít z těžkého vztahu.