Příliš hodná máma

„Nechápu, proč mě nemá ráda,“ pláče Nikol. Jde o její pětiletou dceru. Agátka je na ni ošklivá, často se vzteká, nadává jí a bije ji. Nikol je přitom velmi milující máma. Snažila se být na dítě vždy milá, hodná, chápající. 

Těhotenství bylo pohodové, porod také. Rodičovskou dovolenou si Nikol užívala. Nyní pracuje na zkrácený úvazek, aby mohla být s dcerou. Problémy začaly dva nebo tři roky zpátky, sourozence Agátka nemá.

Nechávám si popsat nějakou příhodu. Tak třeba dnes ráno, při odchodu do školky: Agátka si chtěla vzít své nové, zavazovací boty – zavazování tkaniček je pro ni čerstvá dovednost, na niž je jaksepatří pyšná. Ostatně proto se botky kupovaly. Jenže teď se Agátce nedařilo a začala se tak trochu vztekat.

• „Můžu ti pomoct?“ ptá se máma.
• „Ne!“ odsekne dcera a plynule přechází k nadávkám: pitomý boty, pitomá, hnusná máma, když je koupila. Nakonec Agátka zařvala, že mámu nenávidí a boty po ní hodila.

„Jak jste reagovala?“ zajímá mě. „Jak by? Pokusila jsem se ji obejmout, vysvětlit, že učený z nebe nespadl. Nabízela jsem ji balerínky, který dosud milovala..“ „A?“ „Nakonec mi vytrhla z ruky ty balerínky a podařilo se nám odejít do školky, takže v zásadě dobrý. Ale byla na mě celou cestu načuřená a ani se se mnou nerozloučila,“ říká máma smutně.

Agátka se k mámě chová často velmi ošklivě. Nikol se však na ni nikdy neutrhla, neplácla ji. Jednou křičela, a dlouho si to pak vyčítala. Bez křiku a bez výčitek ustála Nikol i situaci, kdy jí dítě vylilo kakao do notebooku.

Milovaný táta

Ptám se na vztah Agátky s tátou. Ten je prý poměrně přísný, ale Agátka jej miluje. Nikol s povzdechem zvedá ramena – nechápe to.

„Jak by se dnešního rána zachoval on?“ zajímá mě. „Tak předně by se do podobné situace vůbec nedostal,“ směje se Nikol. „Po minutě zápasu s tkaničkou by dceři oznámil, že na tohle nemá čas, a přikázal by jí, ať si vezme jiné boty. A ona by poslechla.“ „A když by bylo času víc?“ „Agátka by se vztekala, ale určitě by svou zlobu neobrátila na tátu,“ soudí Nikol.

Do školky by však odcházeli i tak s naštváním – ovšem s naštváním otce! Dcera by si cestou vyslechla přednášku o tom, že je sice hezké, že si umí zavázat tkaničky, pokud jí to ale trvá dlouho, musí se začít obouvat dřív. Jakmile by táta dopřednášel, Agátka by se snažila získat jeho přízeň – cosi by štěbetala, byla by miloučká a dala by si záležet na tom, aby se s tatínkem pěkně rozloučila.

Příběh Agátky nepíšu proto, abych ukázala, že to muži umějí s dětmi líp, nebo že bychom měli být přísní. Táta (sekundární pečující osoba) je celkově v jiném postavení než máma (primární pečující osoba). Ani Nikol jsem neřekla: „No vidíte, dělejte to jako manžel, a máte to!“ Naslouchala jsem jí, představovala si ty situace a soustředila se na její pocity. 

Spousta smutku

Jak se cítila, když jí dcera dnes ráno nadávala? Jak když odcházela ze školky bez dcerčiny pusy, bez zamávání? Smutek, zklamání, zranění, pláč. A zase smutek, spousta smutku. Až se pod nimi začíná pomalu objevovat potlačený hněv. Naštvání na dceru, která se k ní chová tak ošklivě. Zlost, že jí zničila notebook! A to ji předtím prosila, aby šla s tím kakaem kousek dál!

Ptám se Nikol, proč si své pocity nedovolí vyjádřit? Říká, že se bojí, aby dceru nezranila. Obzvláště hněv potlačuje, ale i smutek se bojí vyjadřovat, pláče většinou až pak o samotě. Vyčítá si, když to občas nezvládne a rozbrečí se před dcerou. Chtěla by jí být větší citovou oporou. Vyjadřovat dceři vždy jen lásku. Vždyť se teď všude říká a píše, že dítě by mělo být za všech okolností milováno!

Přednáška 24. října 2024