Přijetí nemoci

Všechno není v hlavě

Psychosomatika vidí nemoc jako zprávu těla, která nás může upozornit na potřebu změny. Stres, dlouhodobá psychická zátěž, potlačované emoce nebo nároky, které si na sebe klademe, mohou oslabovat náš organismus. Zároveň ale není nutné všechny nemoci vidět jako psychosomaticky způsobené.

Opravdu má tedy smysl se bičovat, když chytneme chřipku, když jsme se zase preventivně neubránili migréně nebo když jsme nedokázali podchytit všechny faktory a naše děti opět leží doma s angínou? Setkávám se s názorem, že viry a patogeny jsou kolem nás neustále, ale my je chytíme a necháme je projevit jen někdy. Ano, to je pravda. Ale tento podnět už nebere v úvahu, že v době epidemií je toho kolem nás v mnohonásobně vyšší koncentraci.

Pro imunitní systém je opravdu rozdíl bránit se velké náloži virů v uzavřených místnostech, když má co dělat s nedostatkem světla a musí se vyrovnávat se zimou, a mezi absorpcí stejných virů v menší koncentraci za přítomnosti dlouhého světla přes den, ve stavu tepelného komfortu a s většinovým pobytem venku. Jsou prostě objektivně podmínky, během nichž je velice těžké neonemocnět i pro trénované, zdravé, otužilé a dobře živené tělo.

Nikdy nedokážeme obsáhnout všechny procesy, které se nám v životě dějí. Nemůžeme říct, že jsme virózu, se kterou teď ležíme, dostali proto, že jsme selhali, máme slabou imunitu a špatný životní styl – nebo proto, že máme imunitu natolik silnou, že nás uchránila před mnohem horší nemocí nebo těžkým průběhem.

Nemůžeme vědět, zda nemoc pro naše tělo právě v tuto chvíli není nejvhodnější forma, jak si říct o restart. Zkrátka nás na pár dní nebo týdnů totálně vypnout, donutit uklidit si v sobě, chtě nechtě se vyspat a naučit se říct si o pomoc.

Nemoc jako zkušenost

Místo viny za nemoc se můžeme zaměřit na to, jak nám může marodění pomoci. Mnoho lidí si všímá, že po nemoci se cítí psychicky lehčí, jakoby „vyčištění“. Během zotavování se se zastavíme, dopřejeme si odpočinek, díky čemuž se tělo i mysl mohou regenerovat.

Vždycky lze popřemýšlet nad tím, jestli jsme nepřehlédli slabší signály, které bylo vhodné poslechnout. Zvlášť při opakujících se nemocech nebo častém náročném průběhu je určitě namístě podívat se na svůj životní styl a nějaké revize udělat. Ale očekávat od svého těla neustálé zdraví, vyčítat si, když nemoci podlehneme, nebo ze strachu obsesivně plnit všechna doporučení? To už není zdravý přístup a ani nepomáhá uzdravení a úlevě.

Někdy nás nemoc doslova „donutí“ zpomalit a zaměřit se na sebe. To není selhání, ale příležitost. Přijetí vlastní zranitelnosti a odpočinek můžou výrazně urychlit proces uzdravení. Místo obviňování se se můžeme zaměřit na to, co nám nemoc přináší:

• Naslouchání tělu: Co mi může nemoc sdělit? Potřebuji odpočinek, změnu životního stylu, emoční uvolnění?
• Sebepéče: Dostatek spánku, tekutin, kvalitní strava a laskavý přístup k sobě samému podporují uzdravení.
• Zpomalení: Dopřát si pauzu a reflektovat, co v našem životě potřebuje změnu.
• Přijetí nemoci jako součásti života: Nemoc nemusí být nepřítelem, ale součástí zdravého cyklu růstu a obnovy.

Toto všechno přispívá k uzdravení výrazně víc než obviňování se a hledání nedostatků ve svém přístupu či nastavení mysli. Rozhodně je dobré převzít za své zdraví odpovědnost a dělat většinu věcí v souladu s tím, co nyní víme o prevenci. Na hodně věcí skutečně vliv máme. Ale určitě se nedá podchytit vše, a když se nám to nepovede a nemoc přijde, určitě nepomůže sebekritika.

Je to příležitost pro reflexi a hluboký odpočinek. Myslím, že i sebemenší nachlazení můžeme vnímat především jako trénink laskavosti k sobě a svému tělu. Dopřát si v tu chvíli to, co bychom dopřáli svému nejmilejšímu člověku.