Příběh neschopné matky
Při výchově dětí musíme volit. Někdy i za cenu toho, že se budou vztekat.
Co vám běží hlavou, když vidíte na ulici matku vlekoucí za ruku řvoucí dítě? Možná vám přijde neschopná, možná necitlivá. Možná jsem to já. Dlouho jsem měla pocit, že když mé dítě pláče, křičí nebo je jednoduše nespokojené, že je to moje chyba. Že něco dělám špatně, a musím to napravit. Že zkrátka musím něco udělat, aby dítě neplakalo. Dnes vím, že jsem své děti utěšovala nadměrně. Už to nedělám.
V minulém článku jsem psala o potřebě nechat dítě (i dospělého) svobodně prožívat i negativní emoce. A slíbila jsem osobní příběh. Tady je.
Cestou domů
Vracíme se ze zoo, je skoro půl sedmé a děti jsou unavené. „Už abychom byli doma!“ říkám si. Tříletý syn ale vymýšlí, že chce jít „tudy“ – vybírá cestu o kousek delší. Nepříliš ochotně souhlasím. Na dalším rohu však vybírá cestu nesmyslně dlouhou. Při první známce mého nesouhlasu začíná dupat a křičet.
Aha, už chápu: nejde mu o to, kudy jít. Je přetažený, potřebuje se vyvztekat a hledá záminku. Paradoxně mu tedy nejvíce pomohu, když mu nevyhovím, když delší cestu rázně zatrhnu. Jakékoli vysvětlování, domlouvání a přesvědčování je zbytečné, dokonce kontraproduktivní. Ostatně mě to napadlo už na předchozím rohu, když jsem s jeho variantou souhlasila: sevřené rty a zarputilý výraz naznačovaly, že jsem ho ani trochu nepotěšila.
Delší variantu tedy zatrhuji, syn křičí a odmítá se hnout z místa. Raději bych ho nechala být a pokračovala v cestě až po výstupu, jenže tu jezdí hromada aut a my už všichni potřebujeme domů. A tak tedy vláčím řvoucí dítě za ruku. Syn až domů vřeští, doma se však rychle zklidňuje. Při večeři už je samý vtípek a před spaním vzpomínáme, jak krásný den jsme zažili. Na vztek si nikdo už ani nevzpomene.
Kdybych chtěla mít jistotu, že se nikdy žádné z mých dětí nepřetáhne, nevydali bychom se asi nikdy nikam.
K tomu, abych dokázala vláčet vřeštící dítě za ruku, jsem ale musela dospět. Dlouho jsem měla pocit, že běsnící dítě trpí, cítila jsem se ve své mateřské roli neschopná a vehementně jsem je utěšovala.
Teď už vím, k čemu by to vedlo. Zkusím popsat, jak by se popsaná příhoda patrně vyvíjela, kdybych se snažila za každou cenu záchvatu vzteku předejít:
Syn prosazuje dlouhou cestu, já vysvětluju a přemlouvám, slibuju odměnu, když půjdeme kratší variantu. Hledám kompromis. Syn dupe a prosazuje svoje. Nakonec kapituluji, jdeme dlouhou trasou, čímž v tu chvíli sice zabráním dramatickému výstupu, nicméně – domů se dostáváme o půl hodiny později a přetažené jsou už i obě dcery.
Přednáška 24. října 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..