Příběh jedné lásky

Pamatuji si ten den. Byla středa a my jsme nevěděli, co s volným časem, tak jsme šli do nákupního centra. Procházeli jsme podlažími, ruku v ruce na eskalátorech, a užívali si chvíle strávené spolu. I ten nejjednodušší a nejběžnější moment znamenal pro nás více než dovolená někde na Maledivách.

Tehdy jsi byl pro mě vším. A právě v tu chvilku, v tu chvilku, kdy jsme si připadali jako Alenka v říši divů a každý výklad byl pro nás jako dveře do jiného světa, tehdy jsme ji spatřili.

Byla stará, nic zvláštního, ale pro nás to byla jedna z nejúžasnějších věcí, které jsme za poslední roky viděli. Dostal nás její minimalismus, jemnost a strohost její jednoduchosti. Hned jsme věděli, že to bude právě ona: židle, která začne éru našeho společného bydlení, našeho společného života.

Moje jméno vedle tvého

Už dlouho jsme nad společným bydlením přemýšleli, ale jak už to bývá – málo peněz, málo času, hodně starostí. Nepřímá úměra dnešního světa. Měla jsem pocit, že to nikdy nepřijde, že to naše společné nebude nikdy reálné.

Byli jsme odkázáni pouze na přítomnost a budoucnost pro nás byla tak vzdálená. Promítalo se mi to hlavou den co den. Nechtěla jsem to být já, kdo navrhne ten krok, strach spojený s hrdostí mi to nedovolil.

V době, kdy jsem přestala doufat, to přišlo samo. Po tom magickém momentě, co jsme ji uviděli, beze slov, bez zbytečných řečí. První květnový týden, až takto sentimentální to bylo. Na schránce moje jméno vedle tvého a v duši zavládl klid.

Byla jsem tak šťastná a spokojená se svou budoucností, kterou jsem zřetelně viděla a cítila, že jsem zapomněla na přítomnost. Na naši přítomnost. I ta nejkrásnější květina uhyne, pokud se nezalévá. Můžete jí dávat dostatek kvalitní zeminy, kupovat ty nejdražší květináče, ale…

Chtěla jsem příliš mnoho, víc, než jsi mi mohl dát. To moje málo tě přivádělo k šílenství: málo lásky, málo nábytku, málo sem, málo tam.

Dlouho jsem pak přemýšlela, kde nastal ten zlom. Teď mi zůstal byt, židle, ale to hlavní mi odešlo. Nebyl to byt, který dělal náš vztah lepším, ani ta židle… Jen ty a já jsme tvořili to zamotané klubko našeho vztahu. Někde uvnitř cítím to plné prázdno, které tak bolí. Bolest, na kterou nezabere ani ta nejhlubší zpověď.

Nechtěla jsem být tím člověkem, co by kvůli ničemu opustil něco. Člověk, který věřil a sám sebe zradil. Ten, jemuž bylo odpuštěno, a sám takového činu není schopen. Je správné věci zavřít do krabičky, vzpomínky DELETE a vykročit s lehkostí pátečního rána vpřed? Měla jsem spoustu přátel, kteří to dokázali. Kteří si svou vlastní fantazií vytvořili život z poskládaných pestrobarevných krabiček. Stala jsem se jednou z nich, jedna z mnoha. Jak sobecké…

Židle plná vzpomínek

Přednáška 24. října 2024