Přes překážky
I jako nemocní nebo během vleklé krize můžeme vést smysluplný život.
Až udělám všechny zkoušky, až mě přestane bolet noha, až konečně zhubnu, až se budu cítit zdravě… Pak budu žít. Nezní vám to trochu jako utopie? Mně hodně. Vždycky je totiž nějaké další „až“, které se objeví, jakmile překonáme tu nejbližší překážku. Překážky a výzvy k životu patří, nemůžeme se jim vyhnout ani je obejít. Když se o to snažíme, vrátíme se k nim oklikou, případně narazíme na jiné. Nemá smysl čekat na dokonalý život bez překážek a šetřit si svoje žití na tento ideální scénář. Život se nedá šetřit na později – nikdy totiž nevíme, kolik dnů nám zbývá. Místo odkládání života na „až“ ho raději žijme právě teď, jak zrovna dovedeme. Nemusí to být bezchybné, efektivní a krásné. Stačí, když každý den zkusíme jít o kousek dopředu, jak nám nohy dovolí.
Může to vypadat třeba tak, že se po těžkém rozchodu přestanete utápět v představách, že za to, jak vám teď je, může jen a jen váš partner. Přijmete, že jeho chování k rozchodu přispělo, ale teď už je na vás, jak svůj život budete utvářet dále. Můžete se věnovat sami sobě a svým koníčkům nebo začít znovu randit… ale zkrátka cítíte, že máte na svou přítomnost a budoucnost vliv. Že se vám to „neděje tak nějak samo“, že i vy držíte štětec.
3. Odpovědnost za sebe
Když pokročíme blíže směrem k zotavení, začneme opět přebírat odpovědnost za sebe sama. Začneme zkoušet nové věci a nést riziko, že to třeba napoprvé nevyjde. Tady zjišťujeme, jak obohacující a smysluplné může být dělat chyby – a co všechno se z nich lze vlastně naučit.
Tato fáze může vypadat třeba tak, že po rozchodu začnete znovu randit… a některá rande nebudou nic moc. Třeba na ně přijdete se zpožděním nebo plácnete nějakou hloupost, ale nevykašlete se na to. Neřeknete si: „No, tak to je konečná, to já už nikdy randit nezvládnu.“ Spíše vás napadne, že to chce jen trochu cviku a štěstí narazit na někoho, s kým budete na stejné vlně.
Nebudete se vnímat jako oběť šíleného světa, ale jako někdo, kdo zkouší poznávat nové lidi a občas to dopadne jinak než podle představ. Není to však něco, co by vás zastavilo.
4. Smysluplné životní role
Poslední fází je získání a rozvoj smysluplných životních rolí. Což je důležité hlavně v případě duševních a zdravotních obtíží – aby člověk nebyl jen v roli nemocného, který přijímá péči. Jde o získání jiných rolí, které dávají člověku smysl: kamarádka, partner, pracovník, dobrovolník, sportovec, zakladatelka čtenářského klubu…, zkrátka o jakoukoliv roli, která dává dotyčnému smysl a propojuje ho s dalšími lidmi.
Smysluplná životní role umožňuje člověku zažít pocit, že má někde své speciální místo, kde je oceněný. A to je velmi důležité pro každého, ať se nám v životě děje cokoli. Někdy ty smysluplné životní role můžeme ztratit i vlivem jiné životní krize nebo okolností.
Když se například v partnerství izolujeme od svých blízkých a ztrácíme dosavadní vztahy, role a zájmy, může nás pak rozchod uvrhnout do světa, kde nám příliš smysluplných rolí nezbývá. V takovém případě je užitečné si na důležitost těchto rolí vzpomenout – a zkusit některé z nich obnovit nebo si postupně vytvářet nové.
Zotavení v praxi
Fáze se mohou různě prolínat, člověk se může i vracet zpět. Podstatné je mít na paměti, že zotavení je možné. Co bude jeho výsledkem, záleží na naší představivosti a ochotě zkusit jít každý den o krůček dopředu. Anebo vydržet stát na místě. Nebo taky jít o trochu či hodně dozadu s nadějí, že to není úplný konec.
Nemusíme nutně dojít do bodu, kdy se cítíme úplně zotavení. Možná bude celý proces zkrátka nějakou dobu trvat. Krása zotavení však tkví v tom, že nám pomáhá vytvářet si pro sebe takový život, který stojí za to žít – už teď, v tuto chvíli. Držme si tu myšlenku. Každý se můžeme ocitnout v situaci, kdy se bude z čeho zotavovat. Když zotavení přijmeme jako parťáka, pomůže nám odhalit naši vlastní vnitřní sílu. Využijme toho.
Člověka uvažování přirozeně vede do formulací, které začínají na „až“. Ale až budou okolnosti příznivější, my už tu být nemusíme. Tento článek berte jako popostrčení, že až je převlečené teď. Vyjadřuje něco, co byste pravděpodobně chtěli dělat, co vás láká. Zamyslete se, zda o danou věc opravdu stojíte. Pokud ano, zkuste udělat něco z toho už teď. Už je totiž to jediné, co s jistotou máme. Když zkusíme dělat malé kroky už nyní, pomůže nám to žít tak smysluplně, jak to je jen možné.
Lidem kolem sebe můžete pomoci už jen tím, že zahlédnete naději tam, kde by jiní viděli jen tmu. A že na malé, takřka nepozorovatelné paprsky světla ukážete prstem a řeknete: „Ty jo, koukej, to je nádhera, co?“ Takové drobné gesto může pro druhého člověka znamenat hodně. Můžete ho podpořit, aby začal přemýšlet, jaký smysluplný život by sám pro sebe chtěl utvořit. Taky ale můžete někoho od zotavení oddálit tím, že mu naději budete brát, že mu řeknete, že to takhle bude prostě napořád. Zkuste svou sílu používat tak, aby mohla prospět ostatním.
Možná si říkáte: Ale co když to tak nebude? Co když se tomu člověku jeho cílů nepovede dosáhnout? To není podstatná otázka. Zde totiž nejde o fajfky, odškrtnutá políčka. Jde o život – a nikdo z nás neví, které z jeho snů a vizí se mu v životě splní. To ale neznamená, že by sny nebo vize byly k ničemu. Naopak. Mít sny a vize je základ pro smysluplný život. Nemusíme jich dosáhnout na sto procent, možná to ani nejde. Ale právě díky nim zažíváme pocit naplnění, zaujetí… Nalézáme důvody, proč jít dál. A to je obrovsky cenné.
Kdybych si mohla přát jednu věc, nejspíš by to bylo, aby co nejvíc lidí zahlédlo krásy zotavení. Aby se úhlem pohledu zotavení začali dívat na svět kolem sebe a viděli možnosti, které existují všude kolem. Je to jen taková malá věc, malá změna v myšlení – a dělá divy.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..