Přelétavost srdce

Tisíc zájmů. Permanentky, vstupenky, poukazy. Brusle, rakety, jógamatka. Knihy o vaření, pečení, o výrobě domácího čaje, marmelády, chleba. Činky, vybavení na lezení, ferraty, skialpy, na běžky, na horská kola. Poznámky ze seberozvojových kurzů, přednášek, workshopů a konferencí.

Zuzčina komora je narvaná k prasknutí. Přetékající regály jsou ostudným důkazem její slabé vůle – alespoň tak to vnímá, když do komory vejde. Přehlídka její prchlivosti. Žádné vybavení ale nevyhodí ani neprodá. Jednou by se ke všemu chtěla vrátit.

Někdy se jí vloudí na mysl otázky: To jsem tak špatná? To mám opravdu tak slabou vůli? Jak to dělají druzí? Ti, co chodí na jógu patnáct let? Ti, co začali s fotbalem v pěti a hrají ho dodnes? Nebo jsem ještě nenašla to pravé? Čím to, že nedokážu nic dokončit? Že u ničeho nevydržím?

Kamil řeší jinou obtíž. Vztahovou. Ví to o sobě, ví, jaké obtíže mu to působí, ale ne a ne to změnit. Na svém seznamkovém profilu vidí nepěknou historii. Desítky a možná už i stovky schůzek, ze kterých byl tolikrát nadšený, někdy by řekl, že i zamilovaný. Sebevědomí mu nechybí a stejně tak ani šarm. Na svůj protějšek působí ve většině případů přitažlivě. V tom problém není.

Neustále se mu opakuje stejný scénář. Po pár schůzkách, jakmile získá pozornost dané slečny, jakmile po něm potenciální partnerka začne toužit, jeho zájem opadne. Rande je nuda. Začíná vidět nedostatky. Další schůzku odmítá. Už teď ví, že příští týden vyrazí ven s někým novým. Zajímavějším, atraktivnějším a přitažlivějším.

Pro Kamila a Zuzku je typická jejich přelétavost. Každý ji má v něčem jiném. Jeden ve vztazích, druhý ve svých zájmech. Ani pro jednoho to není příjemné. Poslouchají automatické impulsy, podivnou vnitřní touhu. Oba by si přáli být vytrvalejší, stabilnější, méně přelétaví. Ani jeden ale neví, jak na to. A rozhodně nejsou sami.

Přitažlivost nového

Jestliže budeme mluvit o vztazích, i zde některé z nás stereotyp, nuda a šeď běžných dnů může odrazovat. Moment, kdy opadne iluze zamilovanosti. Moment, kdy už pro nás ten druhý není dokonalý, perfektní a bez chyb. Po pár týdnech začínáme vidět celistvého člověka i s jeho negativy. Ne vždy ale máme chuť je akceptovat, natož si na ně zvykat.

A tak je mnohdy lehčí vyměnit okoukaného partnera za svěžího, atraktivního a nového. Protože setrvávat dlouhodobě má svoji daň. Daň stereotypu a nudy. Daň celistvosti, a to znamená i stínu. Nebo chceme‑li přímo negativ.

Někdy se v těchto situacích můžeme sami přemlouvat: Tak přece toho teď nenecháš. Vždyť už jsi do toho (ať už do činnosti či vztahu) investovala plno času i energie. Přece by dávalo smysl v tom pokračovat. Vždyť každý bude mít něco. Asi není někdo a nic perfektní. Nic není ideální.

Jenže pak přijdou i opačné argumenty: Ale možná právě tohle, co dělám nebo s kým jsem, není pro mě to pravé. Možná mě čeká ještě něco zajímavějšího. Co když jsem to jen příliš brzy přestala zkoušet? Co když se zbytečně věnuji něčemu či někomu a vůbec to pro mě není dobré. Co když ztrácím drahocenný čas?

Někteří z nás si sami odargumentují, že chtějí u dané činnosti či vztahu zůstat. Že stabilita je pro ně víc. Že něco známého a jistého je nakonec o moc lepší než nové, atraktivní nebo riskantní. Tento článek ale patří té druhé skupině. Skupině, která neustále touží po něčem novém.

Proč tomu ale tak je? Proč mají někteří z nás tuto potřebu velmi silou? Potřebu, která může jim samotným nebo jejich okolí opravdu lézt na nervy, ale zkrátka se zdá být nemožné u něčeho nebo někoho dlouhodobě zůstat?

Máme to v hlavě

Jak už tak v psychologii bývá zvykem, odpověď můžeme hledat buď v genetice (vrozeném, biologicky daném nastavení), nebo ve výchově (a prostředí). Pojďme se nejprve podívat na první kategorii, která nám chtě nechtě dává rámec, v němž fungujeme. Hranice, které nepřekročíme. Kvůli biologii, hormonům, neuromediátorům, kvůli mozkové struktuře.

Zde je na místě zmínit Clauda Roberta Cloningera, slavného amerického psychiatra a genetika, který do psychologie zavedl hojně citovanou typologii temperamentu. Jak mnozí zkušení čtenáři vědí, temperament je něco vrozeného, neměnného, co je nám dáno do vínku. V Cloningerově teorii se propojují poznatky z neuroanatomie, neurofyziologie i sociální psychologie.

K výzkumu ho inspirovala práce s klienty s disociální poruchou osobnosti, závislostmi nebo se somatizačními poruchami. Snažil se pátrat po biologickém základu. Po něčem geneticky naprogramovaném. Ptal se: Mají tito lidé v sobě něco společného? Mají jiný genetický kód? Jiný mozek? Jiné hormony? Dostali při svém narození zkrátka horší karty do ruky?

Cloninger se ptal zcela správně. A vy jistě správně tušíte, že něco společného opravdu vypátral. Na základě mnoha výzkumů, pozorování a medicínského bádání vydefinoval tři na sobě nezávislé dimenze vrozeného (geneticky naprogramovaného) temperamentu:

1. Vyhýbání se poškození (harm avoidance, HA, behaviorální inhibiční systém) – vrozená tendence intenzivně reagovat na averzivní podněty a vyhýbat se trestu a novotě;
2. Vyhledávání nového (novelty seeking, NS, behaviorální aktivační systém) – vrozená tendence k časté explorační činnosti a intenzivnímu nabuzení v reakci na nový podnět;
3. Závislost na odměně (reward dependency, RD, behaviorální systém závislosti) – vrozená tendence intenzivně reagovat na odměnu a potěšení a tendence fixovat odměňované chování.

A teď to podstatné: každá z těchto dimenzí pracuje s odlišným nervovým systémem. A každá z těchto dimenzí je ovlivňována jiným neuromediátorem. Proč to zde zmiňuji?

Je dost pravděpodobné, že se Kamil i Zuzka řadí se svým temperamentem do kategorie „vyhledávání nového“. Funkčnost jejich dopaminových receptorů a dopaminergních drah je excitovaná, mohli bychom říct až nažhavená. Tito lidé mají odpor k monotónním věcem a stereotypům – jejich mozek zkrátka potřebuje něco jiného.

A teď ještě kapku souvislostí. Možná jste již slyšeli o takzvaném centru odměny. Máme je všichni. Přináší nám slast – báječný, medový pocit uspokojení. Toto centrum tvoří především mezolimbická dráha vedoucí od ventrální tegmentální oblasti k nukleus accumbens. Nadšeného biologického badatele mohu odkázat třeba na knihu psychiatra Cyrila Höschla Neuroendokrinologie v psychiatrii.

Zde již určitě tušíte onu klíčovou souvislost. Souvislost mezi temperamentovým typem „vyhledávání nového“ a centrem odměny. Je to právě dopamin, který zprostředkovává ono báječné uspokojení. Když se vyplaví mezi naše nervové synapse, je to jako ohňostroj. Štěstí, radost, hřejivý pocit. Jiskřičky spokojenosti. To je supersíla dopaminu. A opravdu existují lidé, kteří mají geneticky zakódováno: Dělej vše, ať se ti vyplaví dopamin! Dělej, co se ti osvědčilo! Ale hlavně to dělej rychle, protože už cítím jeho úbytek.

Dopamin se velmi často vyplavuje zrovna ve chvílích, kdy zažíváme něco zajímavého a nového. Jsou to i chvíle pozitivního očekávání. Dokonce i ty momenty, kdy nám přijde na mobil nové upozornění. Náš mozek vyšle zprávu: Rychle se podívej! Já ti za odměnu vyplavím trochu dopaminu.

To určitě znáte, že? Ten pocit, když právě cinkla nová zpráva. Copak to asi je? Copak mě tam čeká? Kdopak na mě myslí? Možná, že to bude nový zájemce o rande… Upozornění nás láká na atraktivní a zajímavé podněty. A stejně tak to u některých lidí funguje s činnostmi nebo ve vztazích.

Hladina dopaminu se dokonce zvyšuje, i když se jen chystáme vykonat něco zajímavého, důležitého, nebo pokud si vytvoříme osobní výzvu, kterou se chystáme plnit. Může to být i taková hloupost, že si ráno naplánujeme mytí oken. Za hodinu tento úkol opravdu splníme. A ejhle, v mozku víří dopamin jak splašený. Každý pohled na umytá okna nám dělá radost.

Dopamin je na dosah ruky (v případě oken na dosah čističe a hadru), ale komu se do toho opravdu chce? Kdo chce plnit tyto nudné úkoly? Kdo chce neustále zvyšovat laťku? Kdo chce nastavovat cíle a pak je plnit? Nehledě na to, že se tyto cíle musí čas od času zvyšovat, aby přinesly kýžený pocit slasti a spokojenosti.

Není k němu tedy nějaká lehčí cesta? Nemůžu udělat něco teď hned, aby se dopamin vyplavil? No jasně! Určitě byste již sami doplnili: udělej něco nového! Geneticky naprogramovaný mozek jako by postavil získávání dopaminu, té slastné drogy, na piedestal. Netýká se to všech. Jen někteří to mají opravdu o něco těžší.

Čtenářům, kteří by pochybovali o mocné síle dopaminu, zmíním ještě další poznatky profesora Höschla: u lidí závislých na kokainu, alkoholu, nikotinu, hracích automatech, nebo dokonce na sladkém byla prokázána právě odlišná činnost dopaminového D2 receptoru. Stejně tak u některých poruch osobnosti. Zkrátka naše biologická podstata něco potřebuje. A pro některé může být opravdu těžké vnitřní touze odolávat.

Jak využijeme své možnosti

Nezapomeňme však na druhý faktor, který utváří naši psychiku a rozhoduje o tom, jak budeme fungovat. Výchova a prostředí, ve kterém jsme, má přinejmenším stejně důležitou roli. Nikdo z nás by neměl skončit u prohlášení: Holt jsem se tak narodil a jiný nebudu. To je můj genetický kód. Já za svoji závislost nebo přelétavý životní styl nemůžu. To je moje biologie a okolí se s tím musí smířit.

Pokud nám samotným náš životní styl nevyhovuje, vždy máme možnost jej změnit. Vymlouvat se na biologickou podstatu by byla velká škoda. Jestliže v sobě cítíte nezměrnou touhu po nových věcech, můžete zkoušet bezpečné, neškodné alternativy: poznávat nová místa, cestovat, stanovat si různorodé pracovní cíle. Můžete navazovat nová přátelství. Oblast, ve které se rozhodneme tuto potřebu uspokojit, je na nás.

Naše biologická podstata by nás neměla vést směrem, který nám není příjemný. Protože i kdybychom se jasně našli v temperamentovém typu „vyhledávání nového“, rozhodně to neznamená, že jsme nějak handicapovaní nebo že jsme na tom hůř než ostatní lidé.

Naopak. Vědci v roce 2018 provedli studii, ve které prokázali, že tito lidé mívají vysokou extraverzi, lehko navazují vztahy, přátelství, dokážou být skvělými kolegy, partnery, jsou otevřeni vůči změnám, novým zkušenostem, pohledům, nebrání se zajímavým příležitostem a mívají divergentní kreativní myšlení. Jsou to proaktivní a v mnoha případech úspěšní lidé.

Důležité však je svůj temperament, svoji vrozenou vnitřní sílu dobře nasměrovat. Uvědomit si, na jakém principu mysl biologicky funguje. Ti, co „vyhledávají nové“, se zkrátka potřebují nadchnout, inspirovat, potřebují se realizovat, potřebují být akční a v pohybu. To přece není špatně. Prostředí a výchova nám dávají pravidla a hřiště. Dávají nám možnosti. Kam se rozběhneme a jakým způsobem si budeme hrát, je už na nás.

Kamil i Zuzka mají plno energie. Mají nápady, mají myšlenky, mají vize, mají plno krásných snů a přání. Nějakým zvláštním způsobem jsou ale nešťastní, protože cítí, že se jim kvůli jejich přelétavosti nedaří naplňovat dlouhodobý pocit spokojenosti.

Možná, že Kamil časem zvolí stabilní vztah a svoji touhu po nových, zajímavých věcech bude realizovat při cestování. Zuzka možná nikdy nepřestane střídat zájmy, protože její práce je stabilní a stereotypní. Možná, že je to daň za část života, která pro ně holt bude šedivější a nudnější.

Nikdo z nás by neměl popírat svoji biologickou podstatu. Měli bychom jí dát prostor. Tam, kde nám bude něco přinášet. Tam, kde nám může být k užitku. Pokud tedy v sobě cítíte nezměrnou touhu po nových podnětech nebo dobrodružství, které současný svět nabízí, realizujte ji. Nebičujte se za to.

Pokud cítíte, že je tato touha dlouhodobě škodlivá, zkuste třeba jen zapřemýšlet, kde byste ji mohli využít. Bezpečně, hravě, tak, aby vám to dlouhodobě přinášelo radost. Nikoliv jen krátkodobě. Instantně. Pro chvilkovou slast. Zkuste zapřemýšlet, jak získat dopamin jinak. Třeba právě osobní výzvou. Návštěvou zajímavé destinace. Novou prací, která bude kreativní a různorodá.

Nedostatek možností nás netrápí. Teď si jen vybrat, u čeho má cenu zůstat…