HOMEPAGE   FETCHER
« Homepage
Publikováno 02.12.2024

Překážky v psychoterapii

V terapii se projeví, k čemu máme sklony v životě. Jak sami sobě stojíme v cestě?

Samotnému vstupu do psychoterapie může předcházet dlouhá cesta. Jakmile najdeme odborníka, k němuž cítíme důvěru, je snadné nabýt přesvědčení, že teď už vše půjde jako po másle a my budeme za pár měsíců „opravení“, šťastní a budeme se cítit dobře. Představa může být až taková, že nás opraví psychoterapeut. Jenže terapie je práce, a ne lehká. Vyžaduje svůj čas a vstupuje do ní zcela přirozeně mnoho proměnných. Ty mohou průběh, jaký si pro sebe představujeme, narušovat. Mají však svůj důvod. Pokud se nám podaří překážky identifikovat a vnést práci s nimi do procesu změny, můžeme je využít ve svůj prospěch.

Svou roli může hrát také loajalita k blízkému člověku, která může působit i transgeneračně. Nevědomě si totiž nelze dovolit, aby nám bylo lépe, když se někdo z našich blízkých necítí dobře nebo ho něco trápí. Tím, že sami trpíme, jsme věrní a blíže svému nešťastnému blízkému. Je to symbolické neviditelné pouto, z něhož může být obtížné vystoupit, jelikož vlastně vyjadřuje naši solidaritu.

Neautenticita

Aby pro nás psychoterapie byla užitečná, musíme v ní cítit bezpečí a důvěru – proto je tolik důležité vybrat si pro nás vhodného psychoterapeuta, se kterým toto budeme zažívat. Zásadní tedy je, abychom se v prvních několika setkáních zaměřili na to, zda se s daným člověkem cítíme dobře a jsme naladěni na podobnou osobnostní vlnu, což je věc velmi specifická a individuální. Je zcela v pořádku, že nám někdo nesedne, je ale třeba se svými pocity skutečně řídit.

Změna také nutně předpokládá, abychom byli v psychoterapii skutečně autentičtí. Je tedy přínosné podívat se, zda do ní opravdu přinášíme to, o čem bychom chtěli mluvit, a také to, o čem cítíme, že bychom mluvit měli. Někdy máme tendenci dělat se před psychoterapeutem lepšími a neukazovat mu své stinné stránky. Ale kde jinde bychom si měli dovolit být sami sebou v ryzí podobě? Odhodit své masky a být zcela otevření je velmi cenné.

Je možné, že právě témata, o kterých s psychoterapeutem nemluvíme, jsou pro nás nosná. O některých záležitostech nemluvíme vědomě a cíleně – stydíme se, zdá se nám to nepatřičné, narušovalo by to obrázek té části nás, kterou psychoterapeutovi ukazujeme. Zamysleme se tedy, o čem v terapii nemluvíme. Mohou to být právě témata, na která by bylo dobré se podívat blíže. Když se jim budeme vyhýbat, budou stát v cestě našemu posunu.

Přenos

Je také užitečné položit si otázku, zda nám psychoterapeut někoho připomíná, a uvědomit si, co s námi tato připomínka dělá. Někdy je příjemná, ale také v terapeutovi můžeme vidět někoho, kdo nás štve. S tímto je v psychoterapii důležité zacházet, jelikož se jedná o přenosové záležitosti, které jsou v psychoterapii velmi významné.

Dle psychoanalytické teorie představují psychoterapeuti mateřskou nebo otcovskou figuru, avšak v rámci přenosu si do svého obrazu psychoterapeutů dosazujeme i jiné osoby, s kterými máme různou zkušenost a specifickým způsobem se k nim vztahujeme. Mluvit o tom nám pomůže namířit reflektor pozornosti na místa, která máme kvůli obranným mechanismům ve tmě a nejsme si jich vědomi.

Můžeme tak nahlédnout nevědomou část našeho chování a prožívání, přemýšlet nad nevědomými aspekty našich vztahů: jak v nich vystupujeme, jak je tvoříme, co je funkční, a co nikoliv. To vše nás posouvá k řešení. Pokud tyto záležitosti do psychoterapie nepřinášíme a nemluvíme o nich, drží nás to na místě, jelikož v podstatě opakujeme totožné situace z našeho života.

Zhoršení stavu

Když začneme docházet do psychoterapie, čekáme, že se nám uleví. Velké rozčarování pak může způsobit, že se po pár měsících cítíme hůře, než když jsme s prací na sobě začínali. Mohou pak přirozeně přicházet pochybnosti o kompetenci psychoterapeuta a také o tom, zda naše časová, finanční a energetická investice má vůbec nějaký smysl. Někdy se objeví vztek nebo zoufalství, že mně už není pomoci. Pokud to takto vnímáme, je žádoucí sdílet, že věci nejdou dle představ, a jaké pocity z toho máme.

V psychoterapii otevíráme i témata, o kterých jsme s nikým nikdy nemluvili. Když je někomu sdělíme nahlas, celé to má najednou jinou kvalitu. Když vše držíme pod pokličkou, daří se nám nějak fungovat. Pokličku ale bylo stále obtížnější udržet, a tak se bolavá témata začala určitým způsobem projevovat. To mohl nakonec být i důvod, proč jsme psychoterapii vyhledali. V rámci sezení tuto symbolickou pokličku více či méně nadzvedáváme a společně s psychoterapeutem nahlížíme, co všechno přikrývá a dusí.

Ven se tak dostávají témata, záležitosti, myšlenky, emoce a vzpomínky, se kterými jsme nebyli v kontaktu nebo jsme s nimi v kontaktu být nechtěli. Také se mohou vynořovat vzpomínky, které jsme vědomě či nevědomě udusali hluboko do sebe, protože jejich přítomnost ve vědomí byla příliš ohrožující, možná až nesnesitelná. Se všemi těmito obsahy se v psychoterapii dostáváme mnohem více do kontaktu a je přirozené, že v nás vyvolávají různé emoce a naše psychika na to specifickým způsobem reaguje. Například zhoršením toho, jak se cítíme.

Psychoterapie bývá náročný proces, na který však nejsme sami. Na této cestě jdeme společně s psychoterapeutem, který stojí na naší straně, přestože hovory s ním jsou někdy nepříjemné. Avšak prostřednictvím své otevřenosti získáváme cennou zkušenost. Třídíme si myšlenky, upouštíme páru, kterou v sobě městnáme, mluvíme o tématech, která s nikým jiným z různých důvodů neotevíráme. Pro naše duševní zdraví je psychoterapie velmi prospěšná, ať už řešíme akutní situaci, nebo se psychoterapií „pouze“ udržujeme v psychické kondici.

Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..