Před večeří neřeš!
Do pětadvaceti pořádně nevíme, co od vztahu chceme. Po třicítce to víme až příliš přesně, říká psycholog Petr Kačena.
Mnoho párů se dnes ani po narození dětí do svatby nehrne. Význam manželství se pak ukazuje v období krize. „Jako taková osobní upomínka, že jsem se pro ten vztah kdysi rozhodl. To, že je pak z toho vztahu ve slabé chvilce různě právně i společensky těžší odejít, je vlastně pro nás dobře. Slabé chvilky bude mít totiž každý,“ říká psycholog a párový terapeut Petr Kačena. Vedle práce s klienty se věnuje vědeckému zkoumání online seznamování, zajímá se také o vliv vztahů na naše zdraví.
Jako první mě při zmínce o online seznamování napadá: Sleduji nezadané přátele v mém věku, jak stále něco zkouší, jak žijí střídavě v naději a ve zklamání, a občas si říkám, že nejlepší čas na navázání celoživotního vztahu máme možná už na střední škole. Jako bychom se v té době a v tom věku seznamovali podle jakýchsi základních kritérií. Pohled na druhé nemáme ovlivněný představami a podmínkami, neřešíme peníze, úspěch, společné zájmy, ale prostě líbíš se mi, voníš mi, bavíš mě. A možná tohle je ve vztahu to hlavní. Idealizuji si to, nebo na tom něco je?Najít partnera na celý život můžeme v dospělosti kdykoliv. V adolescenci a mladé dospělosti je to podle mých zjištění naopak problematičtější. Hlavně kvůli tomu, že ještě sami nemáme dořešený vztah se sebou. Jak říká psychoanalytik Erik Erikson, ještě nemáme hotovou identitu. Optimální věk je někdy po pětadvacátém roce. To už jsme si pár vážnějšími vztahy prošli, víme, co chceme, co nebo koho nechceme. A potvrzuje to statistika: z výzkumů víme, že ti, kteří uzavřou manželství do pětadvaceti let, jsou rozvodem nejohroženější. Pak ta pravděpodobnost rozpadu manželství s věkem klesá nebo zůstává stejná. V západním světě je teď celkově mírný pokles rozvodovosti a vysvětluje se to i rostoucím věkem v době uzavírání sňatku. Být starší ženich či nevěsta je tedy asi výhoda.
Čím starší, tím lepší ale asi neplatí…No, to jistě ne. Později zase hrozí, že si jako single na samotu moc zvyknu. Nebude se mi chtít do mého světa pouštět vetřelce, co mi doma bude dávat věci na jinou poličku a mnoha dalšími způsoby mě omezovat. Po třicítce máme už dost jasnou představu, jak chceme žít. Na život ve dvou někdy možná až příliš přesnou a pevnou.
Mluvíme o uzavírání manželství a o rozvodech. Chodí k vám určitě i lidé, kteří spolu založili rodinu, ale do svatby se nehrnou. Děti mají příjmení po tátovi, máma že se snad někdy v budoucnu přidá. Je to dost časté. Vysvětluji si to jednak jako ekonomické opatření – od státu žena takhle asi dostává víc. A v případě rozchodu nebudou muset řešit majetek. V jakých ohledech se z vašeho pohledu párového terapeuta takové soužití liší od manželství? Chodí s úplně stejnými problémy?
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..