Před narozením

Kolem prenatálního života panuje spousta mýtů. Jakmile žena otěhotní, začne se na ni hrnout spousta příkazů, zákazů a doporučení – od lékařů, rodiny a známých, z diskusních fór, ženských časopisů a kdoví odkud ještě. Stojí dost úsilí nevyvinout si neurózu jen z toho konstantního proudu protichůdných informací: tyhle ryby jíst nesmíte, ale ne abyste jedla málo ryb, opovažte se kousnout do tohohle ovoce, ale hlavně jezte spoustu ovoce, cvičte, ale ne probůh moc, kafe je v pohodě, kafe není v pohodě, dvě kafe jsou v pohodě, tohle koření vaše dítě rozhodně zabije, no ale hlavně buďte v klidu a nestresujte se! Skoro jako by byly těhotné ženy uprostřed nějakého obřího spiknutí společnosti s účelem vyvolat v nich dojem, že jsou neustále pouhý krůček od toho ublížit svému dítěti.

Navíc je docela těžké dobrat se k vysvětlením těch příkazů a zákazů. Proč je něco dobře nebo špatně? Reálně to tak přece není. Stejné rozhodnutí může být pro jednoho člověka dobré a pro druhého špatné, ať už je to pití kávy, nebo epidural při porodu, stejně jako bude někomu dobře v bytě v Praze a druhému v chatě v brdských lesích. Důležité je jen mít potřebná data a rozhodovat se informovaně podle sebe. (Pokud tento článek čtete jako těhotná, jste racionální typ a v těchto řádcích jste se našla, doporučit můžu knížku Těhotenství bez strašáků od profesorky ekonomie Emily Oster, kde se dozvíte, co všechno vás ve skutečnosti nemusí stresovat, včetně rizik třeba právě toho alkoholu nebo kávy.)

I v psychologii existují kontroverzní směry a teorie spojené s prenatálním vývojem. Mezi nejslavnější patří ty od původem českého psychologa Stanislava Grofa, který mnohé psychické potíže v dospělosti spojuje se zážitky před porodem a během něj. Jenže tak jednoduché to taky není. Grof své teze stavěl jen na vlastní zkušenosti, pozorování a navozování stavů změněného vědomí pomocí drog nebo holotropního dýchání u vlastních klientů. Dnes už víme, že to, jaké teorii věří terapeut, může dost ovlivnit zážitky i interpretace jeho klientů. Grofovy teze nejsou podložené klasickým výzkumem, opomíjejí další důležité proměnné a většina terapeutů je vážně nebere. Porod je jistě velká událost pro matku i pro dítě, ale že se u něj něco stalo tak nebo onak, to samo o sobě prostě neurčuje, jestli budeme mít v dospělosti depresi, nebo ne.

Co tedy doopravdy víme? O tom píše publicistka Annie Murphy Paul ve své knize Origins, kde shrnuje výsledky všech možných výzkumů na dané téma za poslední dekády.

Pohlednice z venkovního světa

Annie Paul používá ve své knize metaforu pohlednic z venkovního světa, které přicházejí miminku v děloze prostřednictvím mámina těla. Může se tak učit spoustu důležitých informací o světě tam venku.

Víme například, že od momentu, kdy si dítě v děloze vyvine sluch, začíná poslouchat hlas mámy i dalších blízkých lidí a po narození je preferuje před jinými hlasy. Jak to vědci vůbec poznají, když novorozenci neumí skoro nic kromě sání a žužlání? Třeba tak, že dítěti dají na výběr dvě umělé bradavky a sluchátka na uši. Když dítě žužlá jednu bradavku, pustí mu do sluchátek hlas mámy. Když druhou, pouští mu hlas neznámé osoby. Děti si vcelku samozřejmě vybírají tu první.

Taky víme, že když novorozence něco zaujme, zarazí se a chvilku žužlá pomaleji. Takhle se třeba ukázalo, že když těhotná žena opakovaně četla určitou pasáž dětské knížky, děti se ji naučily rozpoznávat a reagovaly na ni i po narození. Stejně tak si můžou zapamatovat úvodní znělku Přátel nebo jiného seriálu, na který se v těhotenství žena pravidelně dívá, nebo písničky, které si pouští. Pokud tatínek neustále poslouchá doma death metal, je tak docela pravděpodobné, že se dítěti bude po narození lépe usínat u ostrých kytar než u Dády Patrasové.

Podobné pohlednice dětem posílají mámy do dělohy prostřednictvím jídla. Podle Annie Paul tak dětem vlastně zprostředkováváme vhled do společenské kultury, do které se narodí – konkrétně třeba do naší kuchyně. Co jí těhotná žena, to bude více chutnat jejímu dítěti po narození. Chuť jídla totiž v nějaké míře přechází do plodové vody, kterou miminko občas polyká. Hodí se, když je to spíš chuť mrkve a květáku než hranolek s kolou (jakkoliv vám kila snězeného květáku samozřejmě nezaručí, že se vaše mládě později nad hranolkami ošklíbne). Znám paní, které bylo v těhotenství tak špatně, že dokázala jíst jenom tatranky. Její třicetiletý syn se po nich může utlouct dodnes.

Hlavně se nenervovat? Běžný životní stres plodu neškodí

Jednou z dobře míněných rad, které ženy v těhotenství dostanou, je hlavně se nestresuj. Je to rada mnohdy asi tak užitečná a proveditelná jako instrukce nemysli na růžového slona. Ve spoustě případů působí spíš naopak – ženy se pak stresují tím, že se stresují. Jako by nestačilo, že zkrátka během těhotenství skládají zkoušky, dodělávají rekonstrukce v bytě, vykládají na konferenci nebo chvátají v práci kvůli termínům, ještě navrch se stresují tím, že se stresují.

Ve zkratce můžeme říct o stresu v těhotenství asi tolik, že máminy běžné každodenní obavy a starosti miminku neublíží. Obvyklý dennodenní stres a jeho vliv na plod zkoumala například vývojová psycholožka Janet DiPietro. Z jejích výzkumů vyplývá, že většina těhotných žen se může přestat nervovat tím, že by svým stresem poškodila své dítě.

Většinu stresového hormonu kortizolu odbourá placenta a k miminku jej vůbec nepustí. Tento mechanismus selže jen tehdy, když se kortizolu vyplaví jednoduše příliš vlivem extrémní stresové zátěže – o takových situacích si povíme později. Naopak to vypadá, že mírný nebo střední stres (takový, který máma ve výsledku zvládá) může plodu být užitečný a urychlovat dozrávání mozku dítěte. Stejně jako dospělým trocha stresu pomáhá koncentrovat se a podávat lepší výkony, vypadá to, že má své benefity i pro lidská mláďata. Například děti žen, které podle vlastních slov v těhotenství zažívaly mírný každodenní stres nebo obavy, měly ve dvou letech o kousek lepší motoriku. Dětem relativně stresovanějších žen se taky rychleji vyvíjely mozkové spoje. Skoro jako by mozku plodu prospívala trocha tréninku.

Neznamená to samozřejmě, že by se těhotné ženy měly naopak schválně stresovat. Dost dobře nedává smysl si říct: Tenhle měsíc jsem nějak moc v pohodě, tak to abych si naplánovala nějaké veřejné vystoupení. Janet DiPietro na základě svého výzkumu radí těhotným ženám: „Omezte, co vás v životě stresuje, kvůli sobě. Protože stres není dobrý pro vás. Tedy ne proto, že by škodil miminku, tomu je to vcelku jedno, tím se trápit nemusíte.“

Až od určité míry zátěže se dají vystopovat negativní dopady na těhotenství a nenarozené dítě. Holandský vědec Gouke Bonsel například došel k závěru, že pokud mají těhotné ženy extrémní zátěž v práci v tom smyslu, že tráví prací hodně času, úkolů je jednoduše moc a žena má přitom jen málo kontroly nad tím, jak je bude dělat, je větší šance, že jejich dítě bude mít nižší porodní váhu nebo bude hodně plakat. Na druhou stranu, mít v těhotenství práci je obecně spojené spíš s pozitivním dopadem – nezaměstnané ženy totiž zase zažívají stres spojený s nejistou sociální situací, častěji mají deprese a nízkou porodní váhu dětí.

Co zjevně smysl má, je česká praxe odejít na mateřskou už pár týdnů před termínem porodu. Nám to připadá jako samozřejmost, v Americe si to ale ženy často dovolit nemůžou třeba z finančního hlediska. A podle výzkumu to vypadá, že když ženy pracují až do porodu, častěji rodí dříve nebo s komplikacemi. Oproti tomu možnost poslední měsíc těhotenství odpočívat napomáhá tomu, aby samotný porod proběhl v pohodě.

Finální odpověď na otázku „škodí stres v těhotenství“ je ve výsledku podle Annie Paul stejně neurčitá a neuspokojivá, jako ostatně bývá většina odpovědí v psychologii: To záleží.

• Záleží na tom, jestli konstantně pracujete na dlouhé šichty nebo máte fyzicky namáhavou práci.
• Záleží, jestli vás rychlé tempo baví a energizuje, nebo vyčerpává.
• Záleží, jestli máte v práci (a v životě) pocit kontroly nad tím, jak si věci zorganizujete, anebo se cítíte vydáni napospas něčemu nebo někomu.
• Záleží, jestli máte doma milujícího partnera nebo jiné podpůrné vztahy kolem sebe.

Vliv na dítě má, když je těhotná žena dlouhodobě nešťastná

Například o poporodní depresi už dnes naštěstí existuje jakés takés povědomí (i když jsou tyto ženy bohužel stále vystavované stigmatizujícím poznámkám typu jaká deprese, přece máš zdravé miminko od lidí, kteří vůbec netuší, o čem mluví). Méně se ví o tom, že deprese nebo úzkosti se můžou rozvinout už v těhotenství a jsou silným prediktorem právě deprese poporodní. Ženy v depresi častěji rodí předčasně a jejich děti mají nižší porodní váhu. To nemusí být nutně způsobeno depresí jako takovou, ale třeba i tím, že deprimovaná žena se o sebe obvykle nemá síly dobře starat, hůř jí, s větší pravděpodobností sáhne po alkoholu nebo cigaretách, nechodí na kontroly k lékaři… Současně má v krvi takové množství stresových hormonů, že je placenta nemusí zvládnout odbourat.

Annie Paul cituje třeba vědkyni Catherine Monk. Ta zkoumala, zda se nálada mámy může také přenášet na dítě v děloze. Těhotným ženám s depresí i bez ní zadávala v laboratorních podmínkách stresující úlohu. Ukázalo se, že zatímco se všem ženám během úlohy zrychlil tep i dech a zvýšil tlak, pokud jde o děti v děloze, pouze plodům žen s depresí nebo úzkostnou osobností se tep zrychloval také. Jako by už v děloze byly děti deprimovaných žen reaktivnější na stres. A tento rozdíl byl viditelný i po narození dětí. Ty, jejichž mámy trpěly v těhotenství depresí, více plakaly, bylo těžší je utěšit, hůř spaly a v krvi měly více kortizolu. Později jsou tyto děti impulzivnější a častěji se u nich objeví hyperaktivita nebo problémy s emocemi.

Neumíme přitom zatím říct, nakolik to vysvětlit vlivem genetiky (kdy by děti vyšší náchylnost ke stresu prostě podědily), vlivem výchovy (kdy děti přebírají nešťastné vzorce chování od rodičů, nebo se o ně utrápení rodiče nedovedou tak dobře postarat) a nakolik právě vlivem podmínek v děloze.

Víme ovšem, že mámě i dítěti pomáhá duševní obtíže v těhotenství léčit. Mnoho žen se vyhýbá lékům – nejsou ideální, ale vypadá to, že je to menší zlo než deprese samotná. Užitečná a z tohoto hlediska bezpečná je pak psychoterapie. Když v Americe vyvíjeli speciální programy terapie pro těhotné ženy, obzvlášť dobře jim fungovaly ty krátkodobější, zaměřené na vztahy ženy (obzvlášť ten partnerský), na komunikaci s blízkými, na vlastní postoje k mateřství, ke své roli ženy a mámy, a taky na schopnost se o sebe starat, vnímat svoje potřeby a dokázat si zajistit jejich naplňování.

Když mluvíme o extrémnější zátěži, která se může z vnějšího světa dostat až k psychice nenarozeného miminka, zmínit je potřeba ještě jeden typ situace, a to když matka zažije nějakou závažnou tragédii nebo silně stresující událost.

Děti z války, kterou neviděly

Výzkum běžně probíhá tak, že vezmete dvě skupiny zkoumaných osob, každou umístíte do jiných podmínek a zkoumáte, co se s nimi stane. Z etického hlediska ale dost dobře nemůžete vybrat dvě skupiny těhotných žen, jednu trápit a stresovat a druhou ne. Proto pro získávání poznatků o prenatálních vlivech využívají vědci takzvané „přirozené experimenty“, kdy zkoumají ženy, které prošly nějakou neobvyklou událostí, a porovnávají jejich děti se zbytkem populace. Anebo zpětně sledují zdraví lidí, kteří byli v děloze právě v době té které neobvyklé události.

Takových studií už dnes máme k dispozici celou řadu. Jedna z prvních například zkoumala děti, které byly v děloze těhotných maminek uvězněných v Holandsku obléhaném nacistickými vojsky v roce 1944. Obléhání znamenalo pro holandské obyvatele velmi krutou zimu. Nebylo co jíst, lidé umírali hladem. Denní příděl živin obnášel zhruba čtvrtinu toho, co lidé jedli před válkou. Do holandské historie toto období vstoupilo pod názvem Hladová zima. O šedesát let později se ve výzkumu holandské vědkyně Tessy Roseboom ukázalo, že lidé, kteří v té době byli pouhými plody v děloze, mají vyšší pravděpodobnost obezity, diabetu a nemocí srdce.

Tento výzkum také zjistil, že „načasování“ podvýživy mělo vliv na typ zdravotních problémů později v životě – pokud matka hladověla velmi časně v těhotenství, obzvlášť to zvýšilo pravděpodobnost nemocí srdce u jejího dítěte v dospělosti, zatímco riziko cukrovky zvýšilo naopak hladovění později během těhotenství. Ať už měly děti hladovějících žen jakoukoliv genetickou výbavu, vyvíjely se zkrátka do světa, kde je potravy málo a je zapotřebí se každé kalorie držet zuby nehty. Jenže pak se narodily do světa hojnosti a dostatku, se kterým už si jejich těla neuměla poradit.

A co když zabrousíme do oblasti vlivu podobně závažných událostí na duševní zdraví? Dolores Malaspin ve svém výzkumu například ukázala, že děti, které byly v děloze ve druhém měsíci svého vývoje v době, kdy jejich matky zažily šestidenní válku v Jeruzalémě, měly v mladé dospělosti vyšší pravděpodobnost schizofrenie. Totéž platilo ve finském výzkumu Matti Huttunena o dětech, kterým umřel otec ještě v době, kdy byly u mámy v břiše – nejspíš tedy vlivem matčina truchlení.

A když se posuneme v čase, podobně psychiatrička Rachel Yehuda zkoumala děti, které se narodily matkám poté, co prožily teroristický útok na Světové obchodní centrum v New Yorku. Pokud se u mámy po této traumatické události objevila posttraumatická stresová porucha, její dítě mělo samo vyšší pravděpodobnost posttraumatické stresové poruchy v životě.

Co vypadá jako patologie, ve skutečnosti může být adaptivní přizpůsobení dětského tělíčka „ve výstavbě“. Tak jako dává smysl přizpůsobit se ve svém vývoji hladovému světu, může dávat smysl také vyvíjet svou nervovou soustavu tak, aby byla připravená na nebezpečí. Pohlednice, která miminku přichází do dělohy, by nejspíš říkala něco jako: Tam venku je to divoký a nebezpečný svět. Radši buď ostražitý. Ve válce není k zahození být trochu paranoidní a bát se, že po vás někdo jde. Posttraumatické stresové poruše můžeme taky rozumět jako připravenosti organismu okamžitě a rychle reagovat na jakékoliv nebezpečí – i domnělé, protože pro přežití je lepší sto falešných poplachů než jedna pozdní reakce.

Co když se podíváme na méně závažné, ale přesto stresující události? Například v Kanadě v roce 1998 přišel v zimě namrzající déšť a ochromil velkou část země. Miliony lidí přišly o teplo a elektřinu. V bankách nebo lékárnách vás obsloužili se svíčkou, vyprodané byly petrolejové lampy i generátory elektřiny. Ukázalo se, že čím více následků této pohromy postihlo těhotné ženy a čím více stresu si při ní zažily, tím nižší byla porodní váha jejich dětí. A ještě o dva roky později, a pak dokonce o pět let později na tom byly tyto děti hůř z hlediska kognitivních schopností a vývoje řeči než děti, jejichž mámy takový stres nezažily. Podobné závěry vycházejí třeba ze studií zkoumajících následky zemětřesení nebo hurikánu Katrina.

Samozřejmé ovšem je, že když už nás v těhotenství něco tak závažného postihne, nic moc nenaděláme. Většinu událostí, které ve výzkumech poškodily nenarozené děti, jejich mámy stejně nemohly ovlivnit. Prostě si nevybereme, jestli se zrovna v době našeho těhotenství semele válka nebo teroristický útok. Taky nemůžeme dvakrát ovlivnit, jestli přijdeme o zaměstnání nebo se ocitneme ve velké sociální a finanční tísni. Alespoň ale víme, že dává velký smysl v takových případech jednat systémově, a když je to možné, co nejlépe se snažit těhotné ženy opečovat a poskytnout jim podporu. Je to vklad do zdraví další generace. Ve světle posledních událostí u nás doma tak můžeme blahořečit třeba Unii porodních asistentek za jejich počin Rodím v klidu, jehož cílem je právě podpora těhotných a rodících žen během pandemie koronaviru.

Jistě dává smysl odejít od násilného partnera nebo z práce, kde nás někdo šikanuje. Což je samozřejmě na místě kdykoliv, nejen v těhotenství, kdy tím jen pomůžeme dvěma lidem naráz – pro dítě je samozřejmě mnohem lepší, když se jeho mozek nevyvíjí pro násilný svět plný ohrožení. Jistě, kdyby to bylo tak snadné, daná žena by to stejně dávno udělala. K odvaze udělat takový velký krok nebo najít způsoby, jak situaci lépe zvládat, může nicméně velkou měrou pomoci třeba psychoterapie.

A ta může být užitečná i budoucím maminkám, které žádná extrémní příkoří nezažívají a chtějí jen pevněji stát na vlastních nohou. Zvlášť když je to psychoterapie zaměřená na vztahy, komunikaci s blízkými lidmi, sebepodporu, vlastní nejistoty spojené s porodem nebo mateřstvím, a především schopnost vnímat vlastní potřeby, starat se o sebe a říct si o pomoc.

Hlavní je, že spoustu toho můžeme udělat dobře

Zatímco při čtení titulků ženských časopisů můžeme snadno začít přemýšlet jen nad tím, co se všechno dá v těhotenství pokazit, na celou teorii o prenatálních vlivech na děti se ve skutečnosti můžeme podívat právě opačně.

Současné poznání můžeme využít k uvědomění, kolik toho můžeme udělat dobře. Můžeme v těhotenství poslouchat vlastní tělo, protáhnout ho, když to potřebuje, spát, pokud to jde (a nešikanovat samy sebe, když to prostě nejde). Vyhýbat se chemikáliím, když je to možné. Jíst to, na co máme chuť, a každopádně hromady zeleniny, ovoce, sardinek nebo čehokoliv dalšího zdravého. Mimochodem, vypadá to, že omega‑3 mastné kyseliny třeba právě ze sardinek nebo semínek umí přidat mláděti 1–2 body IQ k dobru. A některé výzkumy nasvědčují tomu, že minimálně některá zelenina konzumovaná v těhotenství (jako zelí, květák nebo brokolice) koreluje u dítěte s nižší pravděpodobností rakoviny později v životě.

Můžeme být vnímavější k věcem a lidem, co nám nedělají dobře, a vyhazovat je pryč ze svého života. A místo nich pěstovat to, co je nám příjemné, starat se o sebe, najít si podporu v blízkých lidech. To, co se plod v děloze skutečně učí, jsou informace o venkovním světě: Bude v něm hojnost potravy, nebo nedostatek? Bude bezpečný, nebo plný ohrožení? Jaká jídla se v mé zemi budou jíst?

Postupující věda v oblasti prenatálního vývoje nám může přidat další důležitý střípek do porozumění vývoji lidské duše a toho, jak se stáváme právě takovými lidmi, jakými jsme.