Prázdnota volných dní

Ve volných dnech se u takových lidí mohou dostavovat silné pocity prázdnoty, deprese a úzkosti, které v jiné, běžné dny neznají. Jakákoli zmínka, která připomíná, že člověk následující den bude sám bez naplněného dne doma, zatímco druzí se budou radovat v teple domova se svými blízkými, působí zmatek a úzkost. Jakákoli aktivita, která není s lidmi, uprostřed lidského společenství, je nevítaná.

Existuje několik stupňů tohoto stavu. V nejvíce vyhraněné podobě člověk skutečně dělá od dětství to, to mu třeba řekli druzí, nenalezl vlastní smysl života a jeho naplnění. Lehčí stavy jsou ty, kdy člověka sice baví, co dělá, ale volno vnímá jako nepřítomnost aktivit a jako takové mu nepřipadá smysluplné. Takový člověk nemůže nalézt vhodné naplnění těchto občasných chvil.

Nedělní neuróza

Rakouský terapeut Viktor Frankl, zakladatel logoterapie a existenciální analýzy (tedy léčby smyslem tady a teď, v konkrétní situaci), tento stav pojmenoval „nedělní neuróza“. Hovoří o ní jako o „existenciální frustraci“, tedy frustraci z nedostatku smyslu života. Všiml si, že mnoho lidí zcela normálně funguje celý rok, ale jakmile se přiblíží den volna nebo celá období nepřítomnosti činnosti, lidé začínají propadat depresím.

Tato frustrace se podle Frankla projevuje právě v situacích, kdy se před člověkem objevuje jakákoli doba volna: kromě již jmenovaných víkendů či svátků se může jednat o dovolenou (naší či okolí) nebo o dobu nemoci, kdy je přece jen člověk také více sám se sebou. Frankl říkal, že to nejsme my, kdo klademe otázky životu, ale odpovídáme na otázky, které nám život klade.

Takovou situaci samoty a deprese z ní můžeme označit také slovem krize, ostatně čínský znak wej‑ji, který je znakem pro krizi, znamená v překladu jednak nebezpečí či hrozba, ale také příležitost. Stejná situace může představovat jak riziko, tak příležitost, která nás vybízí ke změně, k nalezení nového pohledu na sebe, svět, druhé. Jaký nový pohled umožňující změnu můžeme z této nové situace získat? Člověk se cítí nepříjemně a tyto nepříjemné pocity se pokouší zahnat. Nebo si může začít klást otázky:

• Co se to děje, proč mi je takto? Najednou mě nic netěší. Vždyť jsem snad i celý ten čas spokojený. Mám rád svoji práci, mám rád lidi kolem sebe, se kterými se v týdnu setkávám…

Ale je to pravda? Jsme k sobě v tuto chvíli opravdu upřímní? Není to tak, že na základě vnímání druhých se domníváme, že máme dobrou práci, kterou všichni respektují, a podobě?

Doplňte sami, u kterých věcí, stavů a situací člověk může přesvědčovat sám sebe, že je to hodnotné. Není to někdy tak, že takové lidi už léta jejich práce nebaví, vztahy neuspokojují a žijí životem, který žít nechtějí?

Můžeme si tedy položit otázku: že by snad lidem chyběla vnitřní motivace, přesvědčení, že to, co dělají, je dobré a má smysl?

Vnitřní motor

Jako děti následujeme cíle významných druhých. Rodiče (trenéři, učitelé) nám říkají, že máme cvičit na klavír, chodit do krasobruslení nebo hrát fotbal. Postupně od puberty následujeme naše vlastní cíle, kultivované ještě navíc kromě vlivu rodičů a dalších významných druhých také vrstevnickými skupinami. Anička chce jít studovat práva, Toník se chystá na zahraniční pobyt, Pavlína se bude vdávat, Tereza s Petrem staví nový dům. Motivace vnější nás tlačí mít podobný životní styl jako ostatní.

Jaká je ale ta vnitřní motivace? Co je to, co bychom chtěli dělat ze všeho nejvíce, co by nás jistě na dlouho, možná i na celý život bavilo a naplňovalo? Co stojí za to, abychom usilovali o špetku více?

Ptáme se někdy „proč“. To se ptají již malé děti: Proč? K čemu je to dobré? Děti jsou ostatně podle německého filosofa Karla Jasperse prvními filosofy – poněvadž filosof se vyznačuje tázáním. Už starověký řecký filosof Platón se ptá po správném cíli každého člověka.

Filosofie, která do 19. století plnila podobnou funkci jako v současnosti pomáhající profese a psychologie (tedy reflektující, očistnou, narativní), osciluje v zásadě mezi dvěma póly, dvěma cestami – podle jedné je dobré a vedoucí k spokojenému životu buď usilovat o moudrost a poznání, ta druhá cesta tvrdí, že je to usilovat o potěšení o slast. Podotýkám, že v tomto příběhu lidské mysli není skryto žádné mé hodnocení – netvrdím, že jedna cesta je lepší než druhá.

Vnitřní motivaci reflektoval už řecký filosof Aristoteles, když hovořil o systému teleologické kauzality – vnitřního směřování. Pravým cílem každé lidské bytosti je podle něj dozrát a uskutečnit své bytí. Znaky sebeuskutečněného člověka jsou podle amerického existenciálního psychologa Irwinga Yaloma také poznání, vhled, moudrost, symetrie, soulad, celistvost, krása, rozjímání, tvořivost, harmonie. Podle systemického terapeuta Kurta Ludewiga mají být hodnotami lidského spolubytí trojlístek lidského spolubytí: respekt, krása, užitek.

Naplnit své dny

Když se vrátíme k příběhu na začátku článku, můžeme společně s Kurtem Ludewigem říci, že problém je negativní zkušenost se změnou.

• Co by se dalo udělat jinak tento volný den nebo tento víkend?
• Které osoby patří do vaší rodiny, tlupy, do lidí, s nimiž jste na stejné vlně?
• Co se někdy osvědčilo, co zafungovalo?
• Jak byste chtěli, aby to o svátcích nebo o víkendu vypadalo?
• Co nejmenšího je možné udělat, aby se něco pohnulo, aby se něco změnilo?

Podle systemické terapie má systém (ten, s nímž máme společné téma) směřovat k homeostáze, tedy udržuje si svou rovnováhu, snaží se být stabilní za každou cenu. Pokud to není možné jinak, tedy i za cenu problému. Kdybychom se zeptali lidí okolo vás, co by si o tom, že se cítíte sami, mysleli? Co byste k tomu doplnili vy?

Postmoderní psychoterapeuti by společně se zakladatelem narativní terapie Michaelem Whitem zkusili hledat některé jiné „jiskřivé momenty“ v životě člověka, který je nucen si (uprostřed všeobecného odklonu lidí okolo něj k jiným prioritám) uvědomit, jaké jsou jeho vlastní cíle a hodnoty. Možná jindy na to v tom hučícím a rychle jedoucím vlaku našeho života není čas.

Pokud se vás situace osobně dotýká a také nemáte rádi volno a víkendy, můžete si položit následující otázky:

• Jak reaguji nebo jak mám chuť reagovat na tuto situaci?
• Reaguji podobně i na jiné situace (kromě jmenovaných dovolených a víkendů)?
• Bylo to někdy jinak? Co se tehdy stalo, co ze situace vytvořilo odlišnou situaci?
• Kdy se naopak cítím nejlépe? Jak taková situace vypadá?
• Je možné něco z ní přenést i do „hluchých nepříjemných míst“, abych se cítil/a lépe?

A zkuste si udělat následující cvičení (potřebujete klidnou chvilku, papír a tužku): Představte si, že jste právě teď zemřeli. Zkuste si upřímně a pravdivě sami pro sebe odpovědět, co by stálo na vašem epitafu na hrobě. Ne, co by tam ze zdvořilosti napsali příbuzní. Co by se tam objevilo a bylo to vaší pravdou o vašem životě, i s tou nepříjemnou stránkou. Až dopíšete, zkuste napsat ještě jeden epitaf, a to ten, který byste chtěli, aby byl na vašem skutečném hrobě, až přijde čas. A můžete to začít realizovat…

Držím pěsti a přeji, abyste v případě, že se u vás tato „neuróza“ objeví, nalezli mnoho dalších příležitostí, které je možné naplnit upevněním svého bytí „tady a teď“, radostí, spolubytím, vzájemným sdílením, obdarováním a vším, co je pro vás v životě důležité.