Prázdnota v životě

Závislost na podnětech zvenčí se často začíná rozvíjet již v dětství. Jestliže například chladná, materiálně založená matka dceru pochválí za jedničku ve škole, dítě pocítí dočasnou euforii, která brzy opadne, a bude se snažit dělat všechno pro další pochvalu. Takto získaný pocit „štěstí“ bohužel není skutečný a nevydrží dlouho. Závislost na pochvale může být časem vyměněna za alkohol, drogy, sex, hraní her, předvádění se před okolím, workoholismus.

Dospělý člověk pak pociťuje velkou prázdnotu a nevyužívá svůj vlastní potenciál. I když působí úspěšně, uvnitř může být nešťastný. Pokud žijeme tímto způsobem života, přestáváme slyšet svůj vnitřní hlas. Vzdalujeme se sami sobě a stávají se z nás loutky – děláme to, co se od nás očekává, a ne to, co bychom chtěli.

Nastupuje vnitřní prázdnota, deprese a celkově nechuť žít. Od toho se odvíjí náš vztah k práci a lidem. Když nemáme vybudovaný dobrý vztah k sobě, je obtížné mít vztah k okolí. Někdy se tyto stavy mohou odrážet v zaměstnání, protože děláte něco, co vás nebaví. Zároveň se tak ochuzujete o rozvoj svého potenciálu a darů, které máte v sobě. Život je více smysluplný, když člověk tento potenciál najde a pak se v něm objevuje a zakouší.

Odtržení od sebe

Člověk, který se snaží přizpůsobit svému okolí, se nenaučil mít kontakt se sebou, nebo ho tímto způsobem života přestal vnímat. To znamená, že přestává vnímat svou vnitřní intuici. V reálném životě to může vypadat tak, že se stává otrokem toho, co by chtělo okolí. Získá představu, že musí být úspěšný a hezký, aby si zasloužil lásku, měl by se přizpůsobit okolí, „aby ho nepomluvili“.

Důsledkem toho je, že člověk není sám sebou. Ztrácí sám sebe a může se vytrácet i chuť do života. Životní energie klesá, někdy se vytrácí i smysl života. Lidé to pak pociťují jako vnitřní prázdnotu. Je to jako černá díra, ve které se vše ztratí a nikdy není naplněna. Klienti si často stěžují na velkou tíhu v sobě, jsou neustále unavení, většinu volného času tráví v posteli, často nemají koníčky. Prázdnotu zaplňují různými způsoby:

• Častá konzumace alkoholu.
• Posedlost v nakupování – mít neustále něco nového.
• Touha vypadat dobře před okolím – posedlost vzhledem, vystavování fotografií na sociální sítě pro získání obdivu.
• Užívání návykových látek.
• Časté sledování televize, seriálů a podobně.
• Povrchní vztahy – neschopnost navázat hlubší cit.
• Střídání partnerů z potřeby získat nové podněty, když se vztah „omrzí“.
• Závislost na hádkách a konfliktech – zvýšení adrenalinu dočasně dodává energii.
• Touha po prestiži a úspěchu kvůli získání obdivu a přízně.

Odkud tyto stavy pocházejí? Může to být už naším založením, že jsme více tvární a přizpůsobiví. Každý není vnitřně tak silný, aby si odvážně zvolil svoji cestu bez ohledu na to, co si myslí okolí. Někdy je to výchova konzumně zaměřených rodičů, která pro dítě není zrovna šťastná. Rodiče myslí hlavně na kariéru a prestiž, touží vypadat dobře před okolím a podobně.

Z přílišného lpění na dokonalosti snadno vzniká umělý, strojený život bez citu. Může zde chybět láska, pohlazení, porozumění, zájem o druhé. Kvůli tomu se dítě po emoční a citové stránce nerozvíjí tolik, jak by mohlo. Začíná nevědomě kopírovat vzorce rodičů a jejich hodnoty. Citlivé děti mohou reagovat psychickými problémy, trpí frustrací, někdy se mohou dokonce sebepoškozovat.

Jejich touha po pozornosti a pocity osamění mohou být velmi silné. Intuitivně čekají na pohlazení, teplo domova, vřelost, místo toho však dostanou kapesné nebo drahý dárek a jsou zahrnuté různými aktivitami. Rozvíjejí své talenty, mohou být velmi úspěšné, ale po citové stránce jsou zanedbané. Naučí se, že úspěch znamená přízeň. Když něco dokážou, jsou šťastné, když se jim nedaří, můžou se cítit bez nálady a energie.

Chybějící naplnění

Úspěch začne být cílem, nikoli cestou, a jakýmsi energetickým dopingem. Člověk může být sice v životě úspěšný, neboť je v tom od dětství trénovaný, pokud se z nedostatku citů a pozornosti psychicky nezhroutí. Zvykne si na konzumní styl života a přestává mít kontakt sám se sebou. Zasahuje to pak jeho vztahy. Některé se jeví jako přátelství, ale když dojde na krizi, člověk může zjistit, že druhým šlo spíš o to „vyhřívat se v jeho odlesku“.

Stejné to může být i v manželství. Pokud bude muž vychovávaný bez citu a naučí se žít jen pro úspěchy a prestiž, pravděpodobně si najde ženu, která ho nebude obdivovat za to, jaký je uvnitř – ona to nejspíš ani nebude vědět. Bude obdivovatelkou jeho úspěchů. Co když úspěšný být přestane? Třeba onemocní, protože neměl dostatečný kontakt se sebou a nevnímal, že pracovní zátěž už je nad jeho síly.

Jak se žena s takovými hodnotami může zachovat? Nejspíš časem zjistí, že jí vztah už nepřináší žádný profit, a najde si nového muže, který bude „zajímavější“. Nemusí jít vždy o materiální bohatství – princip konzumního přístupu ke vztahům spočívá v tom, že jsou pro člověka důležité, jen dokud mu něco přinášejí. Jakmile nastanou komplikace, je to signál jít dál, protože člověk zůstává jen na povrchu.

Nedávno jsem zaznamenala údiv jedné ženy nad tím, že její kolega odmítl být partnerem jiné kolegyně: „Vždyť je to zástupkyně ředitele… já ho nechápu, měl by všechno!“ Měl by opravdu všechno? Zajímá někoho, jak se cítí on, s kým je mu dobře, co má rád? Tento muž odmítl nabízené „výhody“ a dal přednost svému srdci. Pokud však člověk není dlouhodobě v kontaktu sám sebou, hlas intuice většinou slyší hůře, někdy vůbec. Jaké to má dopady?