Prázdnota

Představte si, že celý život nemáte čas. Zastáváte v zaměstnání zodpovědnou manažerskou pozici, vedete tým lidí, stres je vaším každodenním společníkem. Po práci sotva stihnete obstarat vlastní domácnost, zahradu a občas pomoci dětem. Posledních několik let stříháte metr odchodu do důchodu a malujete si, co všechno pak přijde ve vašem životě konečně na řadu.

Pak to nastane. Najednou si užíváte obrovské úlevy a pocitu absolutní svobody. Můžete takřka všechno. A také si to užíváte. Zkoumáte všechno, co vás zajímá. Vyrážíte za kulturou, za přáteli, najednou lépe spíte. Všechno klape. Pár měsíců. Možná i let.

Jenže pak najednou ležíte v posteli a zničehonic na vás dolehnou pochybnosti o tom, proč to celé vlastně děláte, k čemu vám to má být. Říkáte si, jaký to ksakru má celé smysl?!

Pokračování má několik variant:

• Můžete v té posteli samozřejmě zůstat ležet. Buď vás to přestane bavit a smysl najdete, nebo vás nicota touto cestou za čas spolehlivě udolá.
• Můžete se vrátit do práce. Vrátit se do situace, kdy nemáte čas, může být sice mnohdy náročné, nicméně zároveň vlastně úlevné, protože budete zase jasně vědět, co se po vás chce, a nejistotu můžete nechat za dveřmi. Pokud ale vaše práce dává smysl jako jediná, může se stát, že ve chvíli, kdy o ni z jakýchkoli důvodů přijdete, dostanete se zase na začátek.
• Začnete hledat smysl jinde. Může se stát, že občas klopýtnete, ale pokud vytrváte a smysl se naučíte objevovat, dost možná se budete cítit o dost lépe.

Použila jsem záměrně, že se ho „naučíte objevovat“, ne že ho „objevíte“, a to proto, že život je zkrátka proměnlivý. Ať už si ho nalajnujeme sebelíp, vždycky se může stát, že to, co jsme si tak hezky naplánovali, bude nakonec více či méně jinak. Podobně, jako to popisuje například paní Bára:

Dala jsem se do samostudia všeho, co mě zajímalo a na co jsem dříve neměla čas, hodně jsem četla, chodila za kulturou, snažila se seznamovat s různými duchovními směry, které se v současnosti nabízejí. Pár let jsem byla spokojená, ale v poslední době pociťuji absenci spojení s něčím hlubším, duchovním. Absenci víry v něco, co by dávalo mému životu smysl.

Paní Bára v žádném z duchovních směrů, s nimiž se seznámila, nenašla, co hledala. A tak i přesto, že byla zprvu nově objeveným volným časem nadšená, teď cítí prázdnotu. A to přesto, že – jak sama říká – se najít smysl poctivě snaží.

Čím to je? Jak tedy přijít na to, jak smysl v životě objevovat, i když zdánlivě žádný nemá?

Takovou cestou vedou své klienty např. logoterapeuti. Tento směr Viktora Frankla je (co se týče otázek smyslu života) asi nejznámějším, a pokud vás zajímá, můžete si přečíst např. článek Kristiny Sarisové Vůle ke smyslu.

Osobně logoterapeutka nejsem, s podobnými otázkami se ale přesto ve své praxi občas setkávám. Není na ně vždycky jednoduchá odpověď. Někdy jsou strohé, jindy jsou za nimi spletité příběhy a zoufalá snaha. Ať je to jeden nebo druhý případ, neumím přiložit instantní návod, který zajistí vaše nadšené AHA. Můžu se ale podělit o to, co mi během rozhovorů o smyslu života často běží hlavou.

Dovolte si pochybovat

Píšete, chodíte, ptáte se, vyhledáváte knihy a popisujete více či méně urputnou snahu. To pro mě znamená, že nějakou představu o tom, jak ten smysl, víra, spojení má vypadat, asi máte. Možná proto, že jste se už někdy smyslu dopídili. Třeba ne u sebe, ale u někoho jiného – u babičky, kamarádky…

Zažila někdy někde například paní Bára takové duchovní spojení, jaké by si sama pro sebe přála najít? Nebo si ho „jen“ nějak představuje? Říkám si, jak (by) jí s ním asi bylo. Co (by) se s ním v jejím životě změnilo? Co (by) jím získala? Co by teď pro sebe vlastně potřebovala?

Poslední otázka patří k těm, které nás mohou nasměrovat v nejrůznějších životních situacích. Ať už totiž smysl svého života hledáte v duchovním světě, nebo jinde, někdy je to podobné jako najít smysl čehokoli jiného. Když se náhodou zamotáte, je užitečné zastavit se TADY A TEĎ a zeptat se, co bych pro sebe teď potřeboval(a). 

Připadá mi, že právě schopnost zastavit se v aktuálním okamžiku a těžit z něj je pro mnohé ten největší problém. Protože nechtějí zklamat očekávání svoje nebo svých blízkých. Nebo třeba proto, že si potřebují dokázat, že zvládnou udolat předem vytyčený cíl – a vytvořit nový může znamenat slabost nebo přímo selhání. Myslím si, že pokud je člověk celý život zvyklý plnit nějaké cíle a orientovat se na výkon, je to pochopitelné. Může být pak dost složité zacházet s vlastními omyly, s náhlými změnami, s pochybnostmi. Protože až doteď tyto pocity znamenaly, že je něco špatně.

Ale co když vůbec není? Co když je to výzva, která jenom znamená, že před námi je nový úkol: nechat výkon na jiných a naučit se vnímat sami sebe a svoje aktuální potřeby? Kdy jindy než teď jste se mohli nechat unést okamžikem a zeptat se sami sebe: Co pro sebe můžu udělat, abych se cítil(a) líp?

Pokud máte dlouhodobou a jasnou představu o tom, jak by váš smysl života měl vypadat, buďte před zodpovězením této otázky připraveni na všechno. Tedy i na to, že všechno může být úplně jinak. Že vaše původní představa ještě vůbec není na řadě. Že na ní zatím možná vůbec nemá smysl lpět. Že teď prostě dává smysl něco úplně jiného. A to, na co jste mysleli včera nebo ještě před hodinou, bude mít smysl až zítra. Za měsíc. Nebo nikdy. A vy si to teď můžete dovolit.