Prázdno v duši

Já už nechci nic stíhat, nechci nikam spěchat. Nechci mít nekončící seznam úkolů, běžet z práce domů, do posilovny, na pivo s kamarády… Nechci přemýšlet, jestli jsem uběhl nebo uplaval dost, nechci myslet při jedné aktivitě na jinou. Víte, já si i z těch hezkých věcí dělám povinnosti.

Chci to mít jinak. Chci zvolnit. Žiju šíleným tempem a už to takhle nechci. To vím. Jak to ale mám udělat? Jak mám zpomalit? Není to jen tak, „něco vypustit“. Všichni mě mají za toho aktivního, veselého, vždy nabitého energií. Ve skutečnosti už nemůžu. Místo radosti prožívám spíš stres, že nestíhám. Jde vůbec po tolika letech začít žít jinak, klidněji?

Takto se mě ptá ztrhaný Lukáš, který je pro mě hrdinou a obětí zároveň. V životě z mého pohledu dokázal mnoho – z jeho téměř nic. Byl schopný opakovaně si zvyšovat laťku, aniž by si zvědomoval, kam až zašel. Nic pro něho nebyl problém: pomáhal, pracoval, sportoval, ničil se. Lukáš nedávno zatoužil odbočit ze své zběsilé jízdy, jenomže nohu na plynu má pořád a bojí se zpomalit. Bojí se změny, ačkoli ví, že ji bezpochyby potřebuje.

Ono to totiž není jen tak, odolat všemu pokušení. Pozvánkám na kulturní akce, přednáškám, kinu, závodům, festivalům, akcím s kamarády. Plno věcí zní báječně. Pro Lukáše bylo skoro samozřejmé svým blízkým odpovídat: „No jasně, že půjdu! To si nemůžu nechat ujít!“ I jeho vnitřní hlas mu říkal: Když tam nepůjdeš, odstřihnou tě. Přijdeš o ně. A možná přijdeš o ten skvělý zážitek. Uteče ti to a už to nikdy nedoženeš. Zůstaneš pozadu.

Rozvojové workshopy, dobrodružné výlety, výstupy na Sněžku za východu slunce. Vždyť to jsou přece všechno báječné věci! Všichni to chtějí zažívat. Cestovat, poznávat svět, rozvíjet se, zlepšovat se. Dopřej si život! Buď v pohybu! Dělej něco, jinak jsi lenoch.

Čas na život

Jenže i přesto, že Lukáš žije aktivně a podle vnějších kritérií zcela jistě šťastně, uvnitř tomu tak vůbec není. Něco tomu chybí. Dlouho ani on sám nedokázal rozklíčovat, co to vlastně je. Dlouho se snažil obklopit se vším dobrým, co mu kdo doporučil. Pozoroval, co dělá druhé šťastnými. Chodil na přednášky, po večerech četl rozvojové knížky, ale stejně prožíval prázdnotu. Obvykle když nikam nemusel, neměl nic v plánu. Když se zastavil a prostě jen tak byl. Z toho mu bylo úzko.

Většina z nás je bez přestání konfrontována s tím, co všechno můžeme. A my opravdu můžeme mnoho. Každý z nás teď může vybírat mezi tisíci aktivit, do kterých se pustí, milionem knížek, stovkami workshopů, desítkami nových filmů a seriálů. Mnoho z nás také vybírá mezi partnery a kamarády. Ale někdy tomu chybí směr. Chybí tomu cesta, kterou se sami chceme vydat. Která by vycházela z nás. Z naší opravdové potřeby a z našeho přání.

Seneca kdysi dávno pravil: „Když nevím, do kterého přístavu chci doplout, žádný vítr není ten pravý.“ A Lukáš jako by byl opravdu mnohdy ztracen. Jako by se zmítal od ničeho k ničemu. Jako by se bál, že vydá‑li se jedním směrem, přijde o všechny báječné věci, které by jej mohly potkat s jinými lidmi, v jiném městě, v jiné práci. Nebál se říct ano – měl problém říct ne. Aby o něco nepřišel.

Víte, ono nejde stihnout všechno. Došlo mi to jeden večer po naprosto šíleném dni. Vstával jsem v šest. Dal jsem si běh, sprchu, letěl jsem do práce. Děláme teď s kolegy na skvělém projektu. To byste nevěřila, kolik je s tím práce. Občas se ošklivě pohádáme. Často je těžké sladit představy tolika lidí. Jsem jejich vedoucí, ale nechci nic nařizovat direktivně. Občas je to peklo.

Doma se snažím, aby vše fungovalo. Abych pomohl partnerce, v čem to jen jde. Jenže když přijdete v osm večer, není tolik času. Ona mě má ráda za to, že jsem neustále v pohybu a akční, ale samozřejmě jí vadí, že na ni mám jen chvilku. Někdy ani ne hodinu.

Večer skočím rád na volejbal, crossfit nebo na bazén, často pak na jedno pivo s někým z tréninku. Po celém dni se cítím neskutečně vyždímaný. Nemám čas nic vstřebat. Zastavit se. Cítím, že mě to dohání. Často se mi už nikam nechce, ale jdu ze zvyku. Přece když jednou něco vypustím, kdo ví, jestli se k tomu vrátím. Kdo ví, jestli mě v partě někým nenahradí. Ale je to náročné všechno udržet v takovém tempu.

Lukáš se snaží stihnout všechno krásné v životě, ale docházejí mu síly. Rád dělá šťastnými lidi okolo sebe, partnerku, rodiče, kolegy. Snaží se naslouchat požadavkům, být dobrým šéfem, synem, kamarádem. Snaží se být dobrým člověkem, který nezklame.

Náplasti na bolest

Takové chování, kdy se zahltíme vnějšími podněty, má obvykle svůj důvod. Jako bychom nechtěli či nemohli naslouchat svému nitru. Jako by zastavit se bolelo. Jako by začal mluvit vnitřní hlas, který by měl být většinu času umlčen.

Gabor Maté, autor skvělé knihy V říši hladových duchů, říká, že každý v sobě máme prázdnotu, naprosto každý – jen každý z nás volí jinou cestu, jak se s ní vyrovnat. V závislosti na prostředí, ve kterém vyrůstáme, na výchově, na příkladech, na tom, co nás naučili rodiče a nejbližší okolí.

Někdo tuto prázdnotu dokáže přijmout jako součást sebe. Dokáže existovat s tím, že je to tak v pořádku. U někoho je tato prázdnota bolestivá, plná trpkých zkušeností, nedostatku lásky, pohlazení, vřelého kontaktu s blízkými lidmi.

Naše ego, hladový duch, může být nenasytný a nemít nikdy dost. Neustále požaduje o kapku více obdivu od ostatních. O kapku více uznání, chvály, o kapku více náklonnosti a lásky, protože ta pravá potřeba zůstává neuspokojena. A tak se mnohdy stane, že člověk začne vnitřní prázdnotu usilovně překrývat vnějšími podněty. Popírá ji a namísto toho na bolavé místo lípne náplast. Ta má ale omezenou trvanlivost.

Gabor Maté píše, že pokoušet se odstranit tento pocit prázdnoty a nedostatečnosti v nitru kohokoliv je jako snažit se zasypat kaňon řeky lopatkami písku. Jeden jeho pacient, Stephen Reid, na to konto řekl: „Strávil jsem příliš mnoho času na vnějších věcech… Je to pořádná dřina, oprostit se od toho všeho a zadívat se dovnitř sebe.“

Lukáš si pomalu začal uvědomovat, že jeho životní styl je vlastně odpovědí na silnou vnitřní potřebu naplnit představy dobrého syna, partnera, šéfa, kamaráda. Ukázat druhým svoji hodnotu. Ukázat, jak je dobrý, šikovný, hodný respektu a vlastně i lásky. V žádné oblasti nesmí selhat, natožpak v nějaké roli. Hluboko uvnitř se bojí odmítnutí či odsouzení. Pohrdavý pohled druhých lidí pro něj byl dostatečnou motivací neustále se zlepšovat, aby získal kýžené uznání.

Lukášovo dětství nebylo lehké. Uvědomil si, že mnoho pocitů, které v dospělosti zažívá, pramení z potřeby dokázat svému otci, že si zaslouží jeho lásku, pozornost a péči. Otec rodinu opustil, když byly Lukášovi tři roky. Lukáš toto uvědomění proplakal. Tolik času jsem promarnil. Celou dobu jsem mu svým chováním chtěl říct: „Podívej, jak jsem dobrý. Co všechno jsem dokázal. Můžeš na mě být pyšný. Můžeš se k nám vrátit…“

Vždyť je to hloupost! Vždyť už je mi přes třicet! Vždyť nejsem ten malý kluk, nadával sám sobě Lukáš. Po čase k sobě ale začal mluvit vlídněji: Vím, proč jsem to dělal. Vím, co bylo cílem. Zkrátka jsem na cestě. Mnoho věcí jsem dokázal. Všechno není špatně. Vybudoval jsem firmu, dokončil školu, mám skvělou partu, přítelkyni… nelituji toho. Ale nechci takhle prožít zbytek života. Nechci nikomu dokazovat, že si zasloužím pozornost, péči nebo lásku. Já jsem dobrý, hodný člověk tak, jak jsem. Bez výkonu, beze spěchu, bez honby za téměř nedosažitelnými cíli.

Pohled do nitra

A v jakém tempu žijete vy? Dokážete si odpočinout, dát si pauzu? Máte čas naslouchat svému nitru? Nebo tlumíte bolest a svým způsobem sami před sebou utíkáte?

To vůbec nejsou lehké otázky – naslouchat svému nitru není jen tak. Někteří lidé se potřebují na několik dní zavřít do tmy, jiní vyrážejí na dlouhé pěší pochody o samotě. Někteří začnou s terapiemi. Prvním krokem je vůbec v sobě rozpoznat pocit, že ačkoliv zřejmě žijeme tak, jak se asi má, vlastně nás to nedělá ani trochu šťastnými. Můžeme se cítit divně, vyčerpaně, frustrovaně, naštvaně, podrážděně. Můžeme mít v sobě pocit, že nám něco důležitého uniká. Že postrádáme klid, smysl, že vlastně nerozumíme tomu, proč to takto v životě máme.

V momentě, kdy si připustíme, že něco někde bolí, můžeme o tuto bolest začít pečovat. Vnitřní zranění, které jen překrýváme, se většinou zanítí – a někdy bolí ještě o to víc. Kdežto když jej odkryjeme, můžeme ho jemně vyčistit, ošetřit a ono se velmi pravděpodobně začne hojit.

Pokud jste bytostně spokojení s tím, jak to v životě máte, neměňte nic. Ale možná pracujete víc, než je potřeba. Možná se zahlcujete přemírou aktivit nebo propadáte nějaké závislosti. Možná máte program nabitý k prasknutí. Možná též druhým dokazujete svoji hodnotu a bojíte se ztratit tvář. Možná se bojíte říct někdy ne, aby vás druzí nepřestali mít rádi. Možná se bojíte změny, protože jiný způsob života neznáte. Možná se vám nežije lehko a potřebovali byste něco udělat ve svém životě jinak.

Pokud tomu tak je, pokud vám nevyhovuje způsob života, kterým žijete, a žijete tak ze zvyku nebo kvůli tomu, že ostatní od vás tento životní styl očekávají, můžete to změnit. Můžete svůj život nastavit jinak. Klidněji, vlídněji, přívětivěji. Tak, jak vy sami potřebujete.

Lukáš začal vyškrtávat ze svého dne aktivity, které dělal z osobního důvodu, jejž si nazval měl bych, abych ukázal, jak jsem dobrý. Aktivity, které byly žádoucí pro druhé, ale nikoliv pro něj. Začal se svých blízkých ptát, co od něj opravdu čekají. Zjistil, že největší nároky si vlastně vytvořil sám. Mnohdy jeho nejbližší vyjádřili dokonce nadšení, že trochu poleví. Že s ním budou moci zažívat i méně akční chvíle a třeba jen tak posedí. Bez spěchu, zařizování, bez nutnosti být první, lepší, rychlejší.

Potřebovali byste něco slyšet od svého okolí vy? Co by vám pomohlo ke zklidnění, ke změně vašeho životního stylu? Nějaké ujištění?

Možná máme my sami někdy v hlavě vzorec, který tam už vůbec být nemusí. Kdysi dávno měl třeba svůj význam, ale teď už je spíše škodlivý. Možná je teď ten správný čas zapřemýšlet, jak vlastně žijeme, zda je nám v tom dobře a zda je v tom dobře lidem okolo nás. Mnohdy se totiž okolí neptáme, rovnou konáme s myšlenkou: Vždyť já to dělám i pro tebe! Ale je možné, že druzí by ocenili vlastně úplně něco jiného.

Zkusme se tedy na moment ve svém životě zastavit a podívat se, jak vlastně žijeme. Co děláme se svým časem. Jakým způsobem pracujeme, odpočíváme, komunikujeme s druhými. Dokonce jakým způsobem vnímáme svět. Čím se zrovna teď obklopujeme. Čemu nejčastěji věnujeme své myšlenky. Kde se touláme, když se zrovna nic neděje.

Lukáš se svým životem vůbec nebyl spokojený. Jeho tempo jej drtilo. Sám si ho kdysi dávno zvolil a teď ho může změnit. Mnoho věcí ve svém životě přeskládal. Ulevilo se mu. Jako by praskla obruč obepnutá kolem jeho hrudníku. Nemusím stíhat. Nemusím nikomu nic dokazovat. Můžu odpočívat a není to špatně. Já dokonce můžu selhat a není to špatně… to je velká úleva. Nebudu horší pro ty, kteří mě mají rádi. To jsem potřeboval zjistit. To jsem se musel naučit.

Žít život s lehkostí, to je přání mnoha lidí. A já bych to každému ze srdce přála. Faktem však je, že mnoho z nás je uvězněno ve svých tvrdých pravidlech. Ve světě, který je příliš krutý. A někdy je náš vnitřní svět ten nejkrutější. Musíš, nesmíš. Běda, jak to nesplníš! Běda, jak to nedokážeš! Ale ono to třeba už není důležité. Druzí to po nás nechtějí a bičujeme se sami. Do úmoru. Do vyčerpání. Abychom dokázali, že jsme dobří lidé. Že máme pro svět hodnotu a že si zasloužíme lásku.

A já bych vám chtěla říct, že si ji zasloužíte. Aniž byste měli prestižní pracovní pozici, aniž byste vyhrávali závody, dostávali medaile nebo měli tisíce followerů. Klidně můžete lelkovat, odpočívat, meditovat. Klidně můžete chvíli nic nedělat. I tak si zasloužíte úctu, lásku, respekt, porozumění a vlídný přístup. Protože jste dobří lidé tak, jak jste.