Prázdné hnízdo

Pavel a Mirka načínali pětadvacátý rok společného života, když jim jejich nejmladší syn Petr oznámil, že si našel společný byt se svou přítelkyní. Ačkoli dvě starší děti měly své vlastní rodiny a Petr se svou přítelkyní byl v dlouhodobém spokojeném vztahu a logicky se dal jeho odchod z rodného domu očekávat, oba rodiče prožívali pocity, které je samotné překvapily – cítili se smutně a nepotřebně a stejně tak smutným a nepotřebným se jim najednou stal vzájemný vztah, ve kterém jako by odchodem dětí z rodiny vyhasla jiskra.

Tato životní etapa v životě rodiny se někdy nazývá syndrom prázdného hnízda. Provázejí ji příznaky jako ztráta radosti ze života, pocity opuštěnosti, ztráty smyslu, prázdnoty nebo úzkosti. Mně osobně se více líbí označení fáze prázdného hnízda. Ačkoli by se mohlo zdát, že se jedná o drobnou nuanci, zdá se mi podstatné tyto pojmy od sebe odlišit.

Problém? Spíš nová etapa

Slovo syndrom totiž navozuje představu jakési patologie, něčeho, k čemu by nemělo docházet, co je špatné a mělo by se „vyléčit“. Etapa prázdného hnízda ale patologická není, jedná se o zákonitý následek vztahu dvou lidí, kterým se narodily děti, ty vyrostly a osamostatnily se. Nejde tedy o žádnou patologii, naopak zde probíhá proces, který je součástí koloběhu života.

Tvrzením, že se jedná o přirozenou součást vztahu, ovšem vůbec nechci popírat tíhu tohoto období. Vztah dvou lidí, kteří se musejí vyrovnat s narozením dětí, se v mnoha ohledech změní.

Toto těžké vztahové období může být o to těžší, že každý z partnerů může procházet svou vlastní osobní vývojovou krizí.

Markéta je matkou čtyř dětí a léta do jejich dospělosti pro ni byla nabitá péčí o ně a organizací společného času spolu s péčí o domácnost. Na dobu, kdy budou s manželem opět sami, se těšila. Jak sama říkala, starost o děti zabírala mnoho času, myšlenek a emocí po mnoho let. Byt byl plný dětských přání, výrobků, hraček, výskotu i křiku při hádkách, hudby nebo ostentativního pubertálního ticha.

Dovolenou plánovali s manželem tak, aby byli spokojeni oni i děti, mnoho partnerských rozhovorů se točilo okolo výběru škol a volnočasových aktivit pro děti, výchovné krize se stávaly i krizemi partnerskými. Přesto měla po odchodu posledního z nich blízko k depresi a na své „prázdné hnízdo“ si zvykala jen velmi pozvolna.

Najednou, po letech děti – někdy postupně, někdy náhle – opouštějí rodičovský byt a rodičovskou péči, aby rozepjaly svá křídla a vrhly se do vzdušných proudů samostatnosti a zodpovědnosti. Na rodičích zůstává, aby se vyrovnali se samostatností dětí a samostatností sebe samých a svého vztahu.

Vývojová krize

Odchod dětí z rodiny pro rodiče může znamenat signál vlastního stárnutí, ztrátu jistot a pocitu vlastní potřebnosti. Bez nadsázky můžeme označit toto období za dobu krize. Přináší nebezpečí hádek, pocitu odcizení manželského partnera, lhostejnosti ke vztahu a rezignace na jeho další rozvoj a někdy i rozvodu.

Toto těžké vztahové období může být o to těžší, že každý z partnerů může procházet svou vlastní osobní vývojovou krizí, kterou C. G. Jung nazýval krizí životního středu – život se pomalu chýlí do své druhé poloviny a do zorného pole se dostává vidina smrti, což u lidí může vyvolávat různé reakce: větší uzavřenost, nebo naopak vyhledávání společnosti, touhu udržet si prchající mládí, hledání nových životních perspektiv a tak dále.

Jak se tedy s touto náročnou životní etapou vyrovnat? Na tuto otázku neexistuje jednoznačný recept ani jasná odpověď. Prožívání odchodu dětí z rodiny je individuální, tak jako dosavadní životní linka každého z rodičů a charakter jejich vzájemného vztahu.

Spousta rodičů se těší na čas, kdy mohou být zase jen sami se sebou a se svým životním partnerem. Někdy se však stává, že se dětem z vyhřátého hnízda příliš nechce.

Někdo období vylétání z hnízda nemusí vůbec prožívat jako krizi. Jarmila byla spokojená matka tří dětí, tato role ji naprosto naplňovala. Když děti pomalu končily školy a navazovaly dlouhodobé vztahy, přistihla se však při tom, jak se jejich odchodu nemůže dočkat. „Chtěla jsem se večer natáhnout u televize nebo si číst, prostě po celém dnu v práci vypnout. Když ale děti byly doma, pořád jsem měla v hlavě starost, co udělám další den k večeři nebo co z našeho Milana bude, když už potřetí neudělal zkoušku.

Od doby, kdy jsou pryč, s nimi jsem v pravidelném kontaktu, ale mnohem víc si užívám sama sebe. Jo, starosti o ně mám, ale napadne mě to jen někdy – co oči nevidí, to srdce nebolí,“ směje se Jarmila. K přechodu od plného k prázdnému hnízdu jí pomohlo plynulé zaplňování domu vnoučaty a hledání sebe samé v roli prarodičovské.

Konečně sami!

Přednáška 24. října 2024