Pravěké pudy nám dělají ostudu

Byla sobota dopoledne a pan Jan uháněl s rodinou na chalupu. Rok od roku je cesta kratší, silničáři postupně dokončují další úseky rychlostní silnice. Podél staré cesty jsou na mnoha místech kvůli náklaďákům ze stavby nasázené značky omezující v době od 7 do 17 hodin povolenou rychlost a zakazující předjíždění.

V jednom takovém místě Jan elegantně předjel vozidlo, které zpomalilo na předepsanou padesátku. Nezdržuj, je sobota, na stavbě se nemaká, mimo pracovní dobu značky neplatí, proběhlo mu možná hlavou.

A už ho stavěli. Jan byl pokorný, ostatně jako vždycky v této situaci. Omluvil se za nepozornost, rovnou připustil jakékoli pochybení, jehož se mohl dopustit. A očekával obvyklý rituál:

„Tak pane řidiči, je vám známo, že za tento přestupek vám mohu udělit pokutu až tolik a tolik tisíc korun?“

No ano, už to nikdy neudělám.

„Jste si vědom, že můžete přijít o tolik a tolik bodů?“

Jo jo, je mi to jasný, dál.

„Tak jak to uděláme? Souhlasíte s blokovou pokutou ve výši 500 korun?“

No to vám Béda písk.

Jenže tentokrát, poprvé v jeho životě, vzaly události jiný spád.

Když bouchnou saze

„Pane řidiči,“ řekl mladičký policista. „Vzhledem k závažnosti přestupku jsem nucen předat věc k řízení. Budete písemně předvolán k projednání přestupku na magistrát města Chomutova.“

Pan Jan byl zaskočený. Vystoupil z vozu, vytáhl z peněženky tisícovku a požádal policistu, aby mu uložil blokovou pokutu. Ten jen zopakoval předchozí formulace a vyzval Jana, aby si opět sedl do auta. Zavřel za sebou dveře a tupě hleděl před sebe (viz ilustrační foto nad článkem).

„Hm, ten je vostrej, co, tatínku,“ zahlásil starší syn ve zpětném zrcátku. Mladší se z dětské sedačky přidal: „Ten minule byl hodnější, viď?“

Ty vole, rozběhlo se Janovi hlavou. To půjdu na poštu pro doporučenej dopis. Pak pojedu sto kiláků řešit s nějakou úřednicí, že jsem šedesátkou na prázdné silnici předjel auto, co jelo padesátkou… Vystoupil a došel k policejnímu vozu.

„Prosím, nekomplikujte mi život. Přece oba víme, že ta značka je tady proto, aby se nepředjíždělo v pracovní době, akorát tam není napsané pondělí až pátek, aby silničáři podle potřeby mohli dělat i o víkendu. Dneska ale nedělají. Je sobota, na stavbě se nepracuje a silnice je prázdná. Dejte mi jednoduše pokutu, když to musí být. Netahejte mě z Prahy do Chomutova, teď před prázdninama to je opravdu nepříjemnost. Moc vás prosím.“

Policista neustoupil, jen povytáhl okénko nahoru a vypisoval hlášení. Škvírou shrnul možnosti: až pan Jan dostane předvolání, může napsat doporučený dopis na chomutovský magistrát a požádat o postoupení řízení na magistrát do Prahy.

Panu Janovi, jak se říká, bouchly saze. Začal na policajta řvát. Ale hrozně. V Americe by ho okamžitě sebrali a soudně mu nařídili absolvování kurzu sebeovládání, než by mu zase vrátili řidičák.

Zpětně si vybavil jen útržky svého monologu: v úvodu teatrálně poukázal na nápis na dveřích policejního vozu „Pomáhat a chránit“. Následovala obvinění z buzerace a šikany. Na závěr přišlo krkolomné podobenství, které mělo demonstrovat absurditu policajtova jednání.

Zahanbující výjev přerušila Janova manželka, která spěšně vyběhla z auta a chytila ho za ruku. „Klid, Honzíku, co se děje?“ Jan si všiml, že trochu poprskal okénko policejního vozu.

Anger management

Cesta na hory pokračovala. „Tatínku, je ti ale jasný, že pan policajt jen dělal svoji práci. Podle mě to je docela pozitivní, že jsou takhle poctiví policajti, ne?“ dobíral si ho starší syn.

„Hele, rozmysli si, na čí straně jseš,“ zabručel Jan. „Maminko, asi tady máme krysu,“ dodal s odkazem na oblíbený mafiánský seriál, aby odlehčil dusno.

Klid ale hledal ještě odpoledne. V autě se rodina dál bavila na jeho účet a připomněla mu, že podobné výbuchy nejsou zas až tak výjimečné. Musel si v duchu přiznat, že tento velmi hloupý model chování v sobě opravdu má, jakkoli hluboko skrytý. U jeho vlastního otce mu to přišlo směšné, v pubertě ho s oblibou parodoval.

Přednáška 24. října 2024