Pravdy tak akorát

Někdy stačí opravdu málo: Zeptat se. Položit tu správnou otázku ve správný čas, nepředstírat zájem. Pokud se na to dnes necítíte, zeptejte se radši zítra. „Jak se máš? Co bylo ve škole?“ většinou moc informací nepřinese. Co byste asi odpověděli vy? „Dobře. Nic.“ Děti tyto otázky slýchají denně a naučí se na ně odpovídat automaticky. Stejně jako my nevyprávíme na zdvořilostní dotaz známému, že se máme vlastně úplně strašně, v práci po nás šlape šéf a budeme se rozvádět. Abychom se skutečně otevřeli, potřebujeme cítit důvěru a bezpečí.

Znáte ty chvíle, kdy se s dítětem naprosto ponoříte do jeho světa, hrajete si, čtete pohádku nebo se něčemu společně chichotáte? To je ono! Tehdy jste si skutečně nablízku. Což neznamená, že byste měli okamžitě začít s křížovým výslechem… Vyzvídání a nátlak do konverzace nepatří. Zájem o druhého a skutečné naslouchání ano.

Můžete začít popisem toho, čeho jste si všimli. „Péťo, všimla jsem si, že jsi poslední dobou takový zamračený.“ Radši než jsi smutný řekněte zdáš se mi smutný nebo popište projev dítěte (mračení, pláč), z kterého na smutek usuzujete. „Nejvíc mi tak připadáš, když přijdeš ze školy. O víkendu se víc usmíváš a povídáš si s námi. Tak přemýšlím, čím to je, jestli tě třeba ve škole něco trápí…“

Už v této chvíli se vám možná Péťa svěří. Pokud se podle něj nic neděje, ačkoli vy máte opačný dojem, netlačte na něj. Respektujte jeho sdělení – buď jste se skutečně zmýlili, anebo teď prostě nemá náladu bavit se o nepříjemnostech. Přijetí tohoto faktu zvýší pravděpodobnost, že za vámi syn přijde sám, až náladu ke svěřování mít bude.

Svolení mít emoce

Mnohdy děti nechceme obtěžovat svými starostmi a – v dobré víře – se tváříme, že je všechno v pořádku, i když je to zrovna naprostá katastrofa. Není dobré si z dětí dělat zpovědníky a neustále si jim stěžovat. Už vůbec ne třeba na jejich druhého rodiče.

Ale když budeme striktně lpět na neprojevování negativních emocí před dítětem, pravděpodobně se pak před námi dítě bude snažit o totéž. Maminku ani tatínka nikdy nic netrápí, nemají vztek nebo strach, asi je to ten správný dospělácký přístup! Já jsem nějaký nenormální, že jsem plný těch divných pocitů. Radši to nikomu neřeknu. Představuji si, že něco podobného jde dětem (třeba jen na nevědomé úrovni) hlavou. A praxe mi to potvrzuje.

Přizpůsobte svá sdělení věku dítěte, ale říkejte pravdu. Děti vycítí, pokud je ve verbální a neverbální stránce nesoulad. Buď vám pak nebudou věřit, anebo, což je z hlediska vývoje ještě horší, nebudou věřit svým pocitům. Začnou se ztrácet v tom, co cítí ostatní i co cítí oni sami.

Naopak správně dávkovaná autenticita rodiče podpoří u dětí rozvoj emoční inteligence a sociálních dovedností. Budou lépe rozumět emocím, naučí se je regulovat, dokáží vyslechnout kamaráda i stát za svými potřebami. Autenticitu je dobré dávkovat proto, aby toho na dítě najednou nebylo moc; aby se necítilo zavaleno či povinno pocity rodiče nějak vyřešit. Sama přiměřenost sdělení hodnotím podle věku, osobnosti a reakcí dítěte.

Autentická podpora

Zkuste si představit situaci, kdy rodině zemře čtrnáctiletý pes. Smrt nastala přirozeně, stářím. Sedmiletá Alenka je nešťastná, znala ho celý život, byl to její parťák. Pro vás je to sice také smutná událost, ale očekávaná. Považujete to za přirozený koloběh života, první den možná máte slzy v očích, další už prostě jdete dál.

Alenka brečí už celý týden, nechce chodit do školy, aby mohla být u pejskova hrobečku, a v noci se budí úzkostí. Přijde vám to poněkud přehnané. Kdybyste se měli projevit skutečně tak, jak to cítíte, řekli byste asi něco jako: „Ale prosím tě, vždyť je to už týden, ty naděláš. Byl starý, bylo jasné, že brzo umře. Už se nevrátí, to u hrobu nevysedíš, hoď to za hlavu.“ Je v tom určitá snaha o povzbuzení, obávám se však, že fungovat nebude. Alenku může ranit snižování hloubky její bolesti, může si připadat slabá a neschopná, protože to prostě hodit za hlavu ještě nedokáže.

Dávkování autenticity bych si v tomto případě představovala nějak takto: „Alenko, tys ho měla moc ráda, že? Je asi hodně těžké ho ztratit. První den jsem byla taky smutná, teď už jsem si zvykla, že tu není s námi. Každému to trvá jinak dlouhou dobu, to je normální. Do školy je potřeba chodit, ale vždycky odpoledne si k hrobečku můžeš sednout, zavzpomínat na Rexíka, popovídat si s ním. A když budeš chtít, můžeme si o něm popovídat spolu. Hodně jste toho spolu prožili, já vlastně ani nevím, co všechno, a moc ráda si to poslechnu.“

Sdělením nijak nelžete, říkáte, jak to cítíte vy, ale vynecháváte zraňující fakta. Alenka dostává velký kus zájmu a pochopení. Ke smutku ze ztráty pejska tak nemusí přibýt ještě pocity viny, selhání a jinakosti – čímž si všechno odžije mnohem hladčeji (a pravděpodobně i za kratší dobu) a ve výsledku to bude snazší pro vás obě.

Takže si to shrneme. Čeho je dobré se držet, abychom porozuměli dítěti?

• Průběžně budovat vzájemnou blízkost a důvěru. Využívat těchto chvil k hlubším rozhovorům.
• Dát najevo skutečný zájem. Neklást ve spěchu zdvořilostní otázky.
• Respektovat, co dítě říká. Anebo respektovat mlčení. Netlačit, nezpochybňovat, nevyslýchat. Nehodnotit.
• Ukázat i vlastní emoce. Dávkovaná autenticita – být autentický „tak akorát“.
• Přijímat aktuální emoce dítěte namísto tlaku, aby šlo dál. Pak půjde dál mnohem snadněji.

A když si nevíte rady, nebojte se říct si o pomoc. Třeba dětskému psychologovi. Dobrý psycholog vás nebude soudit, nebude vám dávat okázale najevo, že on je ten jediný, kdo byl schopen pochopit vaše dítě. Naopak: pomůže vám, abyste se největším odborníkem na své dítě stali vy.