Přátelská mysl

Vždy ve střehu

Vítek si šel lehnout někdy kolem půlnoci. Teď je půl čtvrté a on zatím oka nezamhouřil. Jeho mysl je jako včelí úl, neustále se v ní něco hemží a nesnesitelně bzučí. Vítek nedokáže rojení myšlenek zastavit, všechna ta různá co kdyby náhodou, pamatuješ si, jak tehdy a zítra tě čeká ho dohánějí k šílenství.

„Drž už sakra hubu!“ křičí v duchu. Křičel by i nahlas, kdyby se nebál, že vzbudí celý dům. Snaží se myšlenky násilím potlačit. Kdyby mohl, nejraději by si mysl vyrval z hlavy, aby měl konečně klid. Zoufalství a frustrace ho dohánějí až k slzám. „Proč mi tohle děláš, ty hajzle, proč mě prostě nemůžeš nechat spát!“ Nerozumí, proč se mu to děje, čím si tohle zasloužil. Nedokáže pochopit, proč ho jeho vlastní mysl takhle trýzní.

Je snad Vítkova mysl opravdu zlá, nepřátelská? Nebo se stává nepřítelem právě proto, že proti ní tak urputně bojuje? Důsledek je každopádně ten, že Vítek má svého nepřítele vždy u sebe, ve vlastní hlavě. Kdo by pak nebyl ve stresu a napružený, neustále v očekávání nějakého zákeřného útoku. To se pak špatně usíná (nebo dělá cokoli jiného).

Jsme v tom společně

Představme si postoj k naší mysli jako vztah dvou lidí. Je dobré nebo užitečné ponižovat se před druhým a brát jeho stanovisko jako absolutní pravdu, řídit se jeho tvrzeními jako slovem svatým? Je prospěšné či produktivní být v nenávistném konfliktu s někým, s kým musíme jednat na denní bázi a kdo nám navíc z principu určitě nechce ubližovat? Nebylo by lepší se se svou myslí raději spřátelit?

Veronika dlouhou dobu trpěla úzkostmi a nízkým sebevědomím. Oboje v ní živili jak někteří lidé z jejího okolí, tak její vlastní mysl. Stejně jako Naďa brala tvrzení okolí i vlastní myšlenky za bernou minci, nezpochybňovala je. A stejně jako Vítek se se svou myslí pravidelně přetahovala o nadvládu a byla frustrovaná, že neustále prohrává. Byla z toho vyčerpaná a nešťastná.

V určitém bodě se rozhodla, že takhle už nechce dál žít. Začala se vzdělávat, praktikovat duševní hygienu. Postupně si začala připouštět, že možná druzí nemusí mít vždycky pravdu. A stejně tak nemusí být vždy pravdivé výroky, které slyší ve své hlavě. Také si uvědomila, jak hloupé a nesmyslné je bojovat proti sobě samé. Jak zvrácená je samotná myšlenka konfliktu já versus moje mysl. Že je to jako vzít sekeru, useknout si končetinu a považovat to za výhru nad svým tělem.

Laskavý dialog

Rozhodla se být ke své mysli laskavá – být laskavá k sobě. A co se nestalo: i její mysl jí začala projevovat laskavost, vstřícnost, pochopení. Přestala ji trestat a kárat. Najednou s ní byla řeč. Jelikož Veronika teď bere svou mysl jako kolegyni, kamarádku, navykla si vést s ní dialog:

• „Dneska jsi neudělala vůbec nic užitečného,“ říká mysl. „Jenom ses flákala. Nestydíš se?“
• „Vlastně ani ne. Od toho víkendy jsou, aby se odpočívalo,“ odvětí Veronika. Dřív by byla řekla třeba Máš pravdu, zítra si to musím vynahradit!
• Mysl pokračuje: „Dřív jsi bývala aktivnější, pořád jsi něco dělala.“
• „Dřív jsem neuměla odpočívat a měla jsem potřebu pořád někomu něco dokazovat, včetně sebe. To už nechci dělat.“
• „Fér. Je pravda, že odpočívat je asi potřeba. Tak si odpočiň.“

Mingyur Rinpočhe je přesvědčen, že když se se svou myslí spřátelíte a budete toto přátelství udržovat, objevíte v ní spoustu krásných věcí: laskavost, soucit, lásku, moudrost. Klíčem k pevnému přátelství je ale stejně jako v mezilidských vztazích otevřenost, upřímná komunikace, snaha vzájemně se co nejlépe poznat.

Neodbývejte proto svou mysl, když na vás mluví. Neomezujte se na podlézavé ano ani odmítavé ne. Zkuste na to jít produktivněji. „Nevím, jestli se mi líbí, co mi tu předkládáš. Je možné, že na tom něco pravdy bude, ale musím se nad tím napřed zamyslet. Probereme to společně?“ A přátelská mysl odpoví: „Samozřejmě. Ty jsi já, chci, abychom byli oba šťastní.“