Prášky na rozchod

Nedávno mě navštívila nová klientka. Na konci minulého roku jí začaly úzkostné stavy a prožívala velkou psychickou vyčerpanost. Zašla tedy k lékaři a dostala předpis na antidepresiva. Mě navštívila začátkem ledna, po asi 14 dnech užívání léků. Celkově se velmi podivovala nad tím, jak snadno k nim přišla: dvacetiminutový rozhovor u lékaře, a ejhle – prášky jsou na stole!

Povyprávěla mi svůj příběh a zakončila ho slovy: „Víte, cítím se lépe, úzkosti úplně nepominuly, ale pracuji na tom. Paradoxně teď nejčastěji přemýšlím nad tím, zda pilulky užívat, nebo ne. Obecně nemám ráda léky a paní doktorka říkala, že je dobré je užívat aspoň půl roku… nechci nic brát půl roku!“

Další termín u psychiatričky měla domluvený několik dní po první návštěvě u mě. Řekla jsem jí, ať se do té doby rozmyslí, zda léky užívat chce, či ne, a ať o tom promluví se svou psychiatričkou. Během příštího sezení u mě mi vítězoslavně oznámila, že s antidepresivy skončila, sice za údivu psychiatričky, ale že je to tak: je rozhodnuta své problémy zvládnout bez léků.

O pár týdnů později je na tom čím dál tím lépe. Postupně mění některé věci ve svém životě, které – jak si uvědomila – měly velký podíl na jejím „psychickém kiksu“ koncem roku.

Přetlak v hlavě

Setkávám se s lidmi, kteří se ocitnou ve velmi podobné situaci: žijí celkem spokojený život, když najednou přijde kolaps. Navštíví psychiatra – a dostanou antidepresiva. A ačkoli se jim léky brát nechce (velmi nad tím dumají, několik týdnů to v hlavě řeší a někdy cítí vyloženě k lékům odpor), přesto je měsíce užívají, protože tak doporučil doktor.

Přitom málokterému klientovi je současně doporučena psychoterapie, která je pro vyřešení problémů často nutná. Psychické zhroucení totiž má své důvody, na které je možné po troše přemýšlení a pátrání přijít. Klientka z úvodního příběhu nebyla jediná, kdo si prochází podobným scénářem, i když relativně rychlé zlepšení jejího stavu je spíše výjimkou.

Není mým cílem varovat před antidepresivy jako takovými – pokud jsem dlouhodobě v situaci, která je pro mne opravdu tíživá a náročná, nezvládám ji, brání mi fungovat v běžném životě, jsou antidepresiva jednou z možností. Mohou pomoci ustálit a vyrovnat psychiku natolik, že budu schopen podívat se na své obtíže z jiného úhlu pohledu a postupně je vyřešit.

Pouze bych ráda poukázala na to, jak snadné je k nim získat přístup, jak často a mnohdy zbytečně a unáhleně jsou předepisována: pokud máme v dnešní době problém, zajdeme k psychiatrovi a za 20 minut máme řešení v podobě pilulek. Kuriózní je, že se sami klienti tomuto procesu diví a ptají se mě, jak je to možné. Jdou si pro radu a pomoc, někdy potřebují jen vyslechnout, dostat ze sebe přetlak, který mají v hlavě, nepotřebují prášky.

Mluvit a mluvit

Je to asi dva roky, co za mnou přišel klient, jehož případ mám dodnes v hlavě pod pracovním názvem „antidepresiva na rozchod“. Bylo mu 45 let, opustila ho partnerka. Přišel ke mně a mluvil… mluvil a mluvil. Předtím navštívil psychiatra, který mu – jak jinak – předepsal antidepresiva. Když přišel ke mně, už týden je užíval. Nepomáhaly, na to bylo brzy (zabírají v průměru po třech týdnech užívání).

Potřeboval to někomu všechno říct, několikrát, opakovaně – jak mu ublížila, jak se cítí, průběh vztahu, co udělal, neudělal, čeho lituje. Sypal to na mě týden co týden. Potřeboval podporu, s někým být a sdílet své neštěstí. Kamarádi byli ženatí, neměli čas. Neměl sebepoškozující tendence, jen mu bylo strašně teskno. Myslím, že většina z nás porozchodové zoufalství zná. Po dvou měsících od rozchodu skoncoval s antidepresivy, skoncoval se mnou a odjel někam do Karibiku pracovat.

Je úplně v pořádku vzít si někoho na pomoc, pokud na to sám nestačím. To patří k vyzrálé dospělé osobnosti.

Tenkrát mě neudivilo, že mu byly léky předepsány, ale to, jak rychle. Byl několik dní po rozchodu, nevěděl, kam jít, co dělat. Pracovně dál fungoval, přestěhoval se, začal cvičit, aby zabil volný čas. Večer byl doma sám, cítil se příšerně (pojďme si ale upřímně říct – tak to po rozchodu bývá a je to naprosto přirozené!), šel k psychiatrovi. Dostal antidepresiva s doporučením, aby je bral minimálně půl až rok, kontrola za měsíc. Po týdnu vyhledal mě.

Potřeboval sdílet své zoufalství, potřeboval nově zaměřit svůj život, znovu se nastartovat. Fáze největšího truchlení po rozchodu, kdy nemůžeme spát, jíst, soustředit se, cítíme obrovskou prázdnotu, trvá přibližně 2–3 měsíce, ve výjimečných případech půl roku. Poté se začínáme pomalu stavět na nohy.

U tohoto pána tomu nebylo jinak. Bylo skutečně potřeba uchylovat se k lékům? Možná na spaní a momentální uklidnění, napadá mě, když už. Ne k lékům, které je potřeba užívat minimálně půl roku.

Přednáška 24. října 2024